Knihy - Biografie - ostatné strana 8 z 391

Prekvapujúci, miestami až šokujúci autobiografický príbeh gymnazistky z malého slovenského mestečka, ktorá sa vyberie do Prahy študovať medicínu. Jej neskúsenosť a stretnutie s atraktívnym egocentrickým "riaditeľom zemegule" poriadne zamotá život nielen Viere, ale aj trom ratolestiam, ktoré sa jej stihnú narodiť do vytúženej promócie. V knihe nechýbajú ani zložité vzťahové situácie na tému rodičia a ich dospelé deti. Autorka v nej miestami možno až príliš realisticky popisuje tiež také citlivé témy, ako sú jej skúsenosti so sexualitou a alkoholizmom blízkeho človeka. Ale vo finále nakoniec takmer všetko dobre dopadne.

Autobiografické vyprávění o manželství a rozvodu českého otce a španělské matky v poměrech nefunkční justice, veřejné správy a diplomacie. Diskriminace mužů u evropských opatrovnických soudů přivedla autora na životní křižovatku. Vyměnil výhodnou práci v diplomacii za život s pětiletým synem na Kavkazu a tím spustil policejně-justiční represi. Jak zacházejí s muži instituce státu, který se zaklíná rovností pohlaví? Jak těžko se vybírá mezi vězením a emigrací? Jak se žije bez zpráv o uneseném dítěti a později pod hrozbou mezinárodního zatykače? Tomáš Jadlovský (*1976) je překladatel, publicista a bývalý český diplomat. Pochází z Mariánských Lázní, kde žil až do odchodu na vysokou školu. Vystudoval rusistiku a anglistiku. Odborně se věnuje překladatelství frazeologie a idiomatiky. Jako diplomat působil v Bělorusku a na Slovensku. Od roku 2014 je na španělskou objednávku pronásledován Interpolem a Europolem za tzv. únos vlastního dítěte. Žije v Jerevanu.

Čas od času potkáte člověka, jehož životní osudy jsou tak kuriózní, že se to zdá na jednoho muže až neuvěřitelné. Jan Kutina prožil podstatnou část svého mládí v předlistopadovém Československu, pak odjel za svou láskou a za dobrodružstvím, které má v genech, do Spojených států amerických, aby se před několika lety vrátil zpět do Prahy. Jeho vášní bylo všechno, co patří k životu. Ženy, rychlá auta, chuť riskovat, touha poznávat nové věci, vyzkoušet všechno, co se dá. Na své životní cestě také potkal spoustu zajímavých lidí a pasáže knihy, ve kterých popisuje svůj život za oceánem jsou často stejně neuvěřitelné, jako dobrodružství, která prožíval u nás doma.

Závěrečný díl trilogie navazuje na úspěšné tituly Generace Beatles aneb Rok stárnoucího rockera a Generace Beatles 2 aneb Cestou do krematoria. Čtenáře opět pobaví koláž satirických komentářů, osobitých postřehů, vzpomínek na různé osobnosti kulturní scény, bilancování vlastní umělecké tvorby a deníkových záznamů. Součástí knihy jsou fotografie z cest po Mongolsku a reprodukce Ringových obrazů. Jak praví sám autor, „jsou to obsažné magazíny – divadlo života, zrcadlo doby a společnosti, ve které žiji. Proto generace Beatles, největší kulturní událost minulého století, do níž díkybohu patřím!“

Před více než padesáti lety jsem přišel do Švédska z tehdejšího Československa. Budu vám vyprávět vzrušující, zábavný a pravdivý příběh o tom, jak se jeden obyčejný Čech úspěšně integroval do prostředí nové země. Tuto knihu jsem napsal zejména s ohledem na dnešní sociální problémy spojené s integrací přistěhovalců ve Švédsku. Chci ukázat, jak by integrace přistěhovalců měla vypadat, aby se z nich stali řádní noví občané. Chci také vyprávět o tom, že Čech se ve světě nikdy neztratí. Ale nezačalo to tak, jak jsem si maloval…: „Všechno bylo tak černé jak noc, nedá se to ani popsat. Žádné peníze, ukradené auto (i s řidičským průkazem), čili pryč všechno, co jsem vydělal za celé léto. Daleko od švédského velvyslanectví, bez práce, kterou jsem opustil, bez bydliště a zima na krku! Tomu říkám zoufalství!!! No, ale přesto nebudu skákat do řeky nebo se věšet. Například bych se mohl koneckonců vrátit do Československa. „Ale – odtud až potud!“ řekl jsem si. Musím najít náhradní plán…“

