Rudolf Červenka

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.

Moc doslova rozkládá své nositele, působí hnilobně – ze vzpurného bojovníka oddaného pravdě se vyklube uzurpátor, jenž opustil mravní příkaz pravdivosti i prostý zdravý rozum. Rebelantský Mňačko, sám vždy jednající podle svého nejlepšího svědomí, líčí, jak při pohledu z mocenského vrcholku mizí předsevzetí prospívat lidem a je nahrazeno úsilím o prospěch osobní, posedlostí sebou samým. Nesvobodný režim, jenž pronásleduje své kritiky, svádí mocné ke špatnostem – náš dnešek k tomu poskytuje desítky, stovky názorných příkladů. Mimořádně nadčasový a pro dnešek víc než poučný román Jak chutná moc pak sleduje celou jejich sérii ve všech polohách, směrech a vrstvách života. Co že řekl autor, jehož Západ vyzdvihl jako „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu"? Toto: „Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin."