Agora
edícia
O demokracii a kultu smrti
V temných časech, kdy se euroatlantická civilizace ocitá na křižovatce, obrací Douglas Murray pozornost k jednomu z nejsložitějších konfliktů současnosti: k válce mezi Izraelem a Hamásem. Nejde o reportáž z bojiště, spíš o hluboký esej o tom, co odděluje život od smrti, svobodu od otroctví a lidskost od barbarství.
Ráno 7. října 2023 vtrhl smrtící kult Hamásu do izraelských vesnic. Rituál ideologie, jež uctívá smrt jako vrchol existence, přinesl masové vraždy, znásilňování, mučení, únosy. Murray čerpá z osobních svědectví přeživších, ale také sleduje cestu od kořenů islamistického extremismu až po manipulaci, jež dělá vražedné stroje dokonce i z dětí.
Čím je kniha tak atraktivní? Svou univerzálností. Oslovuje nás všechny, kdo sledujeme, jak Západ sabotuje sám sebe v závodech slepé „tolerance“ vůči extremismu. Ukazuje, že protesty proti Izraeli často maskují hlubší nenávist k západním hodnotám, odpovídá na otázky, proč média zkreslují realitu a proč demokracie musí být nejen tolerantní, ale i nekompromisní: vůči těm, kdo uctívají smrt.
Budoucností mrtvých je minulost
Tato kniha má několik výkladových či dějových linií, v nichž se pokouší zodpovědět následující otázky: Co by bylo, kdyby místo smrti panovala nesmrtelnost? Lze obnovit společenství mrtvých a živých, jaké udržovaly tradiční společnosti? Bylo by možné opět nastolit víru v působení mrtvých? Co je konečnost člověka? Lze prohloubit současnou rozpravu o ní? Mohou mít mrtví budoucnost, byť v podobě minulosti, a co je tím vlastně míněno? Co znamená být mrtvý? Proč se minulost stále proměňuje, třebaže ji chápeme jako něco ukončeného? Je v každém začátku přítomen konec a co se tím říká? Co je neidentičnost času? Je možné pěstovat historiografii jako vědu obdařenou „smyslem pro možnost“, jak to vyjádřil Robert Musil v knize "Muž bez vlastností"?
Jména
Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.
Otevřený deník
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu.
Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
Megahrozby
„Roubini lehce proniká do nejzávažnějších problémů a způsob jeho myšlení je mezi ekonomy nebývale průzračný. Tak výstižný a přiléhavý popis světové politicko-ekonomické situace jsem jinde nenašel. Po přečtení jeho knihy se čtenáři asi uleví a kdyby si její poselství osvojili centrální bankéři a další aktéři moci, ulevilo by se i světu.“ Nicholas Taleb, autor knihy Černá labuť
Nouriel Roubini, jenž proslul svými úspěšnými předpověďmi náhlých obratů v hospodářském a politickém vývoji světa, vykresluje vyhlídky lidstva pro 21. století. Analyzuje deset fundamentálních problémů ekonomické, finanční, politické a ekologické povahy, k jejichž destruktivnímu potenciálu nelze přirovnat nic z toho, co lidstvo zažilo v minulosti. Patří k nim obrovské celosvětové zadlužení, negativní demografický vývoj, dramaticky se zhoršující stav penzijních systémů, deglobalizace se závažnými důsledky pro mezinárodní obchod, růst geopolitického napětí v důsledku soupeření mezi Spojenými státy a Čínou, nevypočitatelný faktor v podobě rychlého rozvoje počítačových technologií a z nich bouřlivý vstup tzv. „umělé inteligence“ i výhled „přehřáté“, částečně neobyvatelné planety.
Závěrečná kapitola přináší pozitivní autorovy návrhy, jak by bylo možné odvrátit některé z těchto hrozících katastrof.
Teorie nevzdělanosti
Ostrý manifest "Teorie nevzdělanosti" účtuje s moderním školstvím. Zaklínáme se znalostní společností, ve skutečnosti ale budujeme školský systém, který produkuje specialisty bez rozhledu a absolventy bez názoru. Kniha odhaluje, jak se univerzity proměnily v továrny na sériovou výrobu kreditů, jak se ze vzdělání vytratila hloubka a stalo se pouhým zbožím, na které nikdo neposkytuje záruku.