Netradiční životopis Pavla Koppa, elektroinženýra, fotografa, pedagoga, úředníka, obchodníka a diplomata, rytíře Řádu hvězdy Itálie, který byl dlouholetým přítelem herce Miroslava Horníčka. Společně vydali populární knihu Chvilky s Itálií, o zemi, z níž pocházejí autorovi předkové a kde on sám prožil celkem osm let jako obchodník a diplomat. Během svého dlouhého života se setkal s mnoho dalšími zajímavými osobnostmi, jako byli např. papež Jan Pavel II., prezident Václav Havel, Jan Werich, Josef Sudek, Eliška Junková, František Nepil, Karel Gott, Anna Fárová, Pavel Smetáček, Olbram Zoubek nebo František Xaver Halas. Byl také svědkem řady přelomových událostí v našich nedávných dějinách, od osvobození rodné Plzně americkou armádou, přes komunistický převrat v roce 1948, vstup „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a sametovou revoluci v roce 1989 až po rozdělení Československa v letech 1992/1993, kdy osobně jako diplomat dělil se svým slovenským kolegou československou ambasádu v Římě. Kniha byla vydána na jaře 2021 u příležitosti autorových osmdesátin, má 510 stran a 115 černobílých i barevných fotografií. Předmluvu ke knize napsal autorův přítel, historik František Xaver Halas, náš dlouholetý velvyslanec ve Vatikánu. Pavel Kopp vypráví s lehkým nadhledem o svých vzdálených italských předcích, zlatokopech, kteří přišli kdysi na Šumavu a kterým tak vděčí i za své příjmení, o svém raném mládí v Plzni, kde koncem války přežil s rodinou těžké bombardování, o své rodině, o svém celoživotním koníčku – fotografování, o kariéře diplomata v milované Itálii a o svých bohatých životních zkušenostech. V samostatné části popisuje podrobněji osobní setkání s význačnými osobnostmi, jako byl Václav Havel, kterého měl možnost osobně doprovázet při jeho oficiální návštěvě v Itálii a Vatikánu, s kardinálem Dominikem Dukou, při prezentaci rodinné kroniky Koppů, protože maminka pana kardinála pocházela ze stejného šumavského městečka, jako autorův otec, a hlavně pak své třicetileté přátelství s Miroslavem Horníčkem. Jejich společná kniha umožnila P. Koppovi vstup do diplomatického světa, a když se ji pak podařilo vydat i v italštině, pozval autor manžele Horníčkovi do Říma, na křest knihy spolu se slavnou italskou herečkou Giulietou Masina, manželkou Federica Felliniho. Nezapomenutelná byla i setkání s fotografem Josefem Sudkem, který dal autorovi mnoho cenných rad, jak má vypadat kvalitní fotografie a umožnil mu později rozvinout jeho fotografickou tvorbu tak, že vyústila v řadu publikací a množství výstav jak doma, tak v i Itálii. Měl také možnost portrétovat naši světoznámou automobilovou závodnici paní Elišku Junkovou a načerpat něco z její vitality a životní moudrosti. Paměti pokračují rodinnými „povídkami“ podanými v humorném duchu a vybranými deníky z mnoha cest po celém světě (Jižní Afrika, USA, Norsko, Japonsko). Kniha končí happyendem, při kterém udělil italský velvyslanec v Praze F.S. Nisio v r. 2021 Pavlu Koppovi italské státní vyznamenání rytíře Řádu hvězdy Itálie za celoživotní zásluhy o rozvoj spolupráce a přátelství mezi Itálií a Českou republikou.

