Petr Volf strana 2 z 2

Přišedší odjinud je výjimečná kniha zachycující formou rozhovoru život a dílo Karla Malicha.

V knize Baráky v hlavě je soustředěno dvacet rozhovorů, které Petr Volf pořídil v období 1998 až 2012 s předními českými i zahraničními architekty. Takto, v uceleném souboru a v nezkrácených verzích, vycházejí poprvé. Dohromady tvoří zajímavý a čtivý celek, v němž se autor ptá na okolnosti zrodu nejrůznějších staveb či celých měst, ale také na pocity, jež architekti zažívají, když svá díla promýšlejí a uvádějí do života. Knihu by měl číst povinně každý, kdo se chce architektuře věnovat profesionálně, nicméně určitě své si najdou i čtenáři, kteří architekturu považují za klíčový výraz ducha naší doby.

Spisovatel a výtvarný kritik Petr Volf, známý především z působení v časopise Reflex, zveřejnil v posledních dvaceti letech úctyhodnou řadu rozhovorů s malíři, sochaři, architekty, designéry, teoretiky umění či galeristy. Výsledkem této jeho soustavné práce je i jednačtyřicet rozsáhlých portrétních interview, zařazených v nezkrácené podobě do této knihy. O čtenářovo pozornost si již na první pohled říkají rozhovory s takovými legendami, jako je brazilský architekt Oscar Niemeyer, německý malíř Neo Rauch, jeho čínský protějšek Zhang Xiaogang, ředitel musée d´Orsay Serge Lemoine nebo první dáma české výtvarné scény Adriena Šimotová. Každý medailon-interview je svědectvím o tom, jak se rodí jedinečné dílo a jak se do něj promítá život jeho tvůrce. Měl by je pozorně číst nejenom každý, kdo se chce stát umělcem, ale i ten, kdo má umění prostě jenom rád .

Ať už obrazy pojednávají jakékoliv téma, uchovávají si ve své upřímnosti jakousi vnitřní čistotu. Daří se jim pozastavovat čas a zdá se, že je vlastně svým způsobem relativizují. To není staromilství. Je to jen důkaz, že tradiční malířské prostředky můžou pořád ještě obstát i v době, která dává přednost „rychlejším médiím“ nebo malbě, jež se stydí být dobrou. Malby Antonína Sládka oživují zájem o žánry už skoro zapomenuté, jakými jsou zátiší, prchavé pouliční výjevy, pohledy z okna ateliéru, neokázalé portréty vznikající v kavárnách, hospodách a bistrech, krajiny rodící se přímo v krajině, v plenéru. Často také maluje ženy, jež jsou pro něj trvalou inspirací.

Petr Volf, spisovatel a výtvarný kritik působící v Reflexu, soustavně vede rozhovory s umělci. Jsou jedinečným svědectvím nejenom o tom, jak se rodí umělecké dílo, ale i o tom, co to dnes vlastně znamená moderní umění. V knize Vzrušení jsou otištěny více než tři desítky interview s malíři, sochaři, architekty či fotografy, ale také s historiky a teoretiky umění. Samostatnou kapitolu tvoří rozsáhlý rozhovor s Milanem Knížákem, nejkontroverznější postavou současného českého umění, v jehož osobě se snoubí jak aktivní umělec, tak teoretik i úředník.

Inspiraci František Skála čerpá výhradně ze svých zdrojů: z vlastní imaginace, ze schopnosti vidět ve věcech něco jiného, než jsou s to vidět ostatní, z hravosti a touhy ukázat dosud nevídané. Jde o atributy, které se ve výtvarném umění pokládaly odnepaměti za klíčové - dokud se na ně v modernistické éře nepozapomnělo. Když říká: "Hledám umění, ve kterém je vášeň a které je děláno s láskou", tak nemluví do větru. Jeho díla to potvrzují.

Kniha povídek ze současnosti vypráví o problémech, do nichž se dostávají umělci a jejich okolí. Petr Volf je zastihuje v nejrůznějších životních etapách: na samém vrcholu, kdy se zdá, že jejich pohodu nemůže nic narušit, ale také v okamžiku krize, v němž se tvůrcům nic nedaří, a přesto se odmítají neblahé skutečnosti poddat, i kdyby se měli upsat ďáblu. V hlavních rolích vystupují malíři, architekti, spisovatelé, herci, kritici a kurátoři, stejně jako třeba sběratelé nebo jediné dílo, krásný obraz. Vznikla tak mozaika o hledáné pravdy i o nesnesitelném sobectví a pokrytectví, které moderní umění a jeho protagonisty provází.

Tomáš Císařovský se vyjadřuje takřka výhradně v cyklech (čas od času vyhoví a namaluje "izolovaný" portrét na přímou zakázku) a téma, které si zvolí, se snaží co nejdůsledněji vytěžit. Věnuje se portrétům, ať již anonymních nebo konkrétních lidí.

Ve střední generaci českých výtvarníků patří Jiří David (1956) k nejvšestrannějším, nejvíce kontroverzním a také nejznámějším autorům, který proslul zejména obřím neonovým srdcem na Pražským hradem.

Ivan Komárek si chce především hrát a lovit ve vodách, kolem kterých ostatní nanejvýš s ostychem obcházejí, ale ponořit se do nich by je ani nenapadlo. Zajímá ho obyčejný život a proto k jeho umělecké reflexi volí obyčejné materiály.

Rozhovory s pěti výraznými architekty střední generace – Romanem Kouckým, Ladislavem Lábusem, Petrem Pelčákem, Josefem Pleskotem a Janem Sedlákem. O současném městě, veřejném prostoru, tradičních domech, citu ke krajině, mentálním překážení, povolání architekta, kráse a rozmanitosti a procesech bourání a stavění.

Výpravná publikace je věnována dílu klasika českého výtvarného umění Theodora Pištěka. Zaměřuje se na jeho malby, reliéfy a instalace, jež mají souvislost s automobily, motory, jejich součástmi a fragmenty. Nechybí v ní ikonické obrazy (Velká krajina, Ecce homo či Návštěva u Harrachů), jež se staly součástí zlatého fondu fotorealistického malířství, stejně jako fantaskní objekty (Hlava medúzy, Gemini) a originální trojrozměrné artefakty (monumentální Skříňka s ostatky). Kniha přináší řadu nových informací. Představuje totiž Theodora Pištěka také jako všestranného sportovce, především pak nadaného automobilového závodníka, jenž se dostal až do reprezentačního týmu. Autor Petr Volf se dále věnuje umělcově spolupráci s filmem, která vyvrcholila udělením Oscara za kostýmy k Amadeovi, ale projevila se kupříkladu i v jeho scenáristické (neuskutečněný film Rallye, který měl režírovat František Vláčil) nebo designerské tvorbě (démonický závodní vůz ve snímku Upír z Feratu).

"Důležité je, že mi linoleum dodnes dává netušené možnosti, které bych si teprve časem chtěl odzkoušet. A tak mu každopádně zůstanu věrný."

Ve střední generaci českých výtvarníků patří Jiří David (1956) k nejvšestrannějším, nejvíce kontroverzním a také nejznámějším autorům, který proslul zejména obřím neonovým srdcem na Pražským hradem.

Tomáš Císařovský se vyjadřuje takřka výhradně v cyklech (čas od času vyhoví a namaluje "izolovaný" portrét na přímou zakázku) a téma, které si zvolí, se snaží co nejdůsledněji vytěžit. Věnuje se portrétům, ať již anonymních nebo konkrétních lidí.