Jan Žáček

Soudničky zašlých časů, třetí kniha z ediční řady Malá tajemství soudních síní, přinášejí příběhy více než 300 let staré a ukazují soudní proces v dobách, kdy bylo trestní řízení ovládáno inkvizičními zásadami. Tehdy platilo pověstné pravidlo, že přiznání je korunou důkazů, a aby soudní řízení probíhalo co „nejefektivněji”, využívala justice především prostředku, který k přiznání spolehlivě vedl. Tortury čili mučení. Zkušený autor Jan Žáček použil jako zdroj pro své vyprávění především takzvané smolné knihy, které obsahují podrobné zápisy o průběhu výslechů podezřelých a obviněných osob, mezi kterými nachází skutečné lumpy i chudáky, kteří se neprovinili ničím jiným, než že vzbuzovali závist nebo z jiných důvodů přitahovali nepříjemnou pozornost tehdejších udavačů. Knížka obsahuje 18 soudniček podle skutečných historických událostí.

Neskutečný život skutečných lidí. Je největším neštěstím Čechů to, že si teď vládnou sami? Bylo Hitler Čech? Byl Kňažko Havlův šašek? Lezl Plojhar komunistům do zadku ?

Pražský hrad a jeho okolí vytvářejí jedinečnou, monumentální a dramatickou scenérii, v níž se odrážejí dějiny i současnost hlavního města i celé země. Jedním z mimořádně významných obrazotvorných prvků v tomto panoramatu je mozaika zahrad a parků, které obklopují sídlo českých vládců, na mnoha místech pronikají jeho hradbami a jinde naopak tvoří jeho přirozené hranice. Publikace Zahrady u Pražského hradu je prvním komplexním dílem, v němž přiměřenou roli sehrává každá ze zahrad tvořících zelený prstenec kolem hradních dominant. Autor Jan Žáček spolu s fotografem Přemyslem Vackem a výtvarníkem Jiřím Sochovským připravili reprezentativní, bohatě ilustrovanou exkluzivní knihu, která by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o pragensia, která ale zároveň daleko překračuje rámec jakéhosi turistického průvodce po zahradách Pražského hradu. Je totiž rozsáhlou výpovědí o historických kořenech i současné podobě tamního zahradního mikrosvěta, výkladem o architektonických, zahradnických, botanických a zejména lidských souvislostech, událostech i osudech, jež se do dnešní tváře hradních zahrad promítají.

„To, co je na samotném orloji nejúžasnější, je dokonalost jeho strojů, které dokáží řídit vše, co je třeba řídit, včetně oka astrolábu. A také včetně apoštolů a dalších fi gurek vyskytujících se na fasádě orlojní věže. Srdcem i mozkem orloje je jednoznačně jeho stroj. Vše ostatní tady je jím řízeno. I apoštolové jdou tak, jak rozhodne stroj. Neučiní jediného kroku bez jeho vůle,“ říká spisovatel a publicista Jan Žáček. Kniha je příjemným, zasvěceným, nicméně subjektivním pohledem autora na historická i technická fakta týkající se zrodu a fungování slavného pražského orloje, která jsou zároveň obestřena mimořádně čtivým, mnohdy až napínavým předivem mýtů a legend. Hlavně však je plná otázek, k nimž odpovědi teprve hledáme a možná nikdy ani nenajdeme. „Co je Staroměstský orloj? Bylo mnoho řečeno a popsáno, v této knize i v jiných, v článcích, výpovědích … O původu, o vzniku, o provozu a současnosti orloje. Též o jeho tvůrcích a správcích. O jeho významu historicko- technickém, astronomickém, matematickém … Ale nevím, zatím jsem se nikdy nesetkal s vysvětlením, skutečným vysvětlením, co je orloj? Čeho je spojením, proč je toho spojením, co se v něm sváří?“

Byli jednou dva lidé, muž a žena, kteří se měli moc rádi a z jejich lásky se narodil syn. Jenže ona byla v té době vdaná za někoho jiného. Rozvedla se, vzala si otce svého dítěte a hezky si žili. Ale pak se zabila v autě. Biologickému otci bylo dítě odebráno a bez ohledu na to, že měl testy DNA. Syn se přece narodil ještě za předchozího vztahu. Syna umístil stát v dětském domově, aby byl v bezpečí - kdyby snad jeho biologický otec nebyl jeho otcem. Rozhodnout o otcovství musí soud. A tak otec začíná svůj boj se státním aparátem o to, aby směl žít se svým synem...

