David Voda

Třetí sbírka Davida Vody (nar. 1976), básníka a historika umění, je jako spirála, která se napíná, smršťuje, roste. Jeho poezie pulzuje od hmotného k duchovnímu a zpět. Lze jí propadnout jako papírovým dnem. Vidět ji v barevných kostkách poskládaných na holé zemi. Slyšet ji v altu hortenzií. Dotýkat se jí, když kráčíš po dně vrásky kolem milovaných úst. David Voda ve své Manitobě tvoří vše nové. Z nápisů tužkou po bílé stěně, z ladění zvonů, bzukotu pump, bobulí pámelníku, ze světla, v němž žijeme. Manitoba je v řeči kmene Krí místo, kde se prérie úží, aby duch prošel uchem jehly. Mezi životem a smrtí je trhlina, předkové přicházejí, aby pojedli z našich talířů, a mizejí syti našimi úlitbami. Kosmem zní jazyk jako chůze, láme bochníky sněhu, drtí skořápky popelavých vajec. Do úžiny ducha lze vstoupit odkudkoli, jen položit klepadla na své spánky.

Jazyk, kterým se běžně mluví, je trapný a vtíravě nevypnutelný, jako nekonečný vstup komentátora Frekvence 1, ale z nějakého důvodu se za jeho doprovodu odehrávají všechny důležité věci v životě. Člověk je frázemi a klišé obklopen tak dokonale, že mu nezbývá než realizovat se skrze ně. A básník pak může být přistižen, jak při pohledu na sebe píše životopis tuningového paka a masochisticky jej přijímá za vlastní.

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu, směsi trapnosti, stydlivosti, zmatku, tělesné přitažlivosti a silného citu. Druhou část knihy, nazvanou Leden, autor komponoval jako cyklus lakonických básní v próze, sled popuzených ironických záběrů Olomouce, „báječného“ prostoru pro vztah z první části knihy. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma – Miloslav Topinka.