Bronislava Volková

Příběhy zpoza oceánu Bronislavy Volkové jsou filozofické povídky o hledání smyslu života. Na rozdíl od jejího rozsáhlého díla poetického a esejistického jde o žánr, kterého se zmocňuje především s ironickou lehkostí, byt‘ ani zde nezapře svou neustálou myslivost, s níž přistupuje ke světu, i surrealistický způsob zpracování jednotlivých témat. Jde o příběhy lyrické i narativní, prosycené úvahami o místě člověka ve světě. Jsou zde kratičké prózy (ba i jednoaktovka) vypovídající o pokřivených či vyprázdněných vztazích mezi muži a ženami, v nichž jde o odhalování prapodstaty lidských osobností, je zde syrový dialog mužských a ženských elementů i proudy podvědomí. Delší příběhy odrážejí vykořeněnost hrdinky vržené do amerického světa spojenou s hravými i vážnými úvahami o různých aspektech smyslu života. Někdy máme pocit, že posloucháme úvahy přemoudřelého dítěte, žijícího ve fiktivních situacích. Poslední, nejdelší a členitý příběh je příběhem hluboce filozofickým, vyrovnávajícím se s otázkou obětí násilí, a to především v ženském světě, a přesvědčivě budujícím vývoj, který může vést k vymýcení této duality mezi násilníkem a obětí. Vhledy a přístupy autorky jsou v naší společnosti nezvyklé, neotřelé a podnětné. Autorka používá ve svých povídkách zároveň jedinečný styl, který osciluje mezi stylizovanou dětskou naivitou a humornou filozofickou úvahou. Zvláštní je zde i kombinování ich­?formy s er-formou, jindy použití formy dialogické, včetně vnitřního dialogu. Pozoruhodný a poutavý je i formální kontrast intelektuálního diskursu s obecnou češtinou. Filozofické povídky Bronislavy Volkové zároveň zpochybňují svůj žánr i samotnou existenci zobrazených událostí. Jde přitom o skryté metafyzické pojetí života a budování zodpovědnosti za vlastní svět.

Kniha Podoby exilu v židovské literatuře a myšlení se zabývá pojmem exilu na mnoha úrovních – od doslovné po metaforickou. Kombinuje analýzy převážně židovských autorů Střední Evropy dvacátého století, kteří obvykle nebývají spolu spojováni, jako jsou Kafka, Kraus, Levi, Lustig, Wiesel a Frankl. Sleduje i typické cesty, které exiloví autoři podnikli, z Východu na Západ a později až do Ameriky. Pojem exilu a jeho podob je analyzován z mnoha různých hledisek a velký důraz je věnován především podobám exilu vnitřního. Bronislava Volková, sama dlouholetá exulantka, a proto intimně zasvěcená do tématu skrze vlastní zkušenost, v knize vytváří jedinečnou typologii exilu, která obohatí oblast intelektuální a literární historie Evropy a Ameriky dvacátého století.

Výber z poetickej tvorby Bronislavy Volkovej (nar. 1946 v Děčíne) je ukážkou potenciálu slova, ktoré dokáže byť tvrdé, jasné aj ostré ako žula, ale aj jemné, mäkké a všeobjímajúce ako voda. V autorkinom rukopise zaujme hravosť formy i jazyka a ľahkosť, s akou dokáže previazať jednotlivé metafory do básnického celku. Výsledné obrazy predstavujú galériu umeleckých koláží, zatiší, miestami v surrealistickom až metafyzickom vyznení. Niekedy z veršov metafyzično dýchne z takej hĺbky, až pripomenie, že autorka je aj majsterkou-učiteľkou reiki. Básne zo staršieho exilového obdobia sú jemne nostalgické, miestami melancholické, vzdávajú hold prostredníctvom naturálno-panoramatických metafor vzdialenej pôvodnej domovine. V neskoršom období sú viac reflexívne, jemne karikujú či ironizujú rôzne životné i vzťahové sféry, ktoré sa priamo dotýkajú každého z nás. Napriek tomu stále z nich cítiť vánok nádeje: kto hľadá, nájde a bude aj nájdený.