Najnovšie - Biografie - ostatné strana 47 z 51

Ač nespravedlivě, po jejím raketovém vzestupu následoval i strmý pád se všemi bolestnými a krutými peripetiemi, doslova po "česku". Tak se čtenářům představuje více než poutavý příběh. Rudolf Mihola, známý spisovatel a publicista, prezentuje tento příběh s důvěrnou znalostí a na základě autenticky pořízených rozhovorů. Rozšiřuje tak škálu hereckých dokumentů, které se setkávají s nevšedním čtenářským ohlasem. Kniha věrně zaznamenává hvězdné období této nezapomenutelné herečky od samého začátku a ž do jejího konce.

V této knize se čtenář seznámí s osudy slavných umělkyň, které zazářily v trysku minulého století a přesto se dočkaly trpkého konce, ať už z důvodu nemoci, osamocení, nezájmu okolí či zákazů někdejšího světového fenoménu, s osudy prvorepublikových hvězd typu Lídy Baarové, Adiny Mandlové či Nataši Golové? Autora k napsání této publikace inspirovala známá proklamace Lídy Baarové: " Žádná z mých rolí nebyla tak dramatická jako můj život." Autor si současně klade otázku, co všechno stojí úspěch, jak se žije na vrcholu a jak tragický může být pád?

Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. O umění, životních radostech i strastech generace herců první československé republiky, bylo již v minulosti vydáno mnoho knih. Od Adiny Mandlové, přes Vlastu Buriana až po přehledné soubory několika osobností. Titulem "Pikantní dáma Růžena Šlemrová" však dochází v moderní filmové historii k poměrně zásadnímu momentu, neboť autorka přichází s ucelenou filmografií této významné a nezapomenutelné osobnosti. Herecké umění Růženy Šlemové se vyznačovalo nápadně osobitým, charakteristickým projevem, který převyšovala už snad pouze její vrozená noblesa a elegance, s jakou ke všem filmovým postavám přistupovala. Až na drobné, poválečné výjimky se proto všechny její postavy staly právem vizuálním i uměleckým klenotem prvorepublikového filmu, neboť charismatickou, vždy vysoce elegantně oblečenou ženu, s darem pikantního konverzačního projevu a nezaměnitelně pronikavým hlasem, nešlo za žádných okolností přehlédnout. Vznikla tak nedostižitelná představitelka salonních úloh - "dam z vysoké společnosti", jež neměla ve své době konkurenci. Zatímco její osobní život byl šťastně urovnaný a naplněný, o to pikantnější a mnohdy byl její umělecký vzestup a dráha přinášející i nejedno překvapení. Autorka předkládá čtenářům knihu, která stojí rozhodně za přečtení.

Spisovatelka předkládá čtenářům více jak 500 známých i méně známých hlášek, které se nám okamžitě vybaví, když zaslechneme i jen náznaky dialogů z prvorepublikových filmů. A není divu. Kvalitních a humorných hlášek, jízlivých poznámek a komických dialogů vzniklo jen v tomto období několik tisíc. Prvorepublikové dámy a pánové skrze své ostré jazýčky dokázali být se světem okolo sebe brzy hotoví. Příjemně se poslouchajících dialogů a tzv. "hlodů" je nepřeberné množství. Rozhodně nelze zapomenout například na výroky slavných herců - Hugo Haas jako pan Načeradec: "Já jsem efektivně mrtvý muž …, co se ode mě chce!" Autorka předkládá knihu všem čtenářům, kteří se chtějí od srdce zasmát a zároveň se něco nového " ze zákulisí " vybraných filmů a hereckých osobností dozvědět.

