Jiří Zygma

Ostnatý drát – děj je zasazen do r. 1990, tzn. do doby těsně po pádu Berlínské zdi. Hra se pokouší popsat nejen neustávající rozdíly mezi Berlínem východním a západním, ale také mezi kulturami východu a západu vůbec. Konkrétně – Luisa a Michael jsou sourozenci, žijící v bývalém Západním Berlíně, jejichž jeden rodič je Čech, emigrující v době totality z nešťastného Československa. Přestože u jejich domu stále stojí zeď (na jejím odstranění se teprve pracuje), hranice se otevřely a bratranec sourozenců Jiří je po domluvě s „německou“ stranou vyslán svým otcem z Prahy „na obchůzku“ za svou rodinou, aby opět navázal ztracené vazby a aby se zdokonalil v němčině. Ale co se nestane – rodiče sourozenců v době pobytu Jiřího jsou na Bahamách, a mladí jsou tak odkázáni sami na sebe. Přestože jsou příbuzní, dojde k nečekaným odhalením – zatímco Jiří nezávazně flirtuje se svou sestřenkou, Michael se přiznává, že je homosexuál a že se rovněž zamiloval do svého bratrance. Jiří přestává brát vztah s Luisou vážně, přestože se na něj upnula – naopak si začíná rozumět s Michaelem, ne však na bázi sexuálního svazku. Debatují spolu o velkém Berlíně a snaží se spolu bourat zdi. Přesto jen do určité míry – hranice neurčuje ani tak přátelství nebo vysvitlá naděje na něj, ale spíše chlad a uzavřenost, které se od svých německých kolegů Jiří přiučil. Luisa s Michaelem se nakonec ve vlastních zájmech domluví, že uspořádají večírek, kde Jiřího svedou současně – jak vše dopadne, nechají osudu. Sami jsou zmateni a neví, jestli jsou víc Češi nebo Němci, jestli by nadále chtěli žít tam, kde se právě ocitají, nebo by případně z Jiřího návštěvy chtěli nějak profitovat. Ačkoli jsou neustále kontrolováni hysterickými telefonáty své matky (Jiřího tety), k večírku plnému pití a drog nakonec dojde, ale Jiří jakoby ze všeho zmoudří a nenechá se tak „kazit“, jak se mu nabízí. Přes všechny svody zůstává Jiří po telefonátu s otcem střízlivý a až Michael s Luisou usnou (poví jim na rozloučenou pohádku), vezme si své věci a předčasně odjíždí Prahy. Vzbudivší se Luisa ráno po zjištění „zrady“ jen kope do vyumělkovaných obytných zdí, které stále stojí, zatímco Michael tiše sedí na pohovce a pláče. Jejich rodiče tak přijíždějí, aniž by se se svým synovcem vlastně shledali. Hra vypovídá o rozdílech mezi „češstvím“ a „němectvím“, poukazuje na vzdálenost, ale hledá i příbuznosti a snaží se zobrazit chyby nejen v té které příslušnosti, ale i v lidském jednání, mladé nezkušenosti a touze někam patřit nebo něco dokázat. Přestože se hranice a s nimi příležitosti otevírají, zdi ve vztazích mezi lidmi zůstávají, přestože se je třeba snaží obě strany vší silou zničit. Manévry – divadelní hra o změně, resp. o touze po ní; též o úhybných jednáních bezradných jedinců, majících strach. Formálně nejasný příběh se odehrává v současnosti či nedávné minulosti v Praze (byt na Vlastislavově 8) s tušením přicházející války či nějaké významné události, řekněme přelomu. Naivní páreček Lenky a Břéti, ztroskotané soužití alkoholické Val a zkouřeného Chrta, do něhož přichází takřka budovatelský agent Vrt, beztvarý „kamarád“ z práce Bróňa… Všechny postavy se setkají v jednom bytě zamořeném marihuanou a snaží se vyřešit nadálou situaci – všichni jsou sami a ti, co ne, se podvádějí. V každém případě jsou však nuceni se sebou něco dělat, neboť si uvědomují, že tíhnou k stereotypu a dny běží… K tomu, aby se sebou něco udělali, jsou nuceni nejen svou zralostí a uvědoměním, že už nejsou děti, ale také direktivním Vrtem a s ním přicházejícími zprávami, že má nastat válka. Ve změti sporů, kdo s kým spal a co se kdy změní a proč, do města opravdu vtrhnou vojska a skupinka je donucena danou situaci (pod vlivem drog) řešit. Vypadá to však, že žádnému z nich však na budoucnosti nezáleží, jako by už všichni prožili to, co prožít měli. Jediný Vrt se vrhá do ulic, aby zabránil „okupaci“, ale je zastřelen. Lenka s Val se na základě svých společných neštěstí opijí a odhodlají se k společné sebevraždě - spolykají pr

