Hľadanie: Rubato
zobraziť:
Ambice v poušti
Děj prózy Ambice v poušti (1984), předposledního románu Alberta Cosseryho, se odehrává ve fiktivním malém emirátu, jenž díky naprosté absenci ropných zdrojů stojí na rozdíl od okolních států stranou pozornosti těžebních společností. Tento blahodárný stav je však od jisté doby narušován pravidelnými sériemi bombových útoků, jejichž zfušovaná podoba a mizivý dopad zůstávají záhadou. Hlavní hrdina Samantar, který vždy děkoval prozřetelnosti za to, že se narodil na chudé půdě, neboť věděl, že bída nikterak neláká hrabivost mocných, je tímto vývojem znepokojen. Rozhodne se najít pachatele a zabránit tak nebezpečí intervence imperialistických mocností, která by místnímu obyvatelstvu, dosud chráněnému svou chudobou před utrpením moderního světa, přinesla neštěstí.
Ambice v poušti je Cosseryho nejpolitičtější román, v němž autor zároveň vizionářsky předjímá válku v Perském zálivu i model destabilizace regionů revolučními silami.
Kniha Tutáč
Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.
Krátké rozhovory s odpornými muži
V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností.
Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl prozacového národa.
Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby.
Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku.
Wallacovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?
Dáma v rubáši
Prvé slovenské vydanie slávneho predposledného románu autora „nesmrteľného“ Draculu.
Prízrak tajomnej ženy v pohrebnom rubáši unášaný vlnami Jadranského mora v plavidle podobnom truhle... Takýmto lákavým obrázkom nás privíta Bram Stoker, autor nesmrteľného Draculu, vo svojom predposlednom románe z roku 1909. Na čitateľa prvého slovenského prekladu tohto diela však čakajú aj iné prekvapenia a napokon zistí, že legendárny autor sa na staré kolená rozhodol namiešať koktejl z viacerých žánrov. Dáma v rubáši totiž kombinuje prvky hororu, romanticko-dobrodružného príbehu, verneovsky ladenej sci-fi aj politickej utópie. Vydajme sa teda na tajomný hrad Vissarion v Modrých horách a do jeho okolia, kde na hrdinu príbehu, Ruperta Sent Legera, čakajú mnohé nástrahy, pozemné, vzdušné i morské súboje so ľstivými nepriateľmi, ale najmä osudové stretnutie. Stretnutie s uhrančivou dámou v rubáši, ktoré navždy zmení nielen jeho život, ale aj život obyvateľov Modrých hôr a celého Balkánu.
Na stiahnutie
9,45 €
dostupné aj ako:
Život návod k použití
Život návod k použití (1978) je nejen? vrcholným dílem Georgese Pereca, ale i jednou z nejúchvatnějších a při svém záměrném omezení také nejkomplexnějších knih světové literatury 20. století – pro svou šíři, uspořádání, množství informací a odkazu°, humornou vynalézavost, ironii, jež ji prostupuje, a vytříbenou uměleckou formu bývá označována za „barokní realismus hraničící s burleskou“. Je vesmírem zhuštěným do rozměru domu, zbaveného přední fasády, v jehož útrobách se odehrávají příběhy pestrého panoptika obyvatel. Čtenář přechází z jednoho pokoje do druhého, z jedné doby do druhé, od jednoho stylu, příběhu, příhody, narážky k dalším. Život návod k použití je tisícem románu° v jednom, s tisíci postavami, jejichž bizarní, tragikomické, směšné osudy se proplétají v prostoru jako vlákna neobyčejného autorova mozku.
Deník
Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zpra´vy o na´silny´ch u´toci´ch, genocida´ch, epidemii´ch, o soudni´ch procesech cˇi danˇovy´ch podvodech sousedi´ s ozna´meni´mi o narozeni´ a u´mrti´, s prohla´sˇeni´mi sportovcu°, s inzera´ty na prodej omsˇely´ch i luxusni´ch nemovitosti´. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.
Narkotika
Narkotika (1932) Stanisława Ignacyho Witkiewicze jsou autorovým dialogem s vlastními slabostmi, ale též vypořádáním se s dobovými odpůrci jeho extravagantních životních postojů. Witkiewicz popisuje stavy pod vlivem různých látek, hodnotí jejich působení na uměleckou tvorbu i obecně na jednotlivce a společnost; některé striktně zavrhuje, jiné opatrně doporučuje. Narkotika jsou tedy nejen výletem do imaginárních krajin a stylově vytříbeným textem plným rafinovaného humoru, ale zároveň i příspěvkem do stále aktuální diskuze o společenské toleranci návykových látek.