Setkání s Dominikem Dukou a rozhovor s ním ve mne zanechal hluboký dojem, protože jsem v něm poznal velmi vzdělaného člověka, který má v sobě i velký lidský rozměr. Knihu o Dominiku Dukovi jsem se rozhodl napsat poté, co jsem měl možnost se s ním setkat osobně a poznat i jeho demokratické názory, které dokáží reflektovat dobu. Dominik Duka je tím, kdo dokáže naslouchat druyhým, a přesto má jasné vidění světa. Jeho život je velké dobrodružství plné zvratů. Setkání s Dominikem Dukou je vždy přínosem a něčím novým, co vás obohatí a zároveň donutí k zamyšlení . Tato kniha se rodila v nelehké osobní době a v mnohých chvílích byla pro mne záchranou. Věřím, že každý čtenář si v ní najde to své a bude mít podobný pocit názorově blízkosti jakou k Dominikovi Dukovi sdílím já.

Autor znal Miloslava Švandrlíka osobně. V roce 1988 s ním udělal řadu rozhovorů. Dalo to na knížku, která se však po roce ztratila v jednom nakladatelství. Autorovi se po těch letech podařilo nějakým zázrakem "vyhrabat" několik rozhovorů. V této knížečce je jich třináct, plus rozhovor s Jiřím Winterem-Nepraktou. Dovíte se například o tom, jak se Zdeněk Jirotka děsil, kterak vznikla mohamedánská četa ,o černých baronech z Curychu, o světové "výstavě bičů"... Autor publikování těchto rozhovorů považuje za pietní vzpomínku na autora, který již není mezi námi.

Kniha ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zamřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně“, jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem.

Cesty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa A. Firsta, jednoho z organizátorů woodcraftu v naší zemi. Po skončení I. světové války pracoval v organizaci YMCA, kde byl organizátorem a propagátorem řady sportů, volejbal, basketbal, softbal, lukostřelba, lyžování a hlavně pobyt v přírodě. Byl jedním z organizátorů pobytu E. T. Setona v Praze, spoluzakladatelem a dlouholetým ředitelem tábora YMCA Sázava. (viz kniha: Seton v Praze autora F. Kožíška, rok vydání 2006) Opakovaně jsem dotazován na to, kdy a proč změnil dědeček své příjmení z Fürst na First. Když jsem se ho na to jako chlapec ptal, bylo mi vysvětleno, že po pádu Rakousko-Uherska si nechal příjmení počeštit v roce 1923. Faktem je, že jsem se setkal s několika vzdálenými příbuznými s příjmením First a ti také tvrdili, že si jejich předci změnili svá příjmení v době 1. republiky. Poděkování Ivanu Vápenkovi za pomoc při vydání vzpomínek mého dědečka. Poděkování patří i mojí manželce Gabriele za trpělivost a práci na redakci knihy. Tomáš First, vnuk slovo úvodem Dlouho jsem neměl v úmyslu napsat něco ze svého života, i když to nebyl život ani lehký ani chudý na příhody. V mládí jsem se pokoušel o básně, později o povídky ze skutečných událostí, ze života, neboť jsem pracoval s mládeží a bylo jich zapotřebí. Psal jsem i sportovní a pedagogické příručky o nových odvětvích v tělovýchově, hlavně po první světové válce. Čím více se prodlužoval můj život, tím více jsem měl a mám přátel nejen mezi těmi, kteří byli jako chlapci svěřeni do mé péče, ale i mezi těmi, které jsem potkal na svých cestách, na pracovištích i v okolí, kde jsem žil a žiji. V besedách s nimi u táborových ohňů, v milém prostředí domovů a při jiných příležitostech jsem vypravoval – stejně jako oni – o událostech, které jsem prožil. Moje životní příhody, kořeněné často i humorem, je tak zaujaly, že mě žádali, abych je sepsal. A tak vznikly tyto „Cesty kratší i delší“. Ke svému překvapení jsem shledal, že mi mozek dosud slušně pracuje a paměť nevynechává ani po třiaosmdesáti letech. Napsal jsem i několik básní. Snad si čtenáři některé z nich se zájmem přečtou. Nezachytil jsem všechny své cesty do dalších zemí, kde se mi zvláštní příhody nestaly. Při vyprávění o cestách životem jsem se držel skutečných zážitků. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal dvě bytosti, které sálaly optimismem a přitom se držely reality, které měly tvrdý a těžký život, hlavně strastné mládí – tak jako já. A přesto ani v nejtěžších chvílích života neztrácely ani naději ani humor ani statečnost. Byla to má matka a byla to má žena … „neboť ženu statečnou kdo nalezne – nad perly je cena její.“ Jim vděčím za mnohé – i za to, že jsem mohl napsat v tak pozdním věku vzpomínky na část cest ve svém životě. J. A. First, Praha 1977

