Andreas Weber

Kniha německého biologa a ekofilozofa je souborem devadesáti devíti přitažlivých úvah psaných v deníkovém formátu během jednoho přírodního roku – od vykvetení sněženek do jejich objevení se znovu počátkem dalšího jara. Hlavním „hrdinou“ každého zamyšlení je nějaká drobná konkrétní forma bytí na naší zemi: od jabloně přes růži, sýkorku, ropuchu po stéblo trávy, kámen, lišejník, oblak, mořské tvory a mnohé další. S úžasem nad krásou, účelností a vzájemnou provázaností světa, jehož jsme nedílnou součástí, autor přesvědčivě ukazuje, že příroda je ve svém celku ztělesněná v každém jednotlivém individuu i jeho osudu a zároveň nás nedozírně přesahuje. Každý organismus je touto přírodou. Je to kniha plná živoucnosti i něžné poetiky, která se nevyhýbá ani tématům jako odumírání, tlení a rozklad, a k tomu nabízí hluboce duchovní vhled do našeho vlastního, lidského života.

Andreas Weber (nar. 1967 v Hamburku), mezinárodně uznávaný biolog a filosof, se ve své knize Hmota a touha zabývá ekologií a dává jí nový rozměr. Pojímá ji jako něžné pěstování vztahů, touhu po spojení a vyjadřování těchto tužeb našimi těly. Být naživu je erotický proces – je to neustálá přeměna self prostřednictvím kontaktu s ostatními, přání stále více života. Weber v lásce překvapivě rozpoznává základní princip reality, protože je podnětem k navazování spojení, k vzájemnému mísení, k poetickému spřádání naší existence spolu s existencemi ostatních bytostí. Přehlížení tohoto principu vede ke globální krizi významu, která se projevuje lavinou mizení druhů a v našem přesvědčení, že svět je mrtvý mechanismus ovládaný ekonomickou efektivitou. Hmota a touha je založená na vědeckém pozorování, ale přesto představuje něžnou filosofii určenou pro antropocén, „poetický materialismus“, který zaceluje propast mezi myslí a hmotou. Nakonec Weber zjišťuje, že abychom zachránili život na Zemi – a svoji vlastní smysluplnou existenci jako lidských bytostí , musíme se naučit milovat.

Andreas Weber v této průkopnické práci ukazuje, že živé bytosti nejsou pouhé biologické stroje, ale stejně jako lidé jsou živými, tvůrčími subjekty poháněné smyslem a výrazem. Navrhuje nový přístup - "poetickou ekologii" -, která náš druh úzce spojuje s každou bytostí a je základem celé škály lidských zkušeností. Tvrdí, že pocity a emoce zdaleka nejsou pro studium organismů zbytečné, ale že jsou samotným základem života. Rozkol mezi námi a přírodou je pravděpodobně hlavní příčinou většiny ekologických katastrof, které se kolem nás odehrávají. Dokud se nevyrovnáme s hloubkou našeho odcizení, nepochopíme, že to, co se děje přírodě, se děje i nám. Práce ukazuje, že naše spojení s dynamickou sítí vzájemně propojených vztahů na Zemi je základem celé škály lidských zkušeností, dává vzniknout novému ekologickému étosu a ukazuje, že subjektivita a představivost jsou předpokladem biologické existence.

Tak trochu anarchistická knížka německého biologa o tom, jak dětem umožnit navrátit se k jejich přirozenosti. Patlání se v bahně, stavění tajných domečků, chytání zvířat? Unikněte s námi ze zajetí betonu a krásně vybavených hřišť. Ať žijí svobodné hrátky v přírodě a s přírodou. Oceněný novinář, biolog a filozof Andreas Weber spolu se svými dětmi Maxem (13) a Emmou (10) předvádějí, jak si děti mohou venku opět divoce a nevázaně hrát. Jejich návrhy sahají od spikleneckých pokynů, jak přeměnit vlastní zahradu v dobrodružnou zónu, až po výzvu k přestavbě školních dvorů a ulic měst v divoké přírodní prostory. Knížka je manuálem živosti: bohatě ilustrované nápady pomáhají dětem do 12 let, aby samy tvořily, například vlastnoručně zbudované potůčky, vlastní přírodní hřiště a skryté domečky na stromech. Pryč se studenými, sterilními parky, vzhůru za tvořivým, opravdovým životem v přírodě!

Jak to voní v lese? Jaký je na omak kmen stromu? Jak vypadá červenka? Místo aby chytaly žáby, stavěly si domečky na stromě nebo se oběma rukama nořily do bláta, sedí děti u televize nebo u počítače. Bez těsného vztahu k rostlinám a zvířatům však strádá jejich emocionální schopnost vazby. Mizí empatie, fantazie, kreativita a radost ze života. Andreas Weber, filozof, biolog a otec dvou dětí napsal odvážnou obhajobu za záchranu dětství. Povzbuzuje rodiče, aby si se svými dětmi připravili vlastní záhon se zeleninou, aby i za špatného počasí chodili ven a hledali ladem ležící místa, kde si jejich potomci mohou dělat, co chtějí. Takováto škola smyslů je důležitější, než učit se holá fakta. Hra a nezávislost ve světě, který se sám vytvořil a není uměle zhotovený dospělými, je bezpodmínečně nutná pro rozvoj zdravé, lidské osobnosti.