Strach mého muže
Sráč Sam (1969) je vizuální umělkyně, která žije a pracuje v České Bříze. Ve své práci se věnuje přehodnocování jazykových, vizuálních a sociálních vzorců, jež vycházejí z mocenských podnětů a z jejichž součtu je následně vytvářen pojem kultura. Založila galerii sam83, rezidenční centrum heARTbreaker a vydává nezávislý časopis PIŽMO. Nastavením vlastní socio-ekonomické odpovědnosti patří mezi umělce, kteří předjímali etický obrat v umění. Po dvou divadelních hrách (Vanda, 2011 a Kuniba má rád věci třikrát, 2011) představuje kniha Strach mého muže první vydanou prózu této autorky.
Cáry rubáše
Duchové, paranormální jevy, pomsta ze zásvětí… Každý milovník hrůzostrašné četby ví, že bez doteku onoho světa není správný strašidelný příběh úplný. A neplatí to jen pro zahraniční literaturu, i v Čechách máme přece své přízraky.V této knížce zjistíte, jak si s nimi poradili čeští spisovatelé. Stíny mrtvých se zjevují na venkově i v ulicích města, hrozí, připomínají, děsí i vzrušují. Kdo by jejich volání odolal? Vzhůru do záhrobí! Antonín K. K. Kudláč (1971), editor, publicista, literární historik a povídkář, přednáší na Univerzitě Pardubice. Vedle vlastní literární tvorby pod pseudonymy Martin Friedrich a Albert Kudělka a redakční práce pro různá nakladatelství (BB art, Mladá fronta, Triton, Epocha) se věnuje sestavování povídkových antologií - 2004: Český horor (2003), Punk Fiction (2004), Orbitální šerloci (2006, sp. T. Němec), Pod kočičími hlavami (2007, sp. O. Jireš). Milovník whisky, piva a Velké Británie.
Krev nebe
Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho zhoubou, a jako se mezi smrtí a životem neotevírá třetí prostor, je i tato kniha kondenzátem rozporu každé lidské bytosti a příběh by se mohl odehrát kdykoli, kdekoli a komukoli z nás. Jednotlivá slova by nemohla dostatečně vyjádřit žádnou z popisovaných zkušeností, ale mistrně namíchaná směs narativních úseků, básní a obrazotvorných pasáží umožňuje čtenáři, aby porozuměl tísni neoddělitelné od lidského údělu.
Srstí
Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií.
Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka.
Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.
Tenderenda fantasta
Kaleidoskopický román, jejž lze považovat za Ballovo skryté umělecké krédo, vznikal v letech 1914–1920, knižně však poprvé vyšel až roku 1967. Magicko-anarchický svět plný bezbřehého absurdního humoru je odrazem zoufalství a iracionality situace, v níž se společenství imigrujících umělců v neutrálním Švýcarsku během první světové války ocitlo. Román je zároveň i poetickým ztvárněním geneze dosud nejradikálnějšího uměleckého směru – dadaismu, a svou až karnevalovou satirou vůči dobovým monstrům také protichůdcem teoreticko-reflexivního tónu Ballových pamětí.
Útěk z doby
Deníkové memoáry Huga Balla Útěk z doby (1927) zachycují dobové dění mezi léty 1913 a 1921 prizmatem autorových fragmentárních záznamů. Málokdo v sobě obsáhl tak značné množství často protichůdných světonázorových a uměleckých poloh: od počátečního nietzscheánství přes expresionistické divadlo, literární bohému, curyšské anarchistické kruhy a dada až po gnosticky orientovaný mysticismus a následnou konverzi ke katolictví. Díky své komplexnosti, myšlenkové intenzitě a opravdovosti prožitků je Útěk z doby cenným příspěvkem ke kulturním dějinám první poloviny 20. století.
Flametti aneb O dandysmu chudých
V částečně autobiografickém románu zpracovává Hugo Ball zkušenosti ze svého pre-dadaistického období, kdy působil jako pianista a vedoucí varietního souboru. Hlavní postava Max Flametti, který loví v městské řece načerno ryby, aby nakrmil svůj soubor, podílí se na obchodu s drogami, má opletačky s policií kvůli konkubinátu a bojuje s intrikami vlastních lidí, je jednou z mnoha tragických figur dobové bohémy. Brilantní psychologická studie lidských charakterů se v próze prolíná s portrétem živelného Curychu, jenž se stal podhoubím nového uměleckého směru.