V devatenácti letech se na dálku zamilovala do afrického černocha a odjela za ním do Ghany. Na pobřeží Atlantského oceánu prožila nádherný měsíc a myslela si, že je to jen začátek celoživotního štěstí. Příliš pozdě přišla na to, že se stává bílým otrokem nigerijské mafie. Jak utéct z afrického pekla plného ponížení, bití i znásilňování a zachránit dvě děti bez evropských dokladů? O tom vypovídá Češka, která přežila brutální mučení černošským přítelem, nelidské podmínky ghanského vězení a kterou naivita přivedla až na práh smrti.

Celý národ sledoval příběh mladé Češky, která se zamilovala do Afričana, odjela za ním do Ghany a stala se zajatkyní nigerijské mafie. Báře se podařilo přežít brutální mučení černošským přítelem, nelidské podmínky ghanského vězení a uprchnout i se svými dvěma dětmi. Konečně se žena, životem víc než zkoušená, vrací do vlasti. Ale ani zde se růžový sen nekoná: ona ani děti nemají české doklady, je zadlužená a na konci sil. Ocitne se úplně na dně, a tak jí úřady obě děti odeberou. Dokáže se Bára ještě zvednout?

Hoci názov knihy napovedá niečo iné, dvojica britských autorov napísala prekvapivo optimistickú knihu o našej civilizácii. Tú si cenia natoľko, že podľa nich stojí za to pokúsiť sa ju zachrániť. V roku 1900 bola väčšina obyvateľov Západu na svoju civilizáciu hrdá. Vedeli, čo predstavuje a verili jej. Dnes sa tento pocit stratil. Je to najmä preto, že šesť ideí, na ktorých sebavedomie Západu stojí, zažilo storočie neustálych útokov. Západná civilizácia pretrváva dlhšie ako akákoľvek iná v minulosti alebo v súčasnosti – je oveľa úspešnejšia v ekonomickom, vojenskom či politickom zmysle, ale aj vo vede, technológiách a umení. Zlepšuje sa zdravotných stav jej obyvateľov, rastie ich bohatstvo, dĺžka života a zrejme aj pocit šťastia. Veľkú časť týchto úspechov môžeme pripísať na vrub šiestim základným ideám – kresťanstvu, optimizmu, vede, ekonomickému rastu, liberalizmu a individualizmu. Tieto idey však už Západ nespájajú ani neinšpirujú a jednotlivcom nedávajú sebaistotu nevyhnutnú na spoločný postup, akokoľvek neuvedomelý. Namiesto toho vidíme evidentný príklon ku kolektívnej samovražde, v našich dejinách hlboko zakorenený už od roku 1914. Dá sa vystopovať v upadajúcej dôvere voči každej idey, ktorá kedysi inšpirovala Západ a celý svet. Našťastie, lepší pohľad na šesť faktorov ukazuje veľkú húževnatosť, s akou odolávajú útokom. Väčšina dnešného nepriateľstva voči týmto ideám je založená na módnych, ako bol napríklad Freudov pohľad na ľudskú prirodzenosť, ktorý vedecké dôkazy medzitým vyvrátili. Aspoň teoreticky by dômyselnejšia syntéza šiestich ideí mohla ponúknuť Západu cestu, ako ho zbaviť jeho úzkostí a zvýšiť jeho integritu. Ale v praxi? Táto facsinujúca kniha sa pokúša nájsť odpoveď.