Jde o alarmující volání po návratu ke skutečnému, tedy svébytnému myšlení. S chirurgickou přesností pojmenovává absurdity současnosti: od prázdnoty Boloňského procesu přes současný kult „kompetencí“ až po soustavné digitální přehlcení, které nás zbavuje schopnosti chápat v souvislostech.
"Teorie nevzdělanosti" je základní knihou pro každého, kdo odmítá věřit, že k moudrosti stačí vyhledávač. Ukazuje naopak, že v době největší dostupnosti informací strádáme intelektuálně víc než kdy dřív.
Skutečné vzdělání bolí – nevzdělanost je pohodlná. Co si vybereme?
Vypredané
15,51 €
Cenzura versus svoboda slova
25. června 1857 vydává Charles Baudelaire Květy zla. Knížka, která se stane nejslavnější básnickou sbírkou v dějinách, je hned 16. července zabavena jako urážející mravopočestnost. Dne 20. září projedná žalobu soud: některé básně jsou definitivně zakázány, autorovi je uložena důkladná pokuta.
O necelých třináct let později se rozhoří prusko-francouzská válka, jíž se na obou stranách účastní víc než 2 miliony vojáků. Válka škodí mravům – a ne jen jim – nesrovnatelně víc než básně: nejméně 165 tisíc lidí padne a asi 230 tisíc je raněno. Proti válce však soud nijak nezasáhne…
Což je logické, protože cenzura pramení z neřádných snah zamaskovat, jak zneužitá moc potvrzuje samu sebe, jak samu sebe upevňuje a rozšiřuje. Prvotním účelem cenzury přece je odstraňovat, kvůli čemu mají mocní černé svědomí. Je-li cenzura efektivně vykonávána, je z hlediska držitelů moci a jejich podporovatelů svět v pořádku. Jsou v bezpečí – sice falešném, oni se však modlí, aby vydrželo co nejdéle!
Zdálo by se, že v naší době, jež se označuje za věk rozumu, není pro faleš cenzurních snah místo. Bohužel je to omyl: Déle než století byla cenzura na ústupu, v minulých letech ji však kdosi znovu probouzí. Už prosákla do všech koutů, splynula s manipulací a propagandou. Moc si pěstuje poskoky, aby pilně vytvářeli „správný“ obraz světa a vkládali ho lidem do hlav: povede se zastínit skutečnost?
Dějiny lidstva se dají číst jako boj o právo říci, co se děje. Vládnoucí a ovládaní na to mívají rozdílné názory a demokracie se pozná podle toho, že si je vyměňují. Ale čím horší vláda, tím méně stojí o zpětnou vazbu zdola. A proto je intenzita sporu o svobodu slova svědectvím o stavu demokracie. Naše země zažila v tomto ohledu daleko horší období, ale přesto přichází kniha Petra Žantovského CENZURA versus SVOBODA SLOVA právě včas. Její autor pečlivě vymezuje základní pojmy, rozebírá právní kategorie a připomíná historii cenzury. Velkým přínosem knihy je analýza způsobů omezování svobody slova v internetové éře. (Petr Robejšek, politolog)
„Cenzura je příznakem nemocné společnosti, jejíž vládci se tak brání před myšlenkami, které považují za ohrožující svou mocenskou hegemonii“. Sotva asi najdeme pro cenzuru přesnější definici, než nabízí Petr Žantovský. Dokumentuje ji svižně psanou a erudovaně probádanou historií cenzury od občasných zákazů v antickém Římě přes pálení zakázaných knih ve středověku až po dnešní „boj proti dezinformacím“. Vypočítává znamení, jimiž se projevuje sílící cenzura, i její vynalézavé převleky. Knihu prokládá antologií relevantních esejů literárních velikánů, od Johna Stuarta Milla a George Orwella přes Thilo Sarrazina a Alaina de Benoist až po Karla Havlíčka Borovského a Vlastimila Vondrušku. Jde o dílo naléhavě potřebné a včasné. (Benjamin Kuras, spisovatel)