Najnovšie - Svetové dejiny, dejiny štátov strana 63 z 95

Nahliadnite do zákulisia odvekého konfliktu medzi dobrom a zlom. Kniha „Veľký spor vekov“ opisuje posledné dve tisícročia svetových dejín, a zameriava sa na najdôležitejšie medzníky tejto doby. Dotýka sa svetovej politiky, cirkevnej histórie, objasňuje aktuálnu situáciu vo svete a končí prorockou víziou, ktorá sa týka budúcnosti. Bola preložená do vyše 80 jazykov a len od roku 2011 z nej bolo vydaných už viac ako 150 miliónov výtlačkov. Ellen G. Whiteová (1827-1915) napísala viac ako 100.000 strán rukopisu a je autorkou mnohých diel zameraných na teológiu, vzdelávanie, zdravie, rodinu a praktické kresťanstvo.

In The Russian Revolution, acclaimed historian Sean McMeekin traces the events which ended Romanov rule, ushered the Bolsheviks into power, and introduced Communism to the world. Between 1917 and 1922, Russia underwent a complete and irreversible transformation. Taking advantage of the collapse of the Tsarist regime in the middle of World War I, the Bolsheviks staged a hostile takeover of the Russian Imperial Army, promoting mutinies and mass desertions of men in order to fulfill Lenin's program of turning the "imperialist war" into civil war. By the time the Bolsheviks had snuffed out the last resistance five years later, over 20 million people had died, and the Russian economy had collapsed so completely that Communism had to be temporarily abandoned. Still, Bolshevik rule was secure, owing to the new regime's monopoly on force, enabled by illicit arms deals signed with capitalist neighbors such as Germany and Sweden who sought to benefit-politically and economically-from the revolutionary chaos in Russia. Drawing on scores of previously untapped files from Russian archives and a range of other repositories in Europe, Turkey, and the United States, McMeekin delivers exciting, groundbreaking research about this turbulent era. The first comprehensive history of these momentous events in two decades, The Russian Revolution combines cutting-edge scholarship and a fast-paced narrative to shed new light on one of the most significant turning points of the twentieth century.

Dynastie Habsburků jako jediná překročila hranice středověku v plné síle a spoluutvářela dějiny nejen kontinentální Evropy, ale i světa, a to po 640 let, až do 20. století. Jejich osud byl po staletí také osudem naší země. Kniha odstraňuje falešné mýty, klišé a nepravdy, které líčí vládu Habsburků jako dobu temna či žalář národů. Habsburkové ve skutečnosti přes konzervativnost své politiky zvolna, bez útočných válek a v rámci „mírného pokroku v mezích zákona“ vytvářeli moderní stát s vizí federalistického modelu, k jehož realizaci s ohledem na vypuknuvší 1. světovou válku již nebyly síly. Po roce 1918 už v dějinách nebylo pro Habsburky místo. Historickými událostmi se prolínají intriky diplomacie i dramatické životní příběhy příslušníků dynastie v zápasech o císařskou korunu. Odhalením intimních osudů se tak nabízí trochu jiný pohled na osobnosti, které měly ve své době aureolu téměř božskou. Knihu předznamenává úryvek z rozhovoru s potomkem císařského rodu Karlem von Habsburgem.