Tato kniha Romany Szalaiové, známé autorky ženských románů, nám ukazuje zcela jiný pohled na osudy žen, které žijí mezi námi, a přesto je pojí zcela výjimečné životní zkušenosti. Deset vybraných žen nám odhaluje svoje postoje a přibližuje mnohdy velmi dramatické zážitky. Velkou předností autorky je, že se jí podařilo skloubit dohromady pohledy na život žen nejen rozdílného vzdělání i věku, ale také s různými životními cíli a očekáváními. Opravdu čtivá knížka zaujme jak mladé, tak i zralejší čtenářky.

Kniha predstavuje v autorovej tvorbe krok novým, nečakaným smerom. Je to autentický portrét autora, obraz Slovenska aj rôznych kútov sveta. Od detstva v normalizačnej Bratislave cez príbeh rozvetvenej rodiny až po narodenie syna. Putovanie po krajine od Bratislavy po Michalovce, z Berlína až do Kábulu. Keď chcete vedieť, na čo výrazný autor svojej generácie myslí a kade chodí, čítajte Spamäti.

Kňaz, ktorý neposlúchal Vatikán, politik, ktorý bojoval s radikálmi vo vlastnej strane, človek, ktorý sa stal protirečivým symbolom celej éry. Prezident vojnovej Slovenskej republiky Jozef Tiso dodnes rozdeľuje spoločnosť aj historikov. Ivan Kamenec sa vo svojej monografii, ktorá vychádza v druhom, rozšírenom vydaní, zameral predovšetkým na kľúčové vojnové roky, keď vyvrcholilo pnutie v ľudovej strane aj v živote Jozefa Tisu, ktorý bol vždy viac politikom než kňazom. Radikálne krídlo využívalo a neraz i zneužívalo jeho pasivitu a „politiku menšieho zla“ na presadzovanie vlastných plánov, koncepcií i osobných ambícií. Prezidentovi však prenechávali plnú politickú zodpovednosť aj za svoje vlastné činy. Vedome či nevedome z neho začali vytvárať budúceho martýra. Otázkou podľa autora ostáva, či si introvertný Tiso uvedomoval svoj postup na piedestál nedotknuteľnej autority, no tým aj absolútnej zodpovednosti, a vlastne politickej i ľudskej osamotenosti. Na konci svojho prezidentského obdobia nemal už vo vládnom tábore ani vážneho súpera, ani rovnocenného partnera. Bol vlastne jedinou integrujúcou osobnosťou zanikajúceho štátu. Zostal sám s obrovským bremenom politickej a morálnej zodpovednosti.

CHARLES DARWIN, a visszahúzódó biológus elképesztő felfedezése – a természetes kiválasztódás, amely az evolúció fő hajtóereje – alapjaiban változtatta meg a tudományt és az emberek világképét. Mintegy két évtized telt el elmélete kidolgozása és publikálása között, annak üzenete ugyanis még alkotóját is megrémisztette. Darwin, a végletekig óvatos angol úriember gondolatai nemcsak tudományos szempontból voltak radikálisak, hanem a korabeli törvények szerint istenkáromlás címén büntethetőnek is számítottak. David Quammen a tudós jegyzetfüzetein, levelezésén és naplóin keresztül meghitt portrét rajzol Darwinról, és közérthetően foglalja össze munkásságát. DAVID QUAMMEN író-újságíró tizenkét könyv, köztük a számos rangos nemzetközi díjat nyert The Song of the Dodo és a Spillover szerzője. Több száz újságcikke jelent meg az Esquire, a National Geographic, a Rolling Stone, illetve a The New York Times hasábjain.

A könyv kíméletlen õszinteséggel mesél a szerző életéről, ifjú- és felnőttkori kalandjairól. Kisebb-nagyobb lelki válságokon esik át. Napjaink tragikus és szórakoztató elbeszélései egy elsikkadt, mellőzött nemzedék sajátos élményeit, életérzését ábrázolják. A szerző az ötvenes évek, a "Kádár korszak" és napjaink ujjlenyomatát készítette el.