Hlavní postava se vydává za odplatou proti mocnějšímu a výše postavenému protivníkovi, který spáchal zločin na jeho ženě. Přitom narazí na politické machinace, korupci, zneužívání moci, další zločiny a intriky (i se sexuálním podtextem), kterým bude muset čelit.

Strhující příběh na podkladě skutečných událostí zachycuje boj lesníka ze šumavských hvozdů s organizovanou skupinou nelegálně těžící dřevo v jeho revíru. Byl v lese napaden muži, kteří se zde dopouštěli závažné trestné činnosti, byl krutě zbit, bylo mu jimi vyhrožováno, že mu uříznou hlavu motorovou pilou a že mu zabijí celou rodinu. Nevzdal se a šel podat trestní oznámení na policii. Dozvěděl se, že on byl ozbrojen a mimo to, že staví jedno svědectví proti svědectví tří mužů, kteří budou vypovídat, že je napadl on. Kniha nás zavádí do prostředí vazeb mezi organizovaným zločinem, policisty, právníky a státními zástupci.

Třináct příběhů o mentálně postižených klientech Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická ve vyprávění ředitelky domova Lenky Kohoutové. Třináct příběhů o lásce a úctě k postiženým i o nenávisti a pohrdání. Kniha je naprosto otevřenou výpovědí o životě těchto lidí a vzájemných vztazích s jejich okolím. Někdy až drsnou. Jindy vhání slzy do očí. Proč? Protože je pravdivá. Protože si na nic nehraje a ukazuje realitu mentálně postižených lidí takovou, jaká je.

Kniha Deset hvězd seznamuje čtenáře s projektem Revitalizace židovských památek v ČR, díky kterému se podařilo zachránit a zrekonstruovat patnáct významných historických budov v deseti místech v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Kniha čtenáři přiblíží historií židovského osídlení v těchto místech, dává nahlédnout na exteriér i interiér synagog a rabínských domů a přibližuje i současné využití těchto budov. Popisovaná místa - Boskovice - Brandýs nad Labem - Březnice - Jičín - Krnov - Mikulov - Nová Cerekev - Plzeň - Polná - Úštěk Kniha vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

Šílená kniha o šílených lidech a o světě, který zešílel. Autor sám, když knihu psal, uvažoval často o smyslu a nesmyslu svého bytí. Několikrát se ocitl na pokraji sebevraždy. V příběhu splétá dohromady svůj vlastní osud s osudy lidí, které potkal u nás i v zahraničí a kteří se vyznačují absolutním nihilismem. Jeho postavy jsou často oproštěny od všech morálních hodnot, v této knize je to znásobeno do pocitu totální deprese a skepse a blížící se neodvratnosti smrti. Někdo možná řekne, že jde o bezpříkladně surový krvák a že Žáčkova země není „pro starý ani pro mladý“. Ale je to především o hledání východisek v bezvýchodných situacích a cestě ke smrti a k fyzické i psychické porážce. Vždyť „šťastným“ koncem této knihy je smrt hlavního hrdiny. Ale jaká je skutečnost? Josef Kugelstein je mrtev a Jan Žáček žije. Nebo je to naopak?

Na chodbách Československého rozhlasu se potkávají dramaturgové, střihači, zvukaři, redaktoři, produkční a režiséři. Jsou to kolegové, bývalí spolužáci, výjimečně i kamarádi, kteří si, v rámci toho, jak jim dovoluje tehdejší doba, žijí své spokojené životy. Ovšem jen do chvíle, kdy jednoho z nich najdou mrtvého. Šok nad krutostí vraždy se nese celým rozhlasem. Všichni hledají nějaké vysvětlení a ptají se nejen sami sebe: Kdo zabil jejich kolegu? Odpověď na tuto otázku najdete v tomto napínavém a strhujícím příběhu, který je plný zvratů, překvapivých momentů, občasného erotického napětí a praktik tehdejšího režimu.

