Historické myšlení

Dějepisectví jako výzva je výsledkem výzkumů, publikovaných během posledních šesti let, výrazně ovlivněných dobou covidovou. Eseje a studie zde uveřejněné se zaobírají problémy, koncentrovanými do tří tematických celků: sociální dějiny, historická paměť a politika paměti a osobnosti středoevropské historiografie 50.-80. let 20. století. Vedle analytických studií, věnovaných genezi tak významných pojmů, jakými jsou táborský komunismus, buržoasní revoluce či chudí a bohatí, autor kriticky zkoumá vědecký přínos tří významných českých historiků (Jaroslav Mezník, František Šmahel, Josef Válka, Robert Kalivoda) evropské vědě. Spolu s tím je v knize možné číst programatické úvahy, věnované současným výzvám sociálních dějin nebo podobám politiky paměti, resp. vědomému zneužívání politiky paměti, v České republice. Dějepisectví jako výzva navazuje na dvě předchozí autorovy práce, věnované dějinám a teorii historiografie 19. a 20. století: Dějepisectví mezi vědou a politikou: Úvahy o historiografii 19. a 20. století (2007) a Na vlnách dějin: minulost, přítomnost a budoucnost českého dějepisectví (2020).

Jednu z posledních velkých knih Umberta Eca můžeme číst jako dobrodružné, zároveň však i velmi analytické zkoumání hledačů dokonalého jazyka od raného středověku po 18. století. Jazyk zde ale nevystu puje pouze jako komunikační prostředek, nýbrž i jako labyrint pojmů, alegorií a metafor, jež postupem doby ztrácely svoji všeobecnou srozumitelnost. Ve středověku byl za dokonalý jazyk pokládán jazyk, resp. jazyky (hebrejština, řečtina a latina) Bible. V raném novověku se začaly objevovat první pokusy o stvoření nového dokonalého jazyka. Tento umělý jazyk neměl jazyk Bible nahradit. Měl lidem poskytnout možnost, aby si plně rozuměli navzájem, což bylo považováno za jednu z cest k nastolení nové harmonie.