Jan Vozka

Třetí řadová sbírka libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Třetí řadová sbírka libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Druhá sbírka "libereckého básníka", opět v redakci Víta Janoty. Ticho, klid, smíření a proto poesie výsostná. Světlo zpoza dveří Seděli jsme spolu u výčepu zády k oknu po půlnoci jen my dva a zpěv Roda Stewarta As Time Goes By Mluvils o minulosti a ukazoval na černobílé fotografie na zdi Ukázal jsem ti svou sbírku a ty jako bys ji potěžkával v rukách v těch rukách zvyklých na balíky cementu a cihel na krumpáče a sbíječky na zednické lžíce a špachtle na čepy a narážeče ale i na staré účetní knihy psané úhledným krasopisem ve kterých se vracíš roky zpět

Prvotina Jana Vozky Světlo zpoza dveří není nesmělým ťukáním začátečníka na postranní branku hradu poezie, ale mnohem spíše suverénní vstupem hotového básníka hlavní branou. Konzistence a soustředěnost témat, zřejmá jistota vyjadřovacích prostředků i určitá vyzrálost v obsahu i formě jednoznačně poukazuje na autora, který již nějakou dobu kráčí krajinou literatury, byť zatím mimo její oficiální publikační struktury. Vozka je představitelem civilní poezie v tom nejpozitivnějším slova smyslu, tedy poezie, jejímž inspiračním zdrojem je každodennost, rodina, přátelé a lidé vůbec a také místa, kterými autor prochází nebo na ni pobývá. Jeho literární jazyk si uchovává svou primární funkci, tedy být sdělovacím a výrazovým prostředkem a dokáže tak být podle potřeby prozaicky prostý, expresivně výbušný i lyricky jemný. Ale ať už jde o širší epické plochy, ve kterých se autor často vrací do dětství, či se noří do nejasného přediva rodinných a mezilidských vztahů, nebo o drobnější lyrické reflexe, kde zase spíše do popředí vystupuje krajina a její proměny v denních a ročních dobách, autor nikdy tak úplně neklouže po povrchu, ale vždy se poctivě snaží za prvotní vrstvou reality s její pomíjivostí, uplýváním a neklidným pohybem hledat něco víc. Ten skrytý pevný bod, který pohne zeměkoulí, to slavnou eleatskou neměnnou podstatu, tedy jinými slovy smysl naší existence, důvod našeho pobývání v tomto čase a v tomto prostoru.