Autoři v této knize vyprávějí historky ze svého života, kdy zažili setkání s takovými osobnostmi jako třeba Bill Gates, Michael Dell, Benjamin Zander nebo Evald Schorm, profesor Lochman, herec Vladimír Dlouhý. Ale popisují i jak se setkali s Microsoft, jak podnikali. Jak kšeftovali za socialismu. Jak neemigrovali. Jak vůbec pracují a co k tomu potřebují. Nebojí se dělat si ze sebe legraci. V knize jsou ale i velice vážné úvahy o tom s kým spolupracovat, s kým nespolupracovat a proč? Jak vést firmu? Jak vstoupili do politiky a koho v ní potkali. Klause, Zemana, Havla, Babiše, Schillerovou...

Kniha Jana Žáčka je souborem jeho vlastních zážitků coby filmového a dabingového režiséra a scénáristy, v nichž vzpomíná na zajímavé a humorné okamžiky a také na četné osobnosti českého filmu a divadla. Zároveň je kniha exkurzí do pro čtenáře přitažlivého prostředí filmového zázemí a podobně jako v Čapkově díle díky této knize získá čtenář povědomí o tom, jak vzniká například filmový scénář nebo jak vzniká dabing k zahraničním filmům. Autor tak nepřímo doplňuje Čapka o témata, která on sám neznal.

Skutečné příběhy vražd a zabití z doby mocnářství a první republiky. Jména aktérů byla změněna či pozměněna tak, aby nevyvolávala zbytečnou zášť. A také autor mohl lépe fabulovat. Výjimku si dovolil pouze v případě povídky první, protože to už je tak dávno... Vše ostatní v povídkách je reálné (původní názvy míst mordů, rovněž data a způsoby vražd). Také jména politiků a známých osobností byla ponechána. Co čekalo vraha? Tedy když byl dopaden, souzen a odsouzen k trestu smrti za Rakouska či za 1. republiky? Pochopitelně, že šibenice. Kat nejprve spoutal odsouzence do speciálního postroje. Poté jím byl přitisknut k prknu, nejmasivnější části smrtícího zařízení. Dole měla šibenice smyčky, do nichž byly zachyceny jeho spoutané nohy. Následně se postroj uchytil do karabiny a na krk byla odsouzenému přiložena smyčka. Potom došlo přes kladku k prudkému trhu. Smyčka se zatáhla tahem karabiny na hrdle odsouzence, který pak zemřel.

Vztah Rudolfa II. a Kateřiny Stradové byl všeobecně znám. Z tohoto svazku nakonec přišlo na svět několik potomků, avšak jediným opravdu známým se stal Juan Caesar d´Austria, prvorozený syn, do něhož vkládal Rudolf II. mnoho nadějí. Avšak osud byl k tomuto muži velice krutý a on tuto krutost oplácel všemu živému v okolí. I přes vznosné jméno velkého Caesara by mu spíš slušelo jméno Caligulovo. Byl zhýralec, sadista a vrah. Ženy stejně rychle znásilňoval, jako se jich zbavoval a jeho šílenství nakonec dospělo až k morbidní zálibě v krvi a obcování s mrtvolami. Není divu, že samotný císař musel učinit rázné rozhodnutí – vlastního syna dal uvěznit a střežit v zamčené místnosti v Českém Krumlově, kde nakonec daleko od rodiny zemřel. Toto je životní příběh jedné z nejpodivnějších osobností našich dějin, českého markýze de Sade, založený na historických skutečnostech i deníku samotného Juana d´Austria. ----- Z deníku Julia Caesara d’Austria: „Někdy člověk udělá chybu. Jenže volání pudů je tak mocné... A já mám právo, mám plné právo ho naplňovat a spát, s kým se mi zlíbí a kdy se mi to zlíbí. Měla mě uvítat s otevřenou náručí, a ne mě kousat a dělat, že to nechce. To ne, to bych ji nezabil. Možná bych jí i ze Španělska poslal nějaký pěkný dárek a pozdravy. Hloupá holka. Sama si za svou smrt mohla. A ti Pražané a česká šlechta... Hanba jim... Ale však přijde ta chvíle, ten okamžik, kdy jim zatnu tipec.”

Tato kniha není vědeckým spisem, a proto prosím, aby ji tak nikdo nebral. Je to vyprávění o tom, co se událo či mohlo udát. Vychází z historických dat, osob a událostí, ale podstatné je pro ni hovořit o láskách a neláskách slavných žen, které měly v minulosti cokoli společného s českými zeměmi. Především však s královnami, vévodkyněmi... někdy jistě i dvorními dámami.