Najnovšie - Knihy - Divadlo - teória, história,... strana 7 z 40
zobraziť:
Hercova cesta / O herecké technice
První souborné vydání s úvodní studií překladatelky Zoji Oubramové, věnované životu a dílu slavného ruského herce a pedagoga.
V roce 1928 vychází v tehdejším Leningradě útlá kniha Hercova cesta. Obsahuje Čechovovy vzpomínky na dětství, blízké přátele, na divadelní práci v Uměleckém divadle K. S. Stanislavského a jeho Studiu, na období Čechovovy duševní nemoci a její překonávání. Dramatický proud emocionálních vzpomínek, které nejsou řazeny důsledně chronologicky, přesto působí uceleně a silným dojmem.
Po bolševické revoluci a vzniku tehdejšího Sovětského svazu vede cesta slavného herce a pedagoga, synovce dramatika Antona Pavloviče Čechova, z Ruska přes několik evropských zastavení do americké emigrace: Ve čtyřicátých letech zakotví v Hollywoodu a vedle filmové práce se věnuje především pedagogice: Jeho školou prošly slavné herecké hvězdy jako Marilyn Monroe nebo Yul Brynner a řada dalších, a tak se Čechov podílí na poválečném rozvoji moderního amerického herectví.
V roce 1953 pod názvem To the Actor vychází v USA kniha O herecké technice, která obsahuje výklad principů Čechovovy metody. „Ať je tato kniha úsilím zaměřeným na dosažení lepšího divadla prostřednictvím lepšího herectví,“ napsal tehdy. „Nabízím ji jako skromný, nicméně naléhavý pokus dát svým kolegům k dispozici několik systematicky uspořádaných myšlenek a zkušeností, které by vnesly do jejich profesionální práce pořádek a inspiraci.“
Na sklade 2Ks
12,50 €
13,16 €
Vinohradský příběh
Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své příběhy. Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat. Těmito slovy zve herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let existence Divadla na Vinohradech.
Dějiny opery
Dějiny opery zasvěceně rozebírají mnohá díla největších skladatelů, od Monteverdiho a Händela přes Mozarta a Verdiho až po Wagnera, Strausse, Pucciniho, Berga či Brittena. Autoři čtivě líčí i společenské, politické a literární pozadí opery, ekonomické souvislosti a neustávající polemiky, které vývoj opery po staletí doprovázejí. Ústředním tématem knihy je zkoumání napětí – mezi hudbou a slovy, mezi postavami a pěvci –, které operu oživuje a sytí. V polemické závěrečné kapitole autoři zkoumají problém, kterému opera čelí v posledním půlstoletí, kdy prakticky nevznikají žádná nová operní díla, a pokud ano, obvykle nenaleznou trvalé místo v repertoáru. Přesto je poselství této knihy oslavné. Většina dnes živých a oblíbených operních děl sice vznikla v Evropě hluboké minulosti, opera jako umělecká forma je však i nadále neobyčejně životaschopná a podnětná. I nadále lidi fyzicky, psychicky, emocionálně i intelektuálně proměňuje a vyjadřuje lidskou zkušenost způsobem, kterého žádná jiná forma umění nemůže dosáhnout.
Gérard de Nerval a jeho dvojenec
Gérard de Nerval, dramatik, prozaik a básník, jedna z nejvýraznějších osobností francouzského romantismu, se jako správný romantik vzpírá rigidnímu zařazení: z představy sympatického, dobráckého a výstředního básníka pařížské frenetické bohémy se rozvinul v obraz nepřehlédnutelné osobnosti, již je třeba vnímat jako integrální součást umělecké Paříže. Skrze prohloubenou reflexi Nervalova psaní pro divadlo a o divadle, doplněnou o jeho teoretické uvažování nad uměleckou tvorbou obecně, se autor pokouší také o prozkoumání stěžejních principů francouzské podoby divadla evropského romantismu (inspirace jinými kulturami, vliv překladů, proměny moderního inscenování, specifika dobového divadelního provozu, programové manifesty romantismu, moderní dramaturgie ad.). Kniha se zaměřuje na méně reflektovanou divadelní a kritickou sféru Nervalova díla a pro tuzemské prostředí zároveň přináší dílčí nové a v drtivé většině první české překlady vybraných autorových textů a řadí je do kontextu dobové literárně-dramatické a divadelní produkce.
