Jaroslav Vostrý strana 2 z 2

Kniha představuje drama jako scénický projekt: Na konkrétních příkladech (Tartuffe, Krejcarová opera, Tři sestry, Šest postav hledá autora, Radúz a Mahulena, Kosmické jaro… aj.) sleduje autor, zkušený divadelník a pedagog, opakující se vývoj od improvizovaného projevu k psanému dramatickému textu s důrazem na zkoumání jeho slovesné stránky. S dramatem jako scénickým projektem souvisí skutečnost, že dramatik se už při rozvíjení dialogu orientuje na živý projev - jako živé, tedy pociťuje slovo od samého počátku a tento vztah ke slovu se obráží v jeho psané podobě: Drama se tak aktivně podílí na literárním vývoji i na podobě divadla a skrze oba tyto vztahy i na podobě dané kultury, s níž bezprostředně souvisí.

Na základě čeho můžeme odlišovat herecké umění od kvazi-herectví pěstovaného v každodenním životě mediální epochy? Při pokusu odpovědět na provokativně položené otázky přibližují autoři čtenářům inscenace v předních berlínských a pařížských divadlech a herecké umění jejich protagonistů. Na příkladech odjinud je také možné zamýšlet se s příslušným odstupem nad některými tradicemi i novými tendencemi, které v evropském divadle trvají nebo se znovu objevují, zatímco na domácí scéně jako by zůstávaly opomíjeny.

Studium vztahu obrazu a příběhu se v knize doplňuje, konkretizuje a zpřesňuje v duchu podtitulu "scéničnost v dramatickém a výtvarném umění". Žijeme v době všeobecné scénovanosti? Autoři nechtějí rozmnožovat stesky na scénovanost dnešního světa, za kterou

Studium vztahu obrazu a příběhu se v knize doplňuje, konkretizuje a zpřesňuje v duchu podtitulu "scéničnost v dramatickém a výtvarném umění". Žijeme v době všeobecné scénovanosti? Autoři nechtějí rozmnožovat stesky na scénovanost dnešního světa, za kterou

Tématem tří studií zařazených do této knihy je režie chápaná nikoli jako pouhý pořádající činitel jednotlivých složek činoherního umění, ale jako specifická umělecká činnost, ve které právě vzhledem k tomu, že má (podobně jako herectví či scénografie) vlastní analyzovatelnou ,,techniku*, lze uplatnit inspirovanou tvořivost. První studie (Od výjevu k obrazu jednání) identifikuje vlastnosti režie u jejích předchůdců, druhá (Specifické problémy režie), jejíž osnova vychází ze zkušenosti se studiem základů režie na Divadelní fakultě AMU, zkoumá její elementy a obsahuje i výklad nejdůležitějších pojmů a rozbor některých konkrétních režijních přístupů, zatímco třetí představuje novou rozlišenou verzi dávno rozebraného autorova studijního textu Ejzenštejnovy lekce divadelní režie.