Adela Gjuričová

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Mezioborové výzvy Městské prostředí bylo od středověku prostorem inovací. Od 13. století byla města v české a moravské sociokulturní krajině součástí mohutného transformačního procesu, který zásadním způsobem proměnil celou společnost. Dopady této komplexní proměny pociťujeme dodnes, i když v mnoha ohledech byly překryty procesy moderní industrializace a pozdější deindustrializace, politické liberalizace, zestátnění v socialistické éře i polistopadové radikálně tržní transformace. Tyto změny se sice povětšinou dotýkaly celé společnosti, avšak právě v městském prostředí, jež se mezitím stalo bydlištěm většiny obyvatelstva, byly v dějinném období od středověku po současnost nejmarkantnější. Každá transformace ale pro městskou společnost vždy představovala jisté ohrožení, které mohlo vyústit v úspěšnou racionální reakci, nebo také úpadek či zánik. Moderní města čelí v dnešní době nejrůznějším výzvám: politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým. Cílem knihy Město jako laboratoř změny je ukázat, že spojením pohledů nejrůznějších odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie či klimatologie) můžeme nahlédnout historické kořeny současných problémů, odpovědně přistupovat k budoucnosti. Na odolnost města autoři této knihy pohlížejí v historické perspektivě, neboť jsou přesvědčeni, že se moderní město může z minulosti poučit. Odpovědi na výzvy hospodářské, sociální, politické či ekologické musí být nejen neotřelé, ale i mnohotvárné. Nelze sázet na jednu kartu, jak se dnes mnohdy činí. Město i nadále zůstává laboratoří změny, v níž se mohou nejrůznější obory setkávat a obohacovat, přinejmenším tak, jak se o to pokouší naše kniha.