Alan Weisman

'One of the most exciting books I've ever read'- Louise Erdrich In this profoundly human and moving narrative, the bestselling author of The World Without Us returns with a book ten years in the making: a study of the precarious state of our planet and what it means to be a human on the front lines of this existential crisis. His new uplifting book, Hope Dies Last, is a literary evocation of our current predicament and the core optimism of the human species against the worst odds we have ever faced. To write this book, Weisman has travelled the globe witnessing the devastation of climate change and meeting the people striving to mitigate and undo our past transgressions. From the flooding Marshall Islands to wetlands renewal in Iraq, and from the Netherlands to the Korean DMZ to cities and coastlines around the world, he has witnessed personally the best of humanity battling the heat, the hunger, and the rising tides. He profiles the work of big thinkers-engineers, scientists, economists, and psychiatrists-as they devise innovative and wildly creative responses to an uncertain and frightening future. We are at an unprecedented point in history, as our collective exploits on this planet are leading us to our own undoing, and we could be one of the species marching toward extinction. A remedy to climate anxiety by one of our most important voices on humans' relationship with the Earth, Hope Dies Last fills a crucial gap in the global conversation: Now that we have passed the point of no return in our battle against climate change, how do we feel, behave, act, plan, and dream as we approach a future decidedly different from what we had expected?

Zajímalo by vás, co by se stalo, kdyby ze dne na den z naší zeměkoule zmizeli lidé? Jak dlouho by zůstaly po lidech na naší zemi stopy? Jak rychle by se zhroutila námi vybudovaná infrastruktura? Jak dlouho by bez naší péče vydržely stavby, metro a města? Památky a umění? Co z toho nejdéle, a co by naopak spadlo jako první? Kteří živočichové by z našeho zmizení profitovali, a kteří by naopak zanikli s námi? Předpokládá se např., že by spolu s námi zcela přirozeně vyhynuli švábové, ale ptáci by na tom byli mnohem lépe a vyvinuli by se v mnohé nové druhy. Jak by dopadly farmy, pole, národní parky a zahrady? Nejdelší životnost na zemi bez nás by měly bronzové sochy, umělá hmota a radiové vlny. Zároveň je z některých oblastí na zemi, které člověk poničil, a posléze opustil (např. Černobyl), patrné, že příroda má sebeuzdravující moc.

Východiskem textu na pomezí reportáže, eseje a odborného pojednání je otázka, co by se dělo, kdyby lidé v jednu chvíli zmizeli z povrchu Země. Tedy všichni lidé. Důvod spekulace je sice nevyřčený, ale zřejmý: teprve když si nás odmyslíme a představíme si, co bude dál, odkryje se náš současný, přítomný vliv. Umožní nám to uvědomit si, které naše zásahy do životního prostředí budou viditelné, dokud bude existovat nějaký svět, ve kterém je bude možné zaznamenat. A naopak které z našich nadčasových děl příroda bezděčně smaže, takže se nikdy nikdo nedoví, že jsme se jimi svého času honosili. V neposlední řadě umožňuje nepravděpodobná, ale přesto nikoli nemožná počáteční podmínka autorovi předvést, kolik každodenní, nenápadné a současně brutální lopoty stálo a stojí naši civilizaci, aby své pozice vůči přírodě obhájila.

Východiskem textu na pomezí reportáže, eseje a odborného pojednání je otázka, co by se dělo, kdyby lidé v jednu chvíli zmizeli z povrchu Země. Tedy všichni lidé. Důvod spekulace je sice nevyřčený, ale zřejmý: teprve když si nás odmyslíme a představíme si, co bude dál, odkryje se náš současný, přítomný vliv. Umožní nám to uvědomit si, které naše zásahy do životního prostředí budou viditelné, dokud bude existovat nějaký svět, ve kterém je bude možné zaznamenat. A naopak které z našich nadčasových děl příroda bezděčně smaže, takže se nikdy nikdo nedoví, že jsme se jimi svého času honosili. V neposlední řadě umožňuje nepravděpodobná, ale přesto nikoli nemožná počáteční podmínka autorovi předvést, kolik každodenní, nenápadné a současně brutální lopoty stálo a stojí naši civilizaci, aby své pozice vůči přírodě obhájila.

"On the day after humans disappear, nature takes over and immediately begins cleaning house - or houses, that is. Cleans them right off the face of the earth. They all go." What if mankind disappeared right now, forever... what would happen to the Earth in a week, a year, a millennium? Could the planet's climate ever recover from human activity? How would nature destroy our huge cities and our myriad plastics? And what would our final legacy be? Speaking to experts in fields as diverse as oil production and ecology, and visiting the places that have escaped recent human activity to discover how they have adapted to life without us, Alan Weisman paints an intriguing picture of the future of Earth. Exploring key concerns of our time, this absorbing thought experiment reveals a powerful - and surprising - picture of our planet's future.

Na Zemi žije a živoří sedm miliard lidí a neustále se rodí další. Kolik jich ještě planeta dokáže uživit? Podle všeho by kritickou hranicí mohlo být deset miliard Pozemšťanů. Současně neustále ubývá rostlinných a živočišných druhů – ale které z nich jsou nezbytné k zachování lidského druhu, a dokázali bychom zajistit jejich přežití? Existuje nějaký způsob, jak přirozeně zastavit růst lidské populace? A pokud ano, najdeme ekonomický model, který nám zaručí prosperitu bez nutnosti permanentního růstu? Autor provokativního Světa bez nás se ve své nejnovější knize pokouší nalézt v odpovědích na tyto otázky „poslední naději na zachování budoucnosti lidské civilizace na Zemi“. Alan Weisman (1947) je oceňovaný novinář a spisovatel. Přispívá do řady významných časopisů, např. Harper's, The New York Times Magazine, Los Angeles Times, Atlantic Monthly aj., je autorem řady knih (mj. Svět bez nás, česky Argo, 2008) a nositelem řady cena za literární i publicistickou činnost