Vladimír Urbánek

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním a kulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.

Ústředním tématem monografie je eschatologické myšlení českých protestantských intelektuálů v přelomovém období kolem Bílé hory a v následujících letech jejich exilu. Na příkladu děl dosud opomíjených, přesto však pozoruhodných osobností pobělohorského exilu - Simeona Partlicia, Paula Felgenhauera a Ondřeje Habervešla z Habernfeldu analyzuje autor, jak se eschatologická tématika uplatňuje v kontextu pozdně humanistického vědění universitního typu, v nábožensko-politické propagandě chiliastů a v kruzích pěstujících okultní nauky.