Antoine Volodine

C’est dans une venelle du Tarrafeiro, sordide quartier marécageux pr?s du port intérieur de Macau, que s’est réfugié Breughel. Membre d’une société secr?te évoquée ? travers les noms énigmatiques de « Paradis », « Grand-m?re » ou « Les Iles », Breughel a quitté l’Occident. Il a fui avec Machado, un Brésilien, et Gloria Vancouver, l’une des responsables de l’organisation, en détournant une importante somme d’argent. A Macau, les fugitifs ont pris la nationalité portugaise pour effacer leurs traces. Depuis, Machado est mort, mais le « Paradis » veille. Un tueur, Kotter, est envoyé en mission pour apurer les comptes et exécuter Gloria Vancouver. Le port intérieur gravite autour de l’interrogatoire de Breughel, situation narrative récurrente chez Volodine. Ce seront des interrogatoires successifs que le lecteur va découvrir et dont il ne pourra jamais évaluer précisément le degré de réalité. Car pour protéger Gloria Vancouver, Breughel a anticipé de longue date l’arrivée du tueur, disséminant dans son taudis des textes et des photographies devant amener Kotter ? la certitude que Gloria est morte accidentellement lors d’un séjour en Corée. Le lecteur va se retrouver pris malgré lui dans une toile d’araignée d’une finesse extr?me, faite de dialogues et de monologues entrecoupés de récits de r?ves. Le Port intérieur est écrit dans une langue musicale suspendue au-dessus du silence. Théâtrale, scénique, presque gestuelle, la phrase s’arr?te parfois sur l’impossibilité qu’il y a de conclure. Le point final se transforme en trou noir qui aspire tout ? la fois les ruminations et les remembrances de Breughel las, exilé, et semble le conduire au silence ultime. Car Le Port intérieur, c’est le lieu m?me de la littérature. - Jean-Didier Wagneur, Libération

Českému čtenáři dosud neznámý francouzský prozaik předkládá ve své knize devětačtyřicet „narátů“, originálních literárních útvarů, jež postupně skládají fascinující obraz poslední fáze lidské civilizace po nespecifikované katastrofě, prosycený osobitým humorem, ironií i chmurnou poetičností. Volodinovo jedinečné zachycení „postexotického“ světa na nejasném pomezí reality a snu, plné fantastických výjevů a provokativních nesrovnalostí, právem vzbudilo pozornost čtenářů i kritiky a bylo odměněno dvěma francouzskými literárními cenami.

Českému čtenáři dosud neznámý francouzský prozaik předkládá ve své knize devětačtyřicet „narátů“, originálních literárních útvarů, jež postupně skládají fascinující obraz poslední fáze lidské civilizace po nespecifikované katastrofě, prosycený osobitým humorem, ironií i chmurnou poetičností. Volodinovo jedinečné zachycení „postexotického“ světa na nejasném pomezí reality a snu, plné fantastických výjevů a provokativních nesrovnalostí, právem vzbudilo pozornost čtenářů i kritiky a bylo odměněno dvěma francouzskými literárními cenami.

Českému čtenáři dosud neznámý francouzský prozaik předkládá ve své knize devětačtyřicet „narátů“, originálních literárních útvarů, jež postupně skládají fascinující obraz poslední fáze lidské civilizace po nespecifikované katastrofě, prosycený osobitým humorem, ironií i chmurnou poetičností. Volodinovo jedinečné zachycení „postexotického“ světa na nejasném pomezí reality a snu, plné fantastických výjevů a provokativních nesrovnalostí, právem vzbudilo pozornost čtenářů i kritiky a bylo odměněno dvěma francouzskými literárními cenami.