dostupné aj ako:
Trik čierneho kabinetu
Kapitoly o čiernom divadle pojednávajú o neobyčajnom fenoméne, ktorým bola pred polstoročím technika čierneho kabinetu. Do sveta sa rozšírila z Čiech a jej vplyv sa samozrejme odrazil aj v slovenských profesionálnych divadlách. Domáci tvorcovia mu venovali množstvo zápalu, talentu a energie. V priebehu prvých rokov očarenia novou technikou, vzniklo nemálo inscenácií úspešne rezonujúcich nielen doma, ale aj v zahraničí.
Režisér a scenárista Pavel Uher sa s odstupom času vracia k fenoménu čierneho divadla, aby ho pripomenul verejnosti nielen odbornej, ale všetkým, ktorí sa o ňom chcú aj dnes, kedy sa s jeho technikou na javiskách možno stretnúť iba výnimočne, niečo dozvedieť. Nielen ako o spochybňovanom relikte minulosti, ale aj ako o nedávnom zdroji inšpirácie súčasného animovaného divadla.
Divadelné umenie dvadsiateho storočia menilo tvár tak rýchlo, ako sa vyvíjala technika, ktorú pre svoje vyjadrenie následne využívalo. Neúprosne a dynamicky. Ak nové svetlo postupne nahradilo starý dekoračný arzenál, spôsobilo aj ďalšie premeny. Medzi jednu z nich možno počítať „objav“ divadelnej techniky vychádzajúcej z opozície svetla a tmy. O čom bude reč? O inovovanom princípe, ktorý sa v polovici minulého storočia stal divadelným pojmom.
Divadelné letopisy mesta Cassa, Caschau, Kassa, Košice
V prvom vydaní knihy sa autor sústredil na počiatky nemeckého a maďarského divadla v meste (1557 – 1918); na vznik československého štátu a na formovanie základov slovenského profesionálneho divadla v partnerstve s českým divadlom (1918 - 1938). Od stredoveku po rok 1945 sleduje významné udalosti v histórii mesta, ale aj historické premeny v európskom rámci. V historickom a spoločenskom vývine sa kontakty nemeckého, maďarského, českého a slovenského divadla vyrovnávali s viacerými obmedzeniami a problémami. Každé spomedzi nich sledovalo svoje záujmy a vlastné národné priority, ktoré často prevyšovali umelecké ambície. Na tomto stave sa podieľali obyvatelia mesta, ktorí uprednostňovali svoj aktuálny národný status. Na počiatku v rakúsko-uhorskom, po vyrovnaní v uhorskom formáte, no ani v potrianonskej úprave územného usporiadania štátov sa priority vo svojej podstate zásadne nezmenili. V lokálnych pomeroch išlo o to, aby na počiatku dve, neskôr tri národné spoločnosti mohli spoločne využívať divadelný dom v meste s dohodnutým domácim poriadkom. Týmto spôsobom sa formovala multikultúrna koexistencia, nie ako potreba, ale nutnosť.
Autor Divadelných letopisov v ich rozšírenom vydaní na roky 1945 - 2017 rekonštruuje a interpretuje proces profilovania slovenského profesionálneho divadla, jeho udomácnenie sa v meste, ktoré sa vrátilo na geopolitickú mapu predvojnovej ČSR. V podmienkach, aké sa utvárali pre kultúru v Československej republike, bez niekdajších obštrukcií a zápasov o holú existenciu, nastal čas budovať divadlo výlučne v medziach vlastnej autonómie v tých priestoroch, v ktorých sa predtým delili o miesto pod reflektormi tri divadelné kultúry. Teraz divadlo sa namiesto konfrontácie národných azimutov konfrontovalo s vlastnou tvorivou schopnosťou, ale aj s tým, v akom stave zanechal interiér divadla jeho posledný správca.
Autor sleduje sedemdesiat rokov slovenského profesionálneho divadla v troch vývinových fázach podobnou metodikou, akou rekonštruoval predchádzajúcu štvorstoročnú históriu. Autorove reflexie sú paralelne porovnávané hodnoteniami iných kritikov, ktoré sa publikovali vo výročných publikáciách divadla.