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru "Jindřich IV.". Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

"Středověká" moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně - jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

Román o nešťastné lásce, který autor napsal v pouhých 16-ti letech. Děj je zasazen do Anglie 30. let 20. stol., tedy doby hospodářské krize, a ústředním hrdinou je zde mladý chlapec Bob, který sdílí s romanopiscem autobiografické prvky. Trpí zřejmě padoucnicí (samu autorovi byla v r. 2002 diagnostikována paranoidní schizofrenie, která byla později vyvrácena a nahrazena « lehčí » poruchou, a opakovaně se také několikrát v psychiatrické léčebně zotavoval po několika pokusech o sebevraždu). Totožné prvky najdeme i v tématu nešťastné lásky a tragickém konci hlavního hrdiny. Zajímavostí týkající se samotného vzniku románu je, že byl v letech 1997 – 1998 psán na elektrickém psacím stroji Olivetti, což je dnes už spíše kuriozita. Byl přitom psán ve čtyřech sloupcích bez rozdělovacích znamének, čímž autor odkazuje k názvu, který má vyjadčovat jak roční období jaro, léto, podzim a zimu, tak i tempo celého taktu, který je základem téměř veškeré hudby a rytmu života. Formátování zachované v jednom jediném originálu bylo však při přepisu knihy nepoužitelné, a tak je v tomto vydání zachován alespoň styl písma, který se dnes již téměř nepoužívá.

(Anti)hrdina trpí závažnou chorobou a musí se vypořádat se svým životem i lidmi kolem něj, kteří mu kladou překážky…

„Středověká“ moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně - jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

Román o nešťastné lásce, odehrávající se v Anglii 30. let 20. stol., v době hospodářské krize. Ústředním hrdinou je mladík Bob, který trpí padoucnicí (starší název pro epilepsii). Do jeho osudu vetknul Jiří Zygma autobiografické prvky, odkazující k vlastnímu mládí. Zajímavostí týkající se samotného vzniku románu je, že byl v letech 1997 – 1998 psán na elektrickém psacím stroji Olivetti, což je dnes už spíše kuriozita. Byl přitom psán ve čtyřech sloupcích bez rozdělovacích znamének, čímž autor odkazuje k názvu, který má vyjadřovat jak roční období jaro, léto, podzim a zimu, tak i tempo celého taktu, který je základem téměř veškeré hudby a rytmu života.

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru „Jindřich IV.“ Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění"" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Moralizovat je nemorální. Autor této divadelní trilogie je si plně vědom svého zbytečného kázání bez širšího dosahu, a proto ji schválně nazval « Amorality », přičemž obsahuje úspěšné hry jako « Na hře závislí », « Pokřivený charakter », « Mythomania » nebo satyrskou dohru « Komentariát ». Čtenář tak má šanci zakoupit si hry z autorova posledního období v akci 3+1 za neuvěřitelnou cenu.

Divadelní trilogie s podtitulem „Změny“ obsahuje tři hry ve stylu tzv. kult dramatiky - Ostnatý drát, Manévry a Volné pole. Svými ožehavými a nevybíravými tématy se jedná o přelomovou dramatickou literaturu v českém kontextu z přelomu tisíciletí.

Buď A, B nebo C. Víc možností není. Co je pro někoho smyslem života, může být pro druhého nedostupné, a naopak. Velmi talentovaní lidé bývají zpravidla také velmi nemocní anebo je provází nějaká jiná třináctá komnata – tabu, které se bojí před ostatními odhalovat. A ze strachu o to, aby nepřišli o své postavení, svůj soukromý život tají a navenek se snaží působit coby nedobytná pevnost. Když však jejich křehkou schránku někdo naťukne, většinou se zasaženému již nedaří zpětně svoji masku, tedy ochranu před ostatními, znovu posílit. Jsou však i takoví, kteří pro svou rodinu a pro své nejbližší udělají vše a jsou schopni za ně obětovat i svou kariéru. To by mohl být i náš zcela ojedinělý, uměle vykonstruovaný a v podstatě nereálný hrdina, hudební skladatel Aleš, který v souboji sám se sebou hledá cestu, jak vzdorovat světu, který je díky jeho nemoci nastaven proti němu. Jak si své místo na slunci obhájí a za cenu jakých ústupků, to je věc diskuse; rozhodně ale tady tento člověk je, existuje a má právo, stejně jako ostatní bytosti, na svůj život. Postava Aleše se však vyznačuje znaky sebemrskačství a zbytečně se trápí, a proto, aby si svůj post tento (anti)hrdina vydobyl, musí dělat nezvyklé kroky, které jsou pěstmi na očích „normální“ veřejnosti.