Agora

„Roubini lehce proniká do nejzávažnějších problémů a způsob jeho myšlení je mezi ekonomy nebývale průzračný. Tak výstižný a přiléhavý popis světové politicko-ekonomické situace jsem jinde nenašel. Po přečtení jeho knihy se čtenáři asi uleví a kdyby si její poselství osvojili centrální bankéři a další aktéři moci, ulevilo by se i světu.“ Nicholas Taleb, autor knihy Černá labuť Nouriel Roubini, jenž proslul svými úspěšnými předpověďmi náhlých obratů v hospodářském a politickém vývoji světa, vykresluje vyhlídky lidstva pro 21. století. Analyzuje deset fundamentálních problémů ekonomické, finanční, politické a ekologické povahy, k jejichž destruktivnímu potenciálu nelze přirovnat nic z toho, co lidstvo zažilo v minulosti. Patří k nim obrovské celosvětové zadlužení, negativní demografický vývoj, dramaticky se zhoršující stav penzijních systémů, deglobalizace se závažnými důsledky pro mezinárodní obchod, růst geopolitického napětí v důsledku soupeření mezi Spojenými státy a Čínou, nevypočitatelný faktor v podobě rychlého rozvoje počítačových technologií a z nich bouřlivý vstup tzv. „umělé inteligence“ i výhled „přehřáté“, částečně neobyvatelné planety. Závěrečná kapitola přináší pozitivní autorovy návrhy, jak by bylo možné odvrátit některé z těchto hrozících katastrof.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.