Povojnový spoločenský pohyb poznamenali dramaturgickú orientáciu divadla, ale aj vnútorné pohyby v jeho umeleckom organizme, ktorý reagoval na vplyvy a udalosti vyvolané väzbami vyplývajúcimi z impulzov a nariadení dobovej kultúrnej politiky. Týmto zámerom sa napĺňa autorovo rozhodnutie otvoriť trinástu komnatu košického divadla. Ponúka s týmto zámerom možnosť čitateľovi nahliadnuť aj do svojho privátneho trezoru, pozrieť sa na „svet pseudokonkrétnosti ako na šerosvit pravdy a klamu“.
Bresson o Bressonovi
Francouzský režisér Robert Bresson (1901–1999), svými životopisnými daty zajímavě a tak trochu příznačně vyplňujícími celé 20. století, patří mezi solitérní tvůrce světového filmu, který si i přes své dlouhé tvůrčí období čtyř dekád dokázal zachovat naprosto specifický tvůrčí styl, v podstatě nepoznamenaný žádnou z dominantních tvůrčích vln či škol. Ve všech filmech natočených od 2. světové války až do 80. let (např. Deník venkovského faráře, K smrti odsouzený uprchl, Peníze) si udržel svůj nezaměnitelný přístup k filmovému vyprávění či herectví a dále ho formoval a precizoval dílo po díle, a to za použití úsporných vyjadřovacích prostředků. Podobně úsporně i on sám formuloval své názory na filmové dílo; jediný ucelený soubor jeho filmového myšlení je stostránkový spisek "Poznámky o kinematografu" (1975, česky vyšlo 1998), opět plný krátkých úsečných noticek zapisovaných v průběhu čtvrtstoletí. Teprve roku 2013 vznikla další kniha, která se snaží v uceleném souboru nechat promluvit tohoto tvůrce o svém díle. Péčí jeho vdovy Mylene Bressonové vyšel soubor jeho rozhovorů z dlouhého údobí let 1943 až 1983, který je řazen chronologicky, film po filmu. Právě tento diachronní postup umožňuje sledovat vývoj Bressonova stylu, jeho uvažování o kinematografu. Tuto linii podporuje i zařazení interview, jejichž přímým popudem nebylo obvyklé představení nového snímku uváděného do kin, ale spíše zamyšlením nad určitým tématem či motivem (např. adaptace literárních děl), což dále prohlubuje poznání o směřování jeho úvah v tom kterém období. Tím se z tříště porůznu vzniklých rozhovorů stává celkem plnohodnotný profil tvůrce, který jinak o svém díle spíše mlčel.
Jazyk na kousky
Hra - dialog inkvizitora, strážce čistoty víry, a řeholnice Terezie z Ávily (1515–1582).
Šesť konárov stromu
Oceňovaný autor divadelných hier, činoherný i muzikálový režisér na popredných profesionálnych slovenských, českých i európskych divadelných scénach, dramaturg a scenárista – to sú základné oblasti, ktorým sa venuje Jozef Dodo Gombár.
Je absolventom bratislavskej VŠMU v odbore divadelná réžia a v súčasnosti umeleckým šéfom pražského Švandovho divadla na Smíchove. Šesť konárov stromu je prvé knižné uvedenie dramatickej tvorby plodného a všestranného divadelníka, ktorý sa už podpísal pod vyše osemdesiat réžií.
Prvý knižný výbeh jeho divadelných hier obsahuje šesť textov – Hugo Karas (1999), Medzi nebom a ženou (2002), Peniaze (2015), Tretí vek (2002), Bez Boha dom (2008) a Advent (2011).
Štúdiu o autorovi napísal český dramaturg a pedagóg Miroslav Plešák, dizajn knihy navrhla Nora Nosterská.
3x Ivan Vyskočil
Tři studie tří pedagogů katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU spojuje téma "otce české ne/divadelní alternativy" Ivan Vyskočil.
Přemysl Rut se zabývá třemi českými hamletovskými apokryfy, "jež daleko překročily obvyklé aktualizační a parodické žertování": Urhamletem Miloše Rejnuše a Václava Renče, Vzpomínkou na Hamleta Oldřicha Daňka a ovšem Haprdánsem Ivana Vyskočila. Michal Čunderle analyzuje hereckou složku stejnojmenné inscenace Nedivadla a Eva Slavíková odvozuje psychosomatické základy a souvislosti Vyskočilova herectví, pedagogiky a jeho uvažování vůbec.
