Fareed Zakaria strana 2 z 2

Politici nejen ve Spojených státech a na Západě, ale například i v Japonsku projevují v posledních letech obavy z toho, že mnoho mladých lidí studuje obory, které jsou, stručně řečeno, nepraktické. Důsledkem je spor o podobu vysokoškolského vzdělání – zda má směřovat k hluboké, avšak úzké odbornosti, jež je okamžitě využitelná, nebo zda je jeho cílem vychovávat kreativní jedince, kteří dokážou reagovat na měnící se výzvy současného i budoucího světa. Tento spor vyprovokoval světoznámého politologa Zakariu k napsání této knihy, a jak napovídá sám titul, staví se za vzdělání liberální, tedy pojaté šířeji, avšak pevně stojící na klasických základech. Smyslem univerzity je pro něj učit myslet, nikoli pouze zprostředkovat sumu poznatků, byť na té nejšpičkovější úrovni.

Budoucnost svobody, kterou napsal Fareed Zakaria, je jednou z nejdůležitějších knih posledního desetiletí, věnovaných globálním politickým trendům. Všem z nás, kterým leží na srdci budoucnost svobody tohoto světa, dává svou střízlivou analýzou životadárnou, zásadní lekci,“ napsal o knize, která se bleskově proslavila po celém světě, významný harvardský politolog a teoretik demokracie Samuel Huntington, známý především svým konceptem střetu civilizací. Zakaria předkládá obraz světa, jehož problémy zdaleka neřeší pouhé rozšiřování demokracie do všech kontinentů. Činí tak se schopností ukázat v podstatě jednoduché historické vztahy, které už většinou nedokážeme vnímat v jejich souvislostech. Nejde mu však jen o dějinné pozadí, odhalující nejednoznačný vztah demokracie a svobody, ale zejména o to, jak jsou právě pro svobodu – ale i pro funkční a liberální demokracii – důležité právní a ústavní instituce. Na mnoha příkladech ze současnosti dokazuje, že ty jmenované a nevolené bývají mnohdy respektovanější i prospěšnější než ty, které vzešly ze svobodných voleb. Neliberální demokracie se tak může stát v jeho pojetí překážkou, zabraňující šíření svobody, a ne cestou ke svobodě.

Pre ľudí na Západe demokracia znamená liberálnu demokraciu, t. j. politický systém, ktorý sa vyznačuje nielen slobodnými a regulárnymi voľbami, ale aj právnym poriadkom, deľbou moci a ochranou základných slobôd prejavu, zhromažďovania sa, náboženstva a súkromného vlastníctva. Tento balík slobôd, ktorý možno označiť aj ako ústavný liberalizmus, nemá v skutočnosti nič do činenia s demokraciou, nie vždy išli ruka v ruke, dokonca ani na Západe. Koniec koncov, Adolf Hitler sa stal nemeckým kancelárom na základe slobodných volieb. Za posledné polstoročie demokracia a sloboda na Západe splynuli. No dnes oba prvky liberálnej demokracie, v západnom politickom systéme vzájomne prepletené, sa na celej zemeguli rozpadajú. Demokracia prekvitá, sloboda však nie. Na niektorých miestach, ako je Stredná Ázia, voľby vydláždili cestu diktatúram. V ďalších zhoršili konflikt medzi skupinami a vyvolali etnické napätie. Napríklad Juhoslávia aj Indonézia boli oveľa tolerantnejšie a sekulárnejšie, keď im vládli silní muži (Tito, respektíve Suharto), než sú dnes ako demokracie. A v mnohých nedemokratických režimoch by voľby situáciu veľmi nezlepšili. Vo svete, ktorý je čoraz demokratickejší, režimy, odolávajúce tomuto trendu, vytvárajú nefunkčné spoločnosti, ako napríklad v arabskom svete. Ich ľud pociťuje stratu slobody silnejšie ako kedykoľvek predtým, lebo pozná alternatívu.