Předkládaná monografie patří v světovém kontextu vůbec k prvním pokusům představit problematiku vyvražďování křesťanů v Osmanské říši na akademické úrovni v celé její šíři, tedy nikoliv pouze jako národní tragédii Arménů, ale jako snahu o likvidaci veškerého místního křesťanstva – také Asyřanů a Řeků. Ve čtyřech částech knihy je podrobně popsáno postavení křesťanů na sklonku Osmanské říše, průběh tragických událostí, k nimž v letech 1914–1923 došlo, stejně jako jejich následky v dalších letech. Autoři rovněž upozorňují na řadu problematických otázek, mj. na významný podíl císařského Německa a Kurdů na likvidaci křesťanů, reakci dobového českého tisku či ničení kulturního dědictví křesťanů v současném Turecku. Zajímavé paralely přináší také srovnání arménské genocidy a židovského holokaustu. Kniha využívá nejnovější poznatky v oboru, ale také dobové dokumenty, archivní materiály, diplomatická hlášení, vzpomínky a očitá svědectví přeživších. Publikace obsahuje unikátní doprovodný materiál včetně více než 200 dobových fotografií, karikatur, kreseb, map a statistických tabulek. „Tato kniha představuje závažnou, dobře napsanou historickou studii. Je ji ovšem možné číst také jako román o nekončícím kruhu násilí, jako další kapitolu knihy Franze Werfela Čtyřicet dnů nebo opery Bohuslava Martinů Řecké pašije. Četl jsem ji ne proto, abych se vzdělal v historii, ale porozuměl současnosti.“ Václav Cílek „Zachycená svědectví o páchaných krutostech jsou místy doslova otřesnou četbou. Je to hrozné poučení, čeho je člověk schopen. Bohužel jde o svědectví autentická, shody výpovědí potvrzují jejich pravdivost. Kniha probírá své téma ve všech myslitelných souvislostech… Je to kniha vypracovaná s dokonalou odborností – v češtině zatím podobné dílo nevyšlo. Kniha si zaslouží vysoké ocenění.“ prof. Luboš Kropáček

Syntetická práce předního amerického literárního a kulturního historika židovského původu se zabývá vznikem a transformacemi Ameriky jako kulturního symbolu. Hlavním přínosem je vysvětlení proměny kalvinistického výkladu údělu člověka (predestinace ke spáse nebo k zatracení) v optimistický mileniální mýtus Severní Ameriky jako „zaslíbené země“ pro všechny přistěhovalce a dále transformace tohoto mýtu v politickou a historickou ideologii v době americké a Velké francouzské revoluce, vyúsťující později v přijetí tzv. kontinuální revoluce jako principu americké demokracie (v historiografii George Bancrofta a historii idejí Vernona Parringtona). Bercovitch ukazuje, že toto ideologické vyústění vývoje americké kulturní symboliky mělo značný vliv i na hodnocení americké literatury. Jeho cílem však není pouhá kritika ideologií amerikanismu. Ukazuje, že v americké kultuře existuje mezi uměním a ideologií dialog, který je základem americké kulturní identity.

Strhujícím vyprávěním nás autor zavádí k těžce zkoušeným obyvatelům valašských hor, ale i do míst, kde docházelo k hromadným popravám i v době, kdy představitelé hitlerovského Německa již podepisovali bezpodmínečnou kapitulaci a žádali o velkomyslnost vítězů. Roman Cílek, jeden z nejplodnějších a nejčtenějších našich autorů literatury faktu, kdysi řekl, že vnímá „dějiny jako svár takových i onakých idejí v obdivuhodném doprovodu milionů člověčích osudů“. Řídí se tím také ve své nové knize, kde pokračuje ve zkoumání naší nedávné minulosti nikoli všedním způsobem, ale popisem dramatických událostí, které jako kdyby stály na okraji oněch „velkých dějin“ - objasnění posledních válečných zločinů za 2 světové války na našem území – vypálení obcí Zákřov, Ploština, Prlov, zločinů v Třešti, Velkém Meziříčí. Patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu.Kromě rozsáhlé publicistické a žurnalistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu i beletrie, přičemž řada jeho děl získala významná ocenění (například nadnárodní Cenu Egona Erwina Kische a Cenu Miroslava Ivanova), některá vyšla také v zahraničí a byla zfilmována. Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení Klubu autorů literatury faktu. Z knih, které mu vyšly v poslední době, lze připomenout tituly Holocaust (Zřetězení zla), Oprátka za osm mrtvých, Hrobaři iluzí, Doživotní ztráta svědomí, Pamětihodné bitvy českých dějin (spoluautor Karel Richter), Mordcentrála X (Léta 1933 - 1935: stopami dvou nacistických vražd), Muž, jehož řemeslem byl zločin, Dokonáno jest...! (podtitul: Osudný březen 1939 - pohled do zákulisí, spoluautor Miloslav Moulis), Agonie (1. svazek znovuobnovené edice Magnet), Krvavá předehra (Španělsko, 1936 - 1939: občanská válka a zahraniční intervence), Každý, kdo udrží oštěp... (Válka o Habeš 1935 - 1936), Čas vítězů, čas poražených, Tajná operace „Válka! “, Vyvolenci bohů.