Pablo Escobar bol najväčším narkobarónom, akého nosila Zem. Do svojej smrti v roku 1993 patril k najbohatším obyvateľom planéty a ovládal osemdesiat percent globálneho obchodu s kokaínom. V roku 1965 sa kolumbijské špeciálne sily pod velením agenta Britskej tajnej služby MI6 vydali na záťah, aby z úkrytu vtedy ešte mladého bezvýznamného kriminálnika Pabla Escobara ukoristili peniaze. Akcia vyvrcholila prestrelkou, po ktorej zostalo mnoho mŕtvych. Escobarovi a niekoľkým jeho mužom sa podarilo uniknúť. Na mieste zostal jediný živý tvor, bábätko menom Roberto, Pablov nemanželský syn. Robertova matka zahynula na mieste. Podivuhodným riadením osudu sa agent MI6 nad dieťaťom zľutoval, vzal ho so sebou a neskôr si ho adoptoval. Z Pabla Escobara sa časom stal jeden z najväčších zločincov v dejinách a z Roberta tromf v rukách britských tajných služieb. Chlapec až do dospelosti netušil o svojej pravej totožnosti, hoci sa s Escobarom stretol. Je zrejmé, že Robertov adoptívny otec a britská vláda s týmto gangstrom tajne spolupracovali, aby mali pod kontrolou pranie špinavých peňazí a obchod s drogami. Pred smrťou odovzdal adoptívny otec Robertovi papier so zašifrovaným textom, ktorý podľa neho vedie k úkrytu s Escobarovými „stratenými miliónmi“. Vďaka tejto knihe sa šifra prvý raz dostáva na svetlo sveta. Z anglického originálu Son of Escobar: Fisrt Born (Ad Lib Publishers Ltd., Londýn 2020) preložil Peter Tkačenko. Ukážka z textu Mala vtedy len trinásť rokov, čiže jeden rok pod kolumbijskou hranicou legálneho pohlavného styku, ich spojenie však bolo znamením, že mladý Escobar už vtedy nezvykol vyčkávať na čokoľvek, po čom zatúžil. Mal za sebou nejednu menšiu krádež a dvojica čerstvých tínedžerov si zrejme veľmi nelámala hlavu nad tým, čo na ich styk hovorí zákon. Tak ako mnohé iné dievčatá v jej veku, aj María sa dala zviesť čarom tohto sebaistého staršieho chlapca. Človek si vie predstaviť jej šok, zmätok a pocity viny, ktoré sa jej zmocnili, keď o niekoľko týždňov zistila, že je tehotná. Narodenie nemanželského dieťaťa v takej silno nábožensky založenej krajine znamenalo uvrhnúť do hanby celú matkinu rodinu. O potrate nemohlo byť reči, ani keby bol legálny. Oveľa bežnejšie bolo poslať zmätenú tínedžerku, aby porodila niekde inde, a medzičasom vymyslieť plán, ako prijateľne vysvetliť narodenie dieťaťa. Pre Maríu to znamenalo pobyt vo vzdialenej dedinke v kopcoch západne od bogotského medzinárodného letiska. Cítila sa osamelá, ale po narodení syna sa nazdávala, že ju môže ohroziť len choroba alebo všetečné otázky miestnych zvedavých žien. Nikdy by jej nezišlo na um, že ju a chlapca môže ohroziť čosi také nepredstaviteľné ako útok agentov zahraničnej rozviedky.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

„Když žijete v New Yorku, je těžké rozpoznat, že jste na pokraji zhroucení. Projevy běžného života, úspěchu či ztráty soudnosti jsou tu téměř k nerozeznání.“ Touto větou začíná Mark Matousek svou neobyčejně upřímnou autobiografii z roku 1996. Vypráví, jak opustil uspěchaný život novináře (pracoval u pop-artisty Andyho Warhola v magazínu Interview) a vydal se na cestu dharmy, aby nalezl smysluplný život a duchovní moudrost. Kniha Sex, smrt, osvícení, kterou týdeník Publisher Weekly vyzdvihl jako „odvážnou, krásnou a dokonale výstižnou“, se stala mezinárodním bestsellerem a byla vydána v deseti zemích. Stejně jako Elizabeth Gilbertová v Eat, pray, love (Jíst, meditovat, milovat) či Paul Monette v Borrowed time. Matousek ve své poutavé autobiografii bere čtenáře na cestu za hledáním odpovědí na nejhlubší životní otázky. „Může člověk, kterého život neúprosně semlel, napsat autobiografii, aniž sklouzne k sebelítosti? Mark Matousek to dokázal. A co je ještě pozoruhodnější, napsal knihu o duchovním naplnění, a ani jednou to nevyznělo bláznivě… Muže tak odhodlaného nalézt ve svém obtížném životě hlubší smysl nemůžete než obdivovat… Próza, která zpívá… Matousek dochází k poznání zázraků života v příběhu, který dojme každého čtenáře.“

