Martin Nodl

The Bohemian Reformation — the reformation before the Reformation — offered a radical solution to the spiritual and institutional crisis of the late medieval church at the end of the fourteenth century. The beginnings of this reform are distinctly connected with Prague University, which drew many educated people to Prague from across Europe. Through Jan Hus — a former Prague University student who became its rector in 1409/1410 — the Bohemian Reformation gave rise to a new, radical ecclesiology. Not only did Hus challenge the hierarchical system of the church, but under his influence, the Bohemian Reformation acquired a specific national shape, and elements of Czech messianism emerged with the university. br The book iPrague, Jan Hus and Prague University/i analyzes these processes within Prague University, as well as its limits and restrictive consequences for the Bohemian Reformation and Czech medieval society. Emphasis is placed on showing how Prague and the university became a world that successfully struggled for its own existence in late medieval Christian Europe.

Soudobé bádání o počátcích a rozvoji christianizace v zemích středověkého Českého a Polského království představuje dialog mezi historií, archeologií a kulturní antropologií. Christianizace, původně redukovaná na přijetí křesťanství knížaty a jejich družinou, na založení biskupství a arcibiskupství, na fundace klášterů či rozvoj církevní správy, není v této knize chápána jako jednorázový akt. Naopak, dvanáct českých a polských autorů zde christianizaci pojímá jako dlouhodobý a komplikovaný proces, charakterizovaný soupeřením mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi pověrami a pravověřím či jako pozvolnou a mnohdy dosti pokřivenou recepcí modelů západoevropského církevního života ve středověkých knížectvích a královstvích středovýchodní Evropy.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Mezioborové výzvy Městské prostředí bylo od středověku prostorem inovací. Od 13. století byla města v české a moravské sociokulturní krajině součástí mohutného transformačního procesu, který zásadním způsobem proměnil celou společnost. Dopady této komplexní proměny pociťujeme dodnes, i když v mnoha ohledech byly překryty procesy moderní industrializace a pozdější deindustrializace, politické liberalizace, zestátnění v socialistické éře i polistopadové radikálně tržní transformace. Tyto změny se sice povětšinou dotýkaly celé společnosti, avšak právě v městském prostředí, jež se mezitím stalo bydlištěm většiny obyvatelstva, byly v dějinném období od středověku po současnost nejmarkantnější. Každá transformace ale pro městskou společnost vždy představovala jisté ohrožení, které mohlo vyústit v úspěšnou racionální reakci, nebo také úpadek či zánik. Moderní města čelí v dnešní době nejrůznějším výzvám: politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým. Cílem knihy Město jako laboratoř změny je ukázat, že spojením pohledů nejrůznějších odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie či klimatologie) můžeme nahlédnout historické kořeny současných problémů, odpovědně přistupovat k budoucnosti. Na odolnost města autoři této knihy pohlížejí v historické perspektivě, neboť jsou přesvědčeni, že se moderní město může z minulosti poučit. Odpovědi na výzvy hospodářské, sociální, politické či ekologické musí být nejen neotřelé, ale i mnohotvárné. Nelze sázet na jednu kartu, jak se dnes mnohdy činí. Město i nadále zůstává laboratoří změny, v níž se mohou nejrůznější obory setkávat a obohacovat, přinejmenším tak, jak se o to pokouší naše kniha.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických.Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální.Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických.Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální.Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním a kulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost

Výbor z kronik doby Karla IV. obsahuje třetí knihu Kroniky (Cronica praegensis) probošta pražského kostela a kaplana pražského biskupa Jana IV. z Dražic Františka Pražského, dále Kroniku kostela pražského (Chronica ecclesiae Pragensis) pražského kanovníka Beneše Krabice z Veitmile, která z ní vychází, a konečně vlastní životopis Karla IV. (Vita Caroli Quarti). Díla, která jsou mimořádně cenným dobovým pramenem k vládě nejvýznamnějšího Lucemburka na českém a říšském trůně, doprovází zasvěcená úvodní studie historika Martina Nodla a doslov a poznámky překladatelky a historičky Marie Bláhové. Součástí edice je rovněž reprodukce dvaatřiceti iluminací, které pocházejí ze staročeských překladů Vita Caroli a staročeského textu Korunovačního řádu z let 1472 a 1400–1499, dnes uložených v Rakouské národní knihovně ve Vídni (ms. 2618 a 581).