Letos na podzim to bude 100 let, kdy bitvou u Zborova vstoupily legie nově se rodícího Československa do válečného konfliktu. K tomuto jubileu vznikla unikátní kniha, která prostřednictvím více než 200 fotografií mapuje dnes už legendární cestu českých legií transibiřskou magistrálou z evropské části Ruska až do Vladivostoku. Autentické fotografie zachycují strastiplnou (více než 8 000 km dlouhou) cestu Československého vojska na Rusi – tzv. Ruských legií, které svým bojem proti bolševikům získaly uznání celého demokratického světa. Obrazová publikace je pozoruhodná i tím, že nám v druhém plánu přibližuje, jak vypadalo Rusko na počátku 20. let.

Nedávné teroristické útoky oživily diskuse o Belgii jako zemi původu islámských teroristů a také o frapantní liknavosti belgických bezpečnostních složek. Odkrývají se ale i jiná temná místa z belgické minulosti: dodnes neodhalená tzv. banda vrahů z Brabantska podnikla v 80. letech sérii absurdních teroristických útoků s desítkami obětí, je tu i případ vraha a pedofila Dutrouxe. Kritika tehdejšího vyšetřování mířila přímo do sama sebe paralyzující struktury belgické státní správy… Svérázný belgický státní systém, svérázná mentalita lidí, těžký stín ležící nad zemí od 19. století, kdy byla kolonie Belgické Kongo místem tak strašlivých masakrů, že jsou v Belgii dodnes tabu. To vše přežívá dodnes. Hlavní země Evropy je krásná, ale stíny nad ní se nedají rozehnat. Autor prožil v Belgii několik let a svou prací překládá českému čtenáři ojedinělý pohled na tuto zemi.

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. Zde velmi živým způsobem popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen poutavým vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především mimořádně cenným osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.

Alain Finkielkraut byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 21, které se uvolnilo smrtí Féliciena Marceaua, a stal se tak 727. akademikem od jejího vzniku. Jak kážou nepsané zvyklosti, přednesl na slavnostním zasedání 28. ledna 2016 svůj první proslov, v němž se od nového akademika očekává poděkování a oslavná řeč na adresu jeho předchůdce. Poté následuje tzv. odpověď člena akademie, kterou nového kolegu přijímá do lůna této instituce. V případě Alaina Finkielkrauta to byl Pierre Nora. Dialog akademiků je jiskřivý a neschází mu ani humor ostře konstrastující s černými fraky, zdobenými pověstnými zelenými olivovými větvičkami, a ironie snižující patos fanfár trubačů pod slavnou kupolí. Česká kulturní veřejnost ocení výměnu názorů mezi Alainem Finkielkrautem a Pierrem Norou, kteří od svých mladých let, prodělali dlouholetý a obtížný názorový vývoj zpečetěný členstvím ve sboru „nesmrtelných“. Český čtenář se s prospěchem seznámí s myšlenkami francouzských akademiků, kteří nově promýšlejí dějiny své země a národa, zamýšlejí se nad vlastenectvím, imigrací, masovou (ne)kulturní produkcí, úlohou médií, vztahem mezi křesťanstvím a judaismem a v neposlední řadě krizí tradiční politiky a jejích excesů, sexuální revolucí, multikulturalismem, snížením kulturních a uměleckých nároků. Nad tím vším se klene nikoliv kupole slavné akademie, ale vědomí a přesvědčení o tom, že kritické vědomí uvolňuje cestu ke svobodě jedince i společnosti.