Dominik Vodička je tanečník, který získal titul Krále tanečního parketu ve StarDance, a zároveň držitel nejprestižnějšího českého divadelního ocenění Thálie. Jaká byla cesta, která ho k těmto úspěchům dovedla? Ponořte se společně s Dominikem do jeho vzpomínek, prožijte s ním soutěže, dřinu v tanečních sálech a na konzervatoři, ale i první lásky a zklamání. Nakoukněte do zákulisí divadel i soutěže StarDance. A zjistěte, že ačkoli tančit perfektně je velkou devízou, nejdůležitější je tančit s láskou.

The celebrated chef behind Momofuku and star of Netflix's Ugly Delicious gets uncomfortably real in his New York Times bestselling memoir. In 2004, Momofuku Noodle Bar opened in Manhattan's East Village. Its young chef-owner, David Chang, served ramen and pork buns to a mix of fellow restaurant cooks and confused diners whose idea of ramen was instant noodles in Styrofoam cups. Eat a Peach chronicles Chang's journey to becoming one of the most influential chefs of his generation. Laying bare his mistakes and feelings of otherness and inadequacy, Chang gives us a penetrating look at restaurant life...

Kinek adatik meg, hogy leüljön kedvenc írójával vagy előadójával beszélgetni? Az 5 szeretetnyelv szerzőjének közvetlen hangvételű visszaemlékezéseiből első kézből ismerhetjük meg a közkedvelt párterapeuta életének, lelkészi és tanácsadói pályájának meghatározó tapasztalatait - a vidéki kisiskolától a világ számos előadóterméig. Az Életem és a szeretetnyelvek című önéletrajzi könyvből megtudhatjuk, hogyan jutott el Gary Chapman a szeretetnyelvek felismeréséhez saját házasságának konfliktusai, illetve krízisben lévő párok meghallgatása és tanácsolása során.

Zátah na ďábla

„Amikor megszülettél, azt gondoltam, te fogod a régi és az új világot összekötni, te leszel a híd a sötét szakadék fölött. Még most is ebben a reményben gondolok rád. Tudom, hogy feladataid vannak, ne tedd tönkre magad..." A fenti sorokat Bolyai Farkas írja fiának, a szintén matematikus Bolyai Jánosnak. Az ifjabb Bolyai a regény címszereplője, a tizenkilencedik századi zseni, a matematika Mozartja, a zene Einsteinje, mert nemcsak a nemeuklideszi matematika megalkotása fűződik a nevéhez, hanem zeneelméleti munkáiban is korszakos felfedezéseket tett, melyeket a korabeli tudományos körök hitetlenkedve fogadtak. Miközben kibontakozik előttünk egy bonyolult apa–fiú kapcsolat, s tanúi lehetünk egy meg nem értett gondolkodó mindennapi tépelődéseinek, aközben a történet másik szálán épp az ő rendkívüli életét és kéziratos hagyatékát tanulmányozza napjainkban Láng Zsolt regényének író hőse, aki ösztöndíjasként egy svájci kolostorban tölti napjait. A történet fonalát 12 683 jegyzetpapír zűrzavaros kupaca vezeti – hol részesei vagyunk keletkezésüknek, hol kiderül róluk, hogy szerzőjük halála után évtizedeken keresztül gondatlanul hányódtak, bizonyos lapjai gyújtósként végezték, egyik-másikkal ablakot is pucoltak. Időben és térben váltakozó fejezetek között két férfi élete tárul fel előttünk, míg az egyik révbe ér, a másik „a reménytelenség lavináját húzta, vonta, robbantotta, idézte, rántotta magára".