Nedivadlo Ivana Vyskočila
Kniha mapuje aktivity Nedivadla (1963–1990), které patřilo k nejpodstatnějším a nejosobitějším scénám Československa po druhé světové válce. Založil je „otec české ne/divadelní alternativy“ Ivan Vyskočil (1929) poté, co v Redutě provozoval s Jiřím Suchým legendární text-appealy, a poté, co spoluzaložil a vedl Divadlo Na zábradlí.
Nedivadlo se profilovalo jako scéna, kde se důsledně rozvíjelo narativní divadlo a kde ky´ženy´m modelem bylo divadlo ve stavu zrodu, divadlo vznikající z autentického setkání, divadlo jako společná dílna a laboratoř a zejména divadlo jako otevřená dramatická hra (zjednodušeně: improvizace). Ivan Vyskočil se tak stal unikátním česky´m představitelem světové divadelní alternativy (druhá divadelní reforma), s tou vy´sadou, že v jeho chudém divadle převažovala veselá chudoba, přesněji ludičnost a absurdita, nad ctnou askezí. Pravidelnými spolupracovníky Nedivadla byli Pavel Bošek, Leoš Suchařípa, Josef Podaný, Josef Škvorecký ad., později Přemysl Rut, Vlasta Špicnerová, Barbora Hocková či Otakar Roubínek.
Kniha je hlavním a přímým zdrojem poznání Nedivadla. Obsahuje především sedm her Ivana Vyskočila: Poslední den, Meziřeči, Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, Proč Karolína volala dru Baxovi? (Evokace), HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce, Cesta do Úbic (divadelní + rozhlasová verze). A dále studie, recenze, rozhovory, polemiky, vzpomínky, bibliografii, summary. První vydání (1996) připravil Přemysl Rut, druhé doplnil Michal Čunderle. Oproti prvnímu vydání je rozšířeno o dvě hry, dvě studie a desítky fotografií. Graficky upravili Otakar Karlas a Jan Zich. 480 stran tištěného textu, 88 stran fotografií.
A hercegnő naplója - Találkozás önmagammal
A hercegnő naplója szellemes, provokatív, őszinte, intelligens és szókimondó. Épp olyan, mint szerzője volt, a napló megszületésekor mindössze 19 éves Carrie Fisher. A színésznő emlékei rendezgetése közben, régi újsághalmok között bukkant rá saját, kézzel írott naplójára, és szembesült egykori tinédzser önmagával, azzal, hogy milyen is volt megélnie a Csillagok háborújának forgatását vagy éppen hosszúra nyúlt egyéjszakás kalandját színésztársával, Harrison Forddal. A hercegnő naplója ezekről az intimitásokról is beszámol, igazán egyedivé azonban az időutazás teszi: az idősebb Carrie Fisher találkozása a 19 évessel. A könyvben a hatvanéves színésznő emlékei a stábról, a forgatásról, a szerelemről, a sikerről vagy éppen a függőségekről izgalmasan keverednek, vetülnek a kézzel írott napló szövegeire. Utóbbiakból egy sokkal naivabb, sebezhetőbb nő képe rajzolódik ki, akiben azonban csírájában ott van már az excentrikus, vicces, intelligens, nagydumás Carrie Fisher is. Utolsó kötete ékes bizonyíték rá, hogy nem csupán egy hollywoodi szupersztárt, generációk ikonját, de egy kiváló írót is elveszítettünk a személyében.
Aristoteles alebo upír západného divadla
Každý diskurz o akomkoľvek type divadla v čase a v priestore sa dnes môže beztrestne odvolávať na jednu alebo druhú, na jednu aj druhú postavu z tejto trojice. Aristotelove kategórie predstavujú súčasť tohto spoločného obrazu, pôsobia na divadelný etnocentrizmus a ich starobylosť ich posvätila; namiesto toho, aby sme ich používali len ako koncepty súvisiace so systémom istého spôsobu myslenia, používajú sa ako nadčasové pravdy, ktoré navždy uviazli na svetových divadelných scénach. Ako pochybovať o jestvovaní katharsis, mimésis alebo mythos (prekrstená fabula)? Znamenalo by to pochybovať o nás samých.
