Rudolf Červenka

Potřebuje svět novou knihu židovských anekdot? Svět možná ne, ale vy a já ano. Vždyť úzkost se stala povinnou výbavou málem každého člověka a oblažuje nás u snídaně každé druhé ráno. První ze tří částí uvádí vtipy právě k rituálu ranního probouzení, pro vykročení do nového dne. Druhá část obsahuje nejvíc anekdot – jsou určeny jako energetické palivo k doplňování třeba i několikrát během dne. Třetí část slouží k večernímu ztišenému rozjímání. Tyhle textíky se ozývají déle a připomínají se ještě i pod zavřenými víčky. Nehledejte zde literární archiv, stránky jsou naopak plné života a fungují dokonce jako lékárnička. Aby lék byl snadno po ruce, uspořádal jsem anekdoty jinak, než bývá zvykem – je zde Rejstřík neduhů. Když vás něco trápí, poradí vám, které anekdoty zaručeně rozčísnou oblohu! Berte vtipy jako pilulky. Bývají hořké, ale mají výhodu, že se po nich budete moci pořádně nadechnout a zasmát. Ať nám kniha pomůže najít úhel pohledu, ze kterého i velké životní trable vypadají jako dobře vypointovaná anekdota! Stará moudrost přece říká: Bůh nám dal smích, abychom přežili pravdu.

Slyšeli jsme o ní, vyzkoušeli jsme si ji, na něco jsme se jí zeptali. Co dál? Máme se o ni víc zajímat? Vyplatí se to? Jak nám může umělá inteligence prospět? Konkrétně v čem? Anebo od ní lidem něco hrozí? Knížka se ve třiatřiceti kapitolách zabývá různými souvislostmi AI. Některé mají důležitě znějící názvy jako Rozmach velkých jazykových modelů (LLM) a jejich masové přijetí nebo Klíčové trendy, jak se jeví v současné etapě vývoje AI. Další kapitoly se zabývají zcela praktickými tématy: Osobní příprava na nástup AI, Kurzy ovládání AI, AI pro každého + promptování, AI a investování. Tady najdete konkrétní návody a podněty, vzory promptů a užitečné internetové odkazy. Oprávněné obavy z nástupu umělé inteligence rozebírá kapitola Negativní a problematické použití AI. Širší rámec úvah přinášejí kapitoly Odraz AI v současné kultuře, Filozofické a etické otázky AI nebo Cesta k obecné inteligenci (AGI) a k superinteligenci. Nejlepší asi bude všechno okusit – a vybrat to nejlepší. Mnoho štěstí při objevování!

Moc doslova rozkládá své nositele, působí hnilobně – ze vzpurného bojovníka oddaného pravdě se vyklube uzurpátor, jenž opustil mravní příkaz pravdivosti i prostý zdravý rozum. Rebelantský Mňačko, sám vždy jednající podle svého nejlepšího svědomí, líčí, jak při pohledu z mocenského vrcholku mizí předsevzetí prospívat lidem a je nahrazeno úsilím o prospěch osobní, posedlostí sebou samým. Nesvobodný režim, jenž pronásleduje své kritiky, svádí mocné ke špatnostem – náš dnešek k tomu poskytuje desítky, stovky názorných příkladů. Mimořádně nadčasový a pro dnešek víc než poučný román Jak chutná moc pak sleduje celou jejich sérii ve všech polohách, směrech a vrstvách života. Co že řekl autor, jehož Západ vyzdvihl jako „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu"? Toto: „Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin."

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.