32 éves korában Emma Woolf eltökélte, hogy szembenéz élete legnagyobb kihívásával: legyőzi éhezésfüggőségét, az evéskontrollt, azaz végleg kigyógyul az anorexiából. Miután találkozott álmai férfijával, akivel közös jövőt és gyermeket terveztek, úgy döntött, itt az idő, hogy véget vessen az éhezésnek és elkezdjen élni. És ha ez nem lett volna elég indíttatás, Emma beleegyezett, hogy a The Times hasábjain hétről hétre beszámoljon az elért haladásról.Az Egy alma/nap lenyűgöző és életigenlő emlékirat a szerelemről és a gyógyulásról, számos olyan embernek ad reményt, aki ennek az iszonyatos betegségnek a csapdájában vergődik.

„Végignyúlok ?egy matracon, átszállok a Szaharán, látom fentről Kairót, az egyetemet, majd túl a Földközi-tengeren egy kis országot. Arra folyik a Duna, a Tisza, amott pedig az alma mater, a park, ahol annyi vígság esett. Visszaszállok a térben Bosznia hegyes tájaira, Szarajevó völgyére, majd innen gondolataim átgörgetnek Zambiába, Zimbabwébe, ahol gyermekeim játszadoznak Luveve poros utcáin, rongyosan. Hívnak, de nem mehetek, valami ismeretlen erő továbbvisz, le a föld alá. Ott egy tárnában járok, a levegő fojtó, izzadtság- és húgyszag keveredik, majd feltuszkolnak a hűs felszínre, rövid dolce vita. Ezután betáncol a látótérbe egy kés, és a velem szemben állóba döf. Reprezentatív mintavétel. Majd álszent imatermek, fohászok, ahol újból feltűnik az előbbi kés a bigott hívők oldalán.Kavargok, nézem az eget, van-e üzenetem, de csak kivehetetlen felhőalakzatokat látok. Esti tüzek gyúlnak, rovarok támadnak, lövések mindenhonnan, asszonysikolyok, futó alakzatok. Nyögések, erőszakolások, gyerekhullák, bevert öreg fejek. Futok, menekülök, lányok rángatnak mindenfelől, csak adj pár percet, boldoggá teszlek, mondják, de az erő továbbragad. Még hallom az orgazmus előtti zihálást, nyöszörgést, majd feltör egy sikoly, de ez nem az! Hátranézek, és a homok befedett mindent. Csönd. Mi vár ránk és rám. Homlokom verejtékezik…Ösztön, vad ösztön, vágyak, a szaporodás ösztöne! Ma éjszaka talán milliók zihálnak ugyanígy matracokon, sátrakban, lombokon, ömlik a mag, rejteket keres az élet nedve! Ésszel felfogható jövő nem létezik, de az odatolt altest és a kéj új jövőt önt formába, melyben az észnek, racionalitásnak már nincs helye. Ezt a jövőt már nem ember alkotja. Orgazmussal múlatják földi bajaikat. A sikolyok után a gyomor sem korog, a fej sem fáj tovább. Folytatódik a szendergés, a rémálmoknak vége már.Itt az éhhalálhoz közel, a dögrováson túl, ahol nincs mit veszteni, ki kell mondani a lehető legfélelmetesebbet: csak a szeretet menthet meg minket.Elmondom mindenkinek.”

Dorie megrázó igaz története rávilágít, hogy mit képes véghezvinni Isten szeretete egy ember életében; az ő megbocsátása és kegyelme minden sérelmet és szomorúságot fölülírhat. Doris Van Stone végigvezeti az olvasót gyermekkora testi-lelki megpróbáltatásaitól a lenyűgöző misszionárius időkig, amikor férjével Új-Guineában a dani bennszülöttek között éltek. „Valaki egyszer azt mondta, ha semmid nincs már, csak Isten, rájössz, hogy ő elég. Isten mellém állt, amikor senki másnak nem kellettem.”