Věděli jste, že se Churchill během druhé světové války připravoval zaútočit na Německo pomocí biologických zbraní, které by zemi učinily neobyvatelnou po několik desetiletí, a obětoval tomu ovci, a to nejednu? Nebo že mozek Vladimira Iljiče Lenina je nakrájený na 30 000 tenkých plátků? Víte, že v Londýně se stavěla věž, která měla svou výškou předčít pařížskou Eiffelovku? A co teprve že Spojené státy měly svého císaře? A přesto je to tak – historie zkrátka píše příběhy, které by nevymyslel ani ten nejkreativnější spisovatel.

Kdo a proč budoval megalitické stavby? Žil skutečně král Artuš? Jaké tajemství skrývá Rosslynská kaple? Žije ve skotských jezerech dávno vyhynulý tvor? A kým byl ve skutečnosti William Wallace?

Monografie Vztahy Československa a Maďarska v letech 1918–1939 přehodnocuje vnímání hlavních politických a kulturně-společenských tendencí meziválečných vztahů Československa a Maďarska a přináší nový přístup ke zkoumání forem, podob a perspektiv vztahů obou zemí. Pozornost je věnovaná především interní rovině československo-maďarského vztahu, tedy postojům české společnosti k aktivitám (politickým i nepolitickým) maďarské menšinové společnosti žijící na českém území a jejich hodnocení. Tato perspektiva pohledu na vzájemný vztah totiž vykazuje ve sledovaném období z hlediska hodnocení oficiálních a doposud poskrovnu známých neoficiálních vztahů těchto zemí – respektive české a maďarské společnosti – diametrální rozdíly.

'A peculiar genius with no modern equivalent, except possibly Kafka' - Jonathan Miller Regarded as a central part of Kapuscinski's work, these vivid portraits of life in the depths of Poland embody the young writer's mastery of literary reportage When the great Ryszard Kapuscinski was a young journalist in the early 1960s, he was sent to the farthest reaches of his native Poland between foreign assignments. The resulting pieces brought together in this new collection, nearly all of which are translated into English for the first time, reveal a place just as strange as the distant lands he visited. From forgotten villages to collective farms, Kapuscinski explores a Poland that is post-Stalinist but still Communist; a country on the edge of modernity. He encounters those for whom the promises of rising living standards never worked out as planned, those who would have been misfits under any political system, those tied to the land and those dreaming of escape.

This "remarkable new book" (The Observer) is an exploration of the new India through the lens of young people from different worlds: a woman who becomes a Maoist rebel; a brother charged for the murder of his sister who had married the "wrong" man; and a woman who opposes her family and hopes to become a police officer. They are making new demands on India's democracy for equality of opportunity, dignity for girls and civil liberties. Somini Sengupta spotlights these stories of ordinary people, weaving together a portrait of a country in turmoil.