Insistence
Povídková sbírka filozofa Antonína Kosíka, jejíž vydání zahajuje novou edici singolare. Hovory o paměti v podáni význačných světových a moravských postav, jak je zaznamenal autor v devíti povídkách.
W aneb Vzpomínka z dětství
Perecův román W aneb Vzpomínka z dětství (1975) kombinuje dva zdánlivě nesouvisející texty: autobiografické vyprávění o životě malého chlapce za nacistické okupace a popis fiktivního ostrova poblíž Ohňové země, ovládaného a řízeného všudypřítomnými zákony sportu. Dokonalá organizace této „ideální společnosti” postupně degraduje před očima čtenáře v dystopický obraz nelidského pekla. Obě textové roviny se tak významově propojují a svým vzájemným působením vytvářejí znepokojivý celek evokující hrůzu holokaustu.
Hrdí žebráci
Děj Cosseryho nejvýznačnějšího románu Hrdí žebráci (1955) je zasazen do chudinských čtvrtí Káhiry, jeho ladění je však vzdáleno jakémukoli sociálnímu patosu - postavy namísto revolty aplikují Cosseryho přístup k životu a za cenu minimální námahy dosahují nerušené radosti ze života. Autor je často přivádí do komických a absurdních situací - beznohý a bezruký žebrák se stává obětí chorobné žárlivosti své mladé, urostlé ženy; bývalý univerzitní profesor zastává úlohu účetního v nevěstinci, kde dojde k vraždě mladé prostitutky. Nad vším se vznáší všudypřítomný opar hašiše a despekt vůči těm, kteří dosud berou okolní svět vážně.
Přestože Cosseryho texty zaujaly mj. i spisovatele Henryho Millera, Alberta Camuse či rock`n`rollovou básnířku Patti Smith, širšímu publiku zůstávají stále utajeny.
Záhada sardinky
Když na zahradě profesora Timothyho Chestertona-Browna nevysvětlitelně exploduje černý pudl, zmrzačí profesora a zabije jeho hosta, "záhada sardinky" může začít. Do jejího rozluštění se zapojuje řada nepravděpodobných detektivů: dvanáctiletý matematik, jeho matka, jeho láska, věštkyně slečna Prenticeová či byrokrat přezdívaný ministr imponderábilií. Odhalené stopy - logické, okultní, intuitivní a všelijaké další - vedou daleko od maličkého přímořského městečka, kde všechno začalo - na Mallorcu, do Říma i do Londýna. Řešení se však nakonec stejně nachází až za těmi nejvzdálenějšími a nejmagičtějšími hranicemi rozumu.
Román Záhada sardinky polsko-britského filmaře, prozaika, básníka a filozofa Stefana Themersona (1910-1988) je postmoderní koláží sešitou z absurdních nápadů opírajících se o trivialitu. Kdo by ji chtěl zastírat, skončí s Brežněvem a Thatcherovou nad červeným tlačítkem. Jediné, co nám zůstává, jsou dobré způsoby.
Tišitel
Román Tišitel (1964) je druhou částí volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922—1986), jednoho z nejoriginálnějších argentinských spisovatelů 20. století. Leitmotivem prózy, jejíž děj se odehrává, jak Di Benedetto říká, „v jakémsi městě v Jižní Americe, v pozdní poválečné době“, je hluk, který bezohledně prostupuje všemi a vším a tvoří tak jistý řád reprezentující svět. Bezejmenný vypravěč vede obsesivní a nikdy nezavršený boj proti jeho působení, které v něm přerůstá až ve vědomí jakéhosi ontologického prokletí. Marnost úsilí o jeho eliminaci, jíž nelze jakoukoli zákonnou cestou dosáhnout, podtrhuje erozi osobních vztahů a konečné ztroskotání hlavního hrdiny.
„Mezi argentinskými spisovateli je Di Benedetto jedním z mála autorů, který dokázal vypracovat svůj vlastní styl, založený na přesnosti a úspornosti, a který navzdory své lakoničnosti a zdánlivé výrazové chudobě přechází mezi mnoha nuancemi a odstíny, od hovorových po reflexivní, od popisných po lyrické, a činí tak s překvapující účinností.”— Z předmluvy Juana Josého Saera