Príbeh, ktorý si prežil pán Badura a spolu s pánom Součekom ho predstavili pre nás. Čo dodať ku Gabovi Zelenayovi? Veličina v moderátorstve. Buldog. Pomáhal nezištne deťom a postihnutým. Moderoval a komentoval. Rodina bola preňho nadovšetko. Čo všetkým vadilo na záver? Mečiar? Podľa jeho slov, to bol vtedy jediný politik, ktorý by bol dosiahol slovenskú samostatnosť. Prečo za ňu tak bojoval? Lebo raz, počas komentovania krasokorčuľovania mu jeden český komentátor povedal. "Len sa z toho Nepelu neposer..." A bolo to. Kto chce - pochopí, kto nie - čo už.

MUDr. Milena Černá (1942–2021) pracovala jako lékařka na kožní klinice v Praze, mezi její blízké přátele patřila Olga Havlová a řada dalších osobností z disentu, které mimo jiné ošetřovala v době normalizace a získala přezdívku „lékařka chartistů“. Po listopadové revoluci byla zvolena do zastupitelstva hlavního města Prahy, kde pracovala jako předsedkyně sociální komise. Vahou své osobnosti se zásadně zasloužila o oblast sociální, zdravotní, vzdělávací a podporu a ochranu lidských práv. Podílela se na založení Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, jehož úkolem je podporovat neziskové organizace v oblasti zdravotní a sociální, a ředitelkou této nadace byla dvacet let. Knižní bilanční rozhovor dokumentaristky Moniky Hodáčové Dobří lidé drží svět opisuje obdivuhodný životní oblouk Mileny Černé od dětství a studia přes pracovní kariéru až ke vzpomínkám na situace a osobnosti, které zásadně ovlivnily její život.

Někdo zná Tomáše Zimu jako lékaře, další si jej vybaví coby děkana 1. lékařské fakulty UK, snad nejznámější je jako úřadující rektor Univerzity Karlovy; někteří vyznavači golfu znají pro změnu Tomáše Zimu golfistu, svoje jméno má i v kulinářských kruzích. Ve skutečnosti je ovšem profesor Tomáš Zima pouze jeden muž - lékař, špičkový vědec, úspěšný manažer, vynikající organizátor a člověk mnoha různých koníčků a zájmů. Jaká byla jeho cesta k medicíně? Jak se řídí odborný ústav, lékařská fakulta a celá Univerzita Karlova? Jaké má naše nejstarší a největší vysoké učení jméno ve světě a jakou hraje současný rektor roli v integraci evropského školství? A k tomu všemu - jaký je Tomáš Zima v soukromí? Jak jej vidí jeho učitelé, kolegové, rodina a přátelé? Co všechno má rád a co ho štve? Co by rád změnil? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá kniha Lékař zdravého rozumu. Nemá ambici být bilančním pomníkem a vznikala téměř „v poklusu“; Tomáš Zima je totiž v pětapadesáti letech stále v pohybu, připraven i nadále ovlivňovat a glosovat dění nejen ve svém oboru, v medicíně, ale i ve společnosti, všude kolem nás, a posunovat věci efektivně kupředu.

Od prenatálního stádia po mladíka. Od dítěte pobíhajícího po zahradě s kamerou po... po větší dítě pobíhající ÚPLNĚ VŠUDE s kamerou. Odpovědi na nejednu otázku řemesla influencerského, nějaký Péťa a podrobný popis životního vývoje jedince, jenž byl patrně odjakživa předurčen tvořit obsah, který zvedne lidem náladu. Prostě Creep...

Gizi Fleischmannová (1892 – 1944) sa narodila v Bratislave v tradičnej židovskej rodine. Bola vedúcou predstaviteľkou ženskej sionistickej organizácie na Slovensku. V čase holokaustu viedla Pracovnú skupinu, ilegálnu odnož Ústredne Židov. Ako žena a sionistka riadila mužov zo všetkých prúdov židovského spektra. Organizovali pomoc na zastavenie deportácií a zmiernenie utrpenia. Uplácaním úradníkov zachránila tisíce Židov, sama však neunikla pozornosti štátnej bezpečnosti. Zahynula v jednom z posledných transportov do Osvienčimu.