Náčrt knihy s podtitulom "Dvadsať ponaučení z 20. storočia" vznikol ako dlhý facebookový status, napísaný v lietadle krátko po amerických voľbách. Jeden z najvýznamnejších znalcov novodobých dejín strednej a východnej Európy ním chcel varovať pred opakovaním chýb z minulosti. Na predchádzajúcom turné so zdesením zistil, ako rýchle Američania zabudli na základné historické udalosti, napríklad na hrôzy stalinizmu. V tej chvíli ho napadlo: Na čo všetko sme ešte zabudli? Tvrdí, že práve teraz je pre Američanov a Európanov dôležité pamätať si, čo sa v minulom storočí dialo v tridsiatych rokoch a nepripustiť demontáž právneho štátu. Dnešní autoritári robia to isté ako ich predchodcovia, keď ľudí zahlcujú zlými správami, aby sa dostali do depresie a rezignovali. Snyder tvrdí, že dejiny zmenili smer a dnes postupujú z východu na západ "ako by sa všetko, čo sa udeje u nás, najprv udialo u nich." Aj preto sa v knihe viackrát odvoláva práve na československé dejiny a cituje viaceré osobnosti z tohto regiónu. História sa neopakuje, ale ponúka ponaučenia. V dvadsiatom storočí európske demokracie podľahli fašizmu, nacizmu a komunizmu. Boli to hnutia, v ktorých vodca alebo strana sľubovali, že vypočujú ľud a ochránia ho pred globálnymi existenčnými hrozbami. Rozumné uvažovanie v nich nahradil mýtus. Európske dejiny ukazujú, že spoločnosti sa môžu rozložiť, demokracie môžu padnúť, etika môže skolabovať a bežní ľudia sa môžu ocitnúť v neočakávaných situáciách. História nás môže poučiť aj varovať. Dnes nie sme múdrejší ako Európania, ktorí sledovali, ako demokracia podlieha totalitarizmu. Ale keď sa politický poriadok zdá byť ohrozený, je našou výhodou, že sa môžeme poučiť z ich skúseností a bojovať proti nástupu tyranie, tvrdí autor.

Klasická práce uznávaného francouzského znalce pravěké i současné primitivní kultury. Přestože s některými jeho názory pozdější věda polemizovala, kniha si dodnes zachovala značnou aktuálnost díky nesmírně bohatému materiálu ilustrujícímu mentalitu primitivů, přičemž autor čerpal nejen z běžně citovaných odborných publikací, ale také ze zpráv cestovatelů, zápisů jezuitů působících v Severní Americe v 18. stol. apod.

Jsou Versailles místem symbolizujícím moc? Ano, ale také místem rozkoše, touhy a hýření. Ze skromného loveckého pavilonu po svém otci Ludvíku XIII. si Ludvík XIV. zbudoval mládenecký příbytek, aby se měl kam uchýlit se svými prvními láskami, jako byla Louise de La Valli?re. Později si přes zásadní nesouhlas svého ministra financí Colberta prosadil, že si tam zařídí nevěstinec svých mladých let. A tak se tam v rozverném víru střídaly milenky a jeho oblíbenkyně, počínaje paní de Montespan a konče paní de Maintenon, ale i ženy, s nimiž král zažíval chvilkové milostné povyražení na jediný večer. Laškovalo se tam se zanícením v alkovnách komnat s výzdobou, o niž se postaral malíř Le Brun, nebo za křovinami a keři zahrad, o něž se zasloužil věhlasný královský zahradník Le Nôtre. Po milcích Filipa I. Orleánského a orgiích jeho syna Filipa II. Orleánského z doby, kdy jako regent vládl za Ludvíka XV., soupeří o čest posloužit neukojitelné žádostivosti Ludvíka XV. slečny z Parc-aux-cerfs, jež pro krále vybírala jeho oficiální „favoritka“ paní de Pompadour. V předvečer Velké francouzské revoluce se za unaveného Ludvíka XVI., posměšně řečeného Měkký, který se dře, aby uspokojil Marii Antoinettu, tato „malá Sodoma“ s uvolněnými mravy vybouří naposledy.

Od časů, kdy obyvatelé regionu Veneto nacházeli před vpádem barbarů útočiště na ostrovech v laguně, až po zánik Benátské republiky koncem 18. století, zanechávalo město svatého Marka v dějinách Středomoří trvalou stopu. Jeho jedinečné osudy jsou přitom v mnoha ohledech paradoxní. Výjimečnost Benátek pramení ze vzájemné souhry vlivů zdánlivě protikladných: město zrozené na pomezí pevniny a moře, na rozhraní západního a byzantského světa vyrostlo v námořní a zároveň vnitrozemskou mocnost. Tato monografie představuje plastický obraz středověkých obchodních poměrů ve Středomoří, je výsledkem prostudování nesmírného množství archivních dokumentů, zevrubné textové analýzy a mimořádného citu pro detail. Knihu doprovázejí mapky vývoje situace ve Středomoří a přehledná chronologie.