Jan Wanner

Krize na Středním východě 1956, vyvolaná znárodněním Suezského průplavu a začátkem egyptské vojenské spolupráce se sovětským blokem, patří k nejdramatičtějším vrcholům studené války. Složité diplomatické manévry v rámci OSN i mezi velmocemi autor sleduje na základě studia nově zpřístupněných amerických, britských, francouzských, sovětských a izraelských archivních dokumentů a dospívá k závěru, že nedokázaly odvrátit dvojí vojenskou konfrontaci (sinajské tažení Izraelců a britsko-francouzskou invazi v Port Saídu). Oběma konfliktům věnuje práce detailní pozornost a odhaluje řadu neznámých souvislostí. Specifické bylo i ukončení bojů díky souběžnému americkému a sovětskému ultimativnímu jednání, které poprvé propojilo Moskvu a Washington a navíc zaselo dlouholetou nedůvěru mezi USA a západoevropské spojence.

Bezprostředně po suezské válce byly zainteresované strany plně zaměstnány likvidací následků konfliktu. Velká Británie s Francií 3. prosince 1956 souhlasily s bezpodmínečným odchodem svých vojsk z Egypta, úplná evakuace skončila 22. prosince. Izrael ale dál okupoval Sinajský poloostrov a pásmo Gazy a kvůli sporům o právní status byl uzavřen Suezský průplav, byť pod egyptskou kontrolou. Z obou evropských mocností utrpěla Velká Británie větší ztráty. Její zájmy v arabském světě byly ohroženy prakt icky všude, britští občané byli napadáni, britský majetek a instituce ničeny a britské zboží bojkotováno. Egyptská vláda nechala obsadit britské podniky a jejich britské zaměstnance pozavírala nebo vypověděla. Egypt, Sýrie a Saudská Arábie přerušily s Londýnem diplomatické styky. I arabské země k Britům tradičně přátelské považovaly za nutné se od "imperialistického agresora" distancovat. Jordánská vláda sáhla k ukončení smluvních vztahů s Velkou Británií, a dokonce i irácká monarchie odsoudila napadení Egypta a zvažovala odchod z Bagdádského paktu.