Věra Vostřelová

Kolem roku 1900 se na umělecké scéně v Čechách prosazuje moderna. Proces české národní emancipace vrcholí a sebevědomé české umění se více otevírá západnímu světu. Oproti tomu němečtí umělci v Čechách, náležící dosud k širokému německému kulturnímu okruhu, si svou osobitou identitu teprve začínají uvědomovat. Soupeří tak s českými kolegy, kdo se jako první zařadí do mezinárodního rozvoje moderny, ale zároveň je pro jejich tvorbu důležitá vlastní svébytnost a přináležitost ke kulturní tradici české země. Jak se tyto na první pohled neslučitelné intence projevily v tehdejší architektonické produkci? Dnes máme tendenci nazírat architekturu českých Němců ve srovnání s českou tvorbou jako méně moderní. Není ale tento pohled zkreslen naší snahou sledovat v českém umění v první řadě projevy modernosti, kdežto v umění českých Němců si všímáme především dokladů nacionalismu a tradicionalismu? Úkolem této knihy není posoudit, nakolik byla tvorba českoněmeckých architektů kolem roku 1900 moderní. Cílem je spíše představit ji jako integrální součást soudobého evropského diskurzu. Chceme ukázat, že za jejím tradicionalismem nemusely stát nacionální intence, ale snaha o návrat k předindustriální jednoduchosti, prostotě a přirozenosti. Moderní architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a přirozené domácí tradici, stejně jako sledovala potřeby nové doby. Jednotlivé kapitoly se věnují nejprve obecnějším otázkám vztahu moderního a tradičního v architektonickém diskurzu kolem roku 1900 a dále probírají problematickou situaci německého umění v Čechách. Následně se kniha zaměřuje na vedoucí osobnosti pražské i regionální českoněmecké architektury, na jejichž tvorbě ukazuje různé způsoby vztahování se k modernímu a lokálnímu. Publikaci provázejí četná vyobrazení sestávající převážně z historických fotografií a archivních materiálů. Grafika Petr Krejzek. Vychází v česko-anglické jazykové mutaci. Výzkum a vydání knihy podpořila v letech 2018–2022 Grantová agentura České republiky (reg. č. projektu 18-04816S, Hledání identity: Architektura českých Němců 1891–1918). The Modern and the Local The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918 Around 1900, modernism was gaining ground on the art scene in Bohemia. The process of Czech national emancipation was reaching its peak and self-confident Czech art was opening up more to the Western world. In contrast, German artists in Bohemia, still belonging to the broad German cultural circle, were only beginning to realise their distinctive identity. They are thus competing with their Czech colleagues to be the first to join the international development of modernism, but at the same time their own uniqueness and belonging to the cultural tradition of the Czech country is important for their work. How did these seemingly incompatible intentions manifest themselves in the architectural production of the time? Today, we tend to view the architecture of the Czech Germans as less modern compared to the Czech production. But isn't this view distorted by our tendency to look primarily for manifestations of modernity in Czech art, whereas in the art of the Czech Germans we notice primarily evidence of nationalism and traditionalism? It is not the task of this book to assess to what extent the work of Czech-German architects around 1900 was modern. Rather, the aim is to present it as an integral part of contemporary European discourse. We want to show that its traditionalism was not necessarily driven by nationalistic intentions, but by a desire to return to pre-industrial simplicity, simplicity and naturalness. Modern architecture at the turn of the 19th and 20th centuries had a double face: it turned to its roots and natural domestic tradition, as well as following the needs of the new age. The individual chapters deal first with the more general questions of the relationship between the modern and the traditional in architectural discourse around 1900 and then di