Jan Wiendl

Literárněvědní svazek je rozdělen do čtyř oddílů: Poezie a vize - věnovaný kritickému dílu F. X. Šaldy Poezie a utopie - věnovaný polemikám nového umění z 20. let 20. století Poezie a zjevení - básnickému dílu J. Zahradníčka a Poezie a kampaň - věnovaný poezii z let 1945-46.

První svazek celkem pětidílného kolektivního projektu, který pracuje s pojmem "totalita" v jeho širokém významu, jak s ním operují obory jako filozofie, dějiny umění či teorie literatury. Na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy "totálních" forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium celé monografické řady slouží jednotlivá tematická těžiště - po prvním svazku s tématem Národ budou následovat Válka, Revoluce, Budoucnost a Každodennost. V centru pohledu se ocitnou zejména aspekty sociokulturní, důsledně propojené s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků prvního svazku je monografie věnovaná tematickému těžišti Národ komponována do dvou částí, nazvaných Perspektivy (příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy (materiálově pestré případové studie či studie zabývající se konkrétním dílčím historickým problémem).

Texty o díle Karla Teigeho, jež přináší tato antologie, vytvářejí mnohovrstevný a v lecčems protikladně vyhraněný obraz přijetí Teigových programových a teoretických prací a kulturněpolitických postojů – tak, jak se formovaly v prvních dvou dekádách jeho působení, tedy v letech 1919 až 1938. Polemické a kritické články, recenze a zprávy postupují od nejranější recepce Teigových stanovisek spojených zejména se sdružením Devětsil a diskusemi o proletářské literatuře k podnětům poetistickým a surrealistickým; antologie se zaměřuje také na tzv. generační diskusi, v níž Teige hájí svobodu umělecké tvorby a současně se dosud – sám bezpartijní – vědomě podřizuje kázni a direktivám komunistické strany. Výběr z rozsáhlé literatury připomíná jak texty v odborné literatuře hojně citované a později znovu vydávané (F. X. Šalda, S. K. Neumann, J. Hora, F. Peroutka, V. Černý, B. Fučík, J. Fučík, J. Strakoš, A. M. Píša, B. Václavek, J. Chalupecký aj.), tak soudy a komentáře k dílu Karla Teigeho známé méně, reakce pozapomenuté či dosud nereflektované (J. Čapek, V. Nebeský, J. B. Svrček, J. Kodíček, M. Pujmanová-Hennerová, E. A. Saudek, Z. Rykr, J. Rybák, V. Zelinka, J. Taufer aj.). Vybrané texty provázejí stručné medailony jejich autorů, poukazující rovněž na další teigovské souvislosti. V úvodní studii postihuje editor Jan Wiendl základní ideová a teoretická východiska a kulturněpolitické postoje Karla Teiga včetně jejich proměn a představuje jej osobně jako vášnivého diskutéra, jehož vyhraněně formulovaná a vypjatě podávaná stanoviska provokovala k reakci. Celek antologie doplňuje oddíl Bibliografie, který poskytuje základní přehled o publikacích Karla Teiga a především o literatuře o něm. Antologie Čtení o Karlu Teigovi se soustředí zejména na ten typ ohlasu, který souvisí s novým způsobem vnímání uměleckého díla a novým pojetím uměleckého a životního řádu, jak je svou teoretickou a organizační prací inicioval Karel Teige. Převažující perspektiva této reflexe, odehrávající se na pozadí dobových kulturněpolitických a generačních otázek, je spíše literární povahy, a to i když se vztahuje také k výtvarným, filmovým či divadelním podnětům. Vymezený časový rámec dvou desetiletí usiluje postihnout dobovou recepci Teigeho díla v prostředí mnohohlasého kulturního prostoru dvacátých a třicátých let, kdy Teige mohl svobodně a bez obtíží reagovat a vést polemiku se svými názorovými oponenty.

Předkládaná kniha představuje třetí výstup výzkumného projektu, který – vycházeje z umění a kultury především českých zemí, ovšem na pozadí důsledně reflektovaných souvislostí zejména evropského umění a kultury 19. a 20. století – zkoumá rozmanité projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity v její „dlouhé“ perspektivě, tedy napříč 19. a 20. stoletím. Jádro výzkumného, interdisciplinárně založeného týmu tvoří zejména historici a teoretici slovesného, filmového, hudebního a divadelního umění z různorodých ústavů a kateder Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jako organizující kritéria této monografické řady slouží iniciační tematická těžiště – po prvním svazku s tématem Národ (2013) následovalo téma Válka (2014). Těžištěm současného svazku je téma Revoluce (2015), poté bude autorský tým konfrontován s tématem Každodennost (2016). Všechna tato témata představují formativní rámce. Národ byl v prvním ze svazků řady chápán jako do značné míry normativní společenství, jehož příslušníky spojuje celá řada fenoménů jako jazyk, kultura, dějiny, výchova. Válka, stěžejní téma druhého svazku, byla vnímána jako extrémní situace, v níž státy upravují pravidla dosavadního řádu, omezují občany a silně jim zasahují do života, ovlivňují jej. Zvláště velké válečné konflikty ve 20. století měly charakter totální války s potenciálem završit epochu a připravit půdu pro nástup epochy nové. Revoluce – téma přítomného svazku – je chápána jako dějinný zlom ve vývoji společnosti; přichází s otázkou konfliktu starého a nového a má stejně jako válka rozměr situační. V centru našeho zkoumání každodennosti se ocitnou zejména sociokulturní aspekty, důsledně propojené analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti, nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem příspěvků proto budou právě reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti v jejich střetu s totalitními kulturněpolitickými postupy.

Dlouholetý knižní projekt s názvem Kultura a totalita završuje po svazcích Národ (2013), Válka (2014) a Revoluce (2015) poslední díl s tématem Každodennost. Všechna témata představují pro autory formativní rámce, které umožňují nahlížet pojem „totality“ nejen jako historický a politický fenomén, ale také jako filozofický a estetický model. V centru zkoumání každodennosti se ocitají zejména sociokulturní hlediska, důsledně propojená s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem kapitol této knihy je proto reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti (všednosti, „obyčejného života“ jako projevu reálného životaběhu, nebo naopak jako ideální představy/snu/touhy o tomto „každodenním“ životě v nezvyklé, mezní situaci) a jejich destrukcí (re-konstrukcí/naplněním/vytěsněním) v různorodých konfliktech. Časové a problémové rozložení témat pokrývá širokou škálu zejména domácího kulturního prostoru 19. a 20. století, tedy v perspektivě tzv. „dlouhé moderny“, a to v oblasti historických, literárněhistorických, jazykovědných, teatrologických, muzikologických, filmových a dalších disciplín. Autoři usilovali o to, aby každodennost v knize nevystupovala v podobě nehistoricky, dekontextualizovaně založeného studia různorodých forem a podob každodenního života, ale aby byla nahlížena v konkrétních historických souvislostech a s vědomím příčin a důsledků, bez nichž nelze fenomény totality a totalitarismu vnímat a snažit se jim porozumět.