Zuzana S.

Skutečný a před několika lety silně medializovaný příběh dívky, kterou od čtyř let sexuálně zneužíval otčím. Hra „na pavoučka“ začala zdánlivě nevinně, byla však čím dál drsnější, až v dívčiných devíti letech vyústila v brutální znásilnění. To však byl pouze začátek… Těžko uvěřitelné pokračování zahrnuje kromě opakovaných sexuálních ataků ze strany otčíma a jeho kumpánů také bití, podávání drog, citové vydírání i nechtěná těhotenství a vynucené potraty. Život hrdinky několikrát visel na vlásku. Ve snaze uniknout traumatizujícím zážitkům se málem otrávila léky, řezala se žiletkami a jednou skoro vykrvácela, když si do břicha zabodla střep. A co je nejhorší – devastující hry se odehrávaly v kulisách navenek spořádané rodiny s úspěšnými dcerami a dobrým ekonomickým standardem a oběti téměř nikdo nepomohl. Selhala matka i širší rodina, selhaly instituce, soudy i jednotliví sociální pracovníci. Strhující vyprávění samotné hrdinky nekončí… V současné době je třicetiletá mladá žena matkou čtyř dětí. Studuje vyšší odbornou školu sociálně právní a prohlubuje si znalosti arteterapeutických metod a technik. Sama prošla mnoha terapiemi, opakovaně pobývala v psychiatrických léčebnách. Ve vztazích s muži stále tápe. Bývalý manžel byl pedofil, zneužíval její syny a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. S původní rodinou si stále nerozumí a před svým někdejším tyranem se necítí v bezpečí. Ale kvůli dětem je odhodlaná všechno překonat, ony jsou smyslem jejího života. „Nikdy to nevzdávejte, vždycky zbývá jiskřička naděje,“ vzkazuje všem, kteří podobně jako kdysi ona trpí a marně volají o pomoc.

Skutečný a před několika lety silně medializovaný příběh dívky, kterou od čtyř let sexuálně zneužíval otčím. Hra „na pavoučka“ začala zdánlivě nevinně, byla však čím dál drsnější, až v dívčiných devíti letech vyústila v brutální znásilnění. To však byl pouze začátek… Těžko uvěřitelné pokračování zahrnuje kromě opakovaných sexuálních ataků ze strany otčíma a jeho kumpánů také bití, podávání drog, citové vydírání i nechtěná těhotenství a vynucené potraty. Život hrdinky několikrát visel na vlásku. Ve snaze uniknout traumatizujícím zážitkům se málem otrávila léky, řezala se žiletkami a jednou skoro vykrvácela, když si do břicha zabodla střep. A co je nejhorší – devastující hry se odehrávaly v kulisách navenek spořádané rodiny s úspěšnými dcerami a dobrým ekonomickým standardem a oběti téměř nikdo nepomohl. Selhala matka i širší rodina, selhaly instituce, soudy i jednotliví sociální pracovníci. Strhující vyprávění samotné hrdinky nekončí… V současné době je třicetiletá mladá žena matkou čtyř dětí. Studuje vyšší odbornou školu sociálně právní a prohlubuje si znalosti arteterapeutických metod a technik. Sama prošla mnoha terapiemi, opakovaně pobývala v psychiatrických léčebnách. Ve vztazích s muži stále tápe. Bývalý manžel byl pedofil, zneužíval její syny a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. S původní rodinou si stále nerozumí a před svým někdejším tyranem se necítí v bezpečí. Ale kvůli dětem je odhodlaná všechno překonat, ony jsou smyslem jejího života. „Nikdy to nevzdávejte, vždycky zbývá jiskřička naděje,“ vzkazuje všem, kteří podobně jako kdysi ona trpí a marně volají o pomoc.

Je možné žít kvalitní život, přestože dětství pro nás byla takřka jednolitá hrůza a formovala nás rodina, která závažnou patologii vydávala za normu? Životní motiv od raného dětství zneužívané Zuzky, jejíž příběh přinesla Hra na pavoučka (Triton, 2014), se navrací i v její dospělosti: je zneužita a znásilněna, před násilníkem se s pomocí podpůrných organizací ukrývá, ocitá se na psychiatrii a později v terapeutické komunitě, která je pro ni významným mezníkem na cestě k uzdravení. I přes přetrvávající sebepoškozující chování usilovně pracuje na seberozvoji, dochází na terapie, pozvolna se stabilizuje a neztrácí optimismus ani naději na poklidný, spokojený život se svými čtyřmi dětmi. „Myslím, že důležité je udělat z toho ošklivého, co jsem zažila, něco pozitivního, dát tomu smysl. Udělat z toho dar.“

Je možné žít kvalitní život, přestože dětství pro nás byla takřka jednolitá hrůza a formovala nás rodina, která závažnou patologii vydávala za normu? Životní motiv od raného dětství zneužívané Zuzky, jejíž příběh přinesla Hra na pavoučka (Triton, 2014), se navrací i v její dospělosti: je zneužita a znásilněna, před násilníkem se s pomocí podpůrných organizací ukrývá, ocitá se na psychiatrii a později v terapeutické komunitě, která je pro ni významným mezníkem na cestě k uzdravení. I přes přetrvávající sebepoškozující chování usilovně pracuje na seberozvoji, dochází na terapie, pozvolna se stabilizuje a neztrácí optimismus ani naději na poklidný, spokojený život se svými čtyřmi dětmi. „Myslím, že důležité je udělat z toho ošklivého, co jsem zažila, něco pozitivního, dát tomu smysl. Udělat z toho dar.“