Původ německé truchlohry
Původ německé truchlohry (tiskem 1928), nejrozsáhlejší souvislý text Waltera Benjamina (1892–1940), podává unikátní výklad barokní jevištní i výtvarné alegorie – a činí tak jazykem plným aluzí, vnitřní dynamiky a neočekávaných obratů, nutících čtenáře nahlédnout hloubku povrchu a umění neumělosti. Walter Benjamin dnes bývá nejčastěji označován za filosofa kultury či teoretika médií; sám se ale možná chápal především jako teolog obrazu a jazyka, teolog, který poznává různá náboženství, ale k žádnému nepatří jednoznačně, a hovoří o božském, ale nekáže je. Vedle nového překladu tohoto klíčového textu moderního myšlení svazek obsahuje také dějová shrnutí hlavních barokních truchloher a medailony autorů, rukopisné materiály a dokumenty k Benjaminově neúspěšné habilitaci, jmenný i věcný rejstřík a reprodukce barokních grafik, na které Benjamin v textu odkazuje.
Herec je svou vlastní možností
Autorem poznámek o herectví je docent Josef Vinař (1934 2015), pedagog, psycholog a teatrolog, spojený především s působením na pražské DAMU. Josef Vinař byl zároveň i výraznou osobností českého amatérského divadla, kde se angažoval v dobách normalizace, v čase zákazu pedagogického povolání a publikování. Kniha je záznamem přemýšlení tohoto významného českého divadelního pedagoga o herectví a o jeho pedagogice, přináší portrét Josefa Vinaře jako divadelního inspirátora, hybatele a učitele a ukazuje jej takového, jaký byl jako divadelníka situovaného mezi tvorbu a její teorii. Jádrem knihy je pokračování jeho díla Elementy herectví v podobě jakési rozpravy s původním dílem, která je doplněna dalšími Vinařovými pozdními pracemi o herectví a předmluvou prof. Jana Vedrala.
Let husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu
Publikace reflektuje a dokumentuje první období profesionální činnosti Divadla na provázku od začátku roku 1972 až po konec divadelní sezony 19791980, kdy byly vytvořeny v průměru čtyři inscenace ročně. U každé inscenace jsou uvedeny soupisy tvůrců, jejich teoretické reflexe, úryvky pracovních variant scénářů, řešení divadelního prostoru i ukázky plakátů a programů chápaných jako grafický prostor inscenace. Vše je doplněno bohatou fotodokumentací a kritickými reflexemi z dobového tisku. Kniha také zahrnuje všechny zahraniční aktivity Divadla na provázku i jeho nepravidelné tvůrčí postupy, k nimž patřila především každoroční pracovní soustředění, jimiž byla zahajována činnost v každé divadelní sezoně. V posledním oddílu publikace je zařazen ukázkový výběr textů, v nichž se generačně spříznění divadelní teoretici pokoušeli o komplexnější pohled na tvorbu Divadla na provázku, následovaný výběrovým soupisem ohlasů k jednotlivým inscenacím, zájezdům a akcím v dobovém československém tisku.
Darwinova želva
Podnětem k napsání hry Darwinova želva byla zpráva, kterou v roce 2006 zaznamenal světový tisk o smrti želvy Harriet. Mimořádnému exempláři želvy sloní bylo 175 let a patřila mezi nejstarší tvory planety.
Děj hry začíná v momentě, kdy k profesorovi současných dějin přichází na návštěvu záhadná stará žena, která o sobě tvrdí, že si ji jako želvu odvezl z Galapág Charles Darwin. Nabídne profesorovi svou verzi dějin a vypráví mu, co všechno prožila. Podle ní se Darwin ve své evoluční teorii druhů mýlil, protože nepočítal s možnou regresí lidského rodu, která se projevuje ve válečných konfl iktech nebo třeba projevech lidské vypočítavosti.
Hra se vyznačuje zajímavými refl exemi minulosti a přítomnosti a nabízí satirický pohled na povahu druhu Homo sapiens.
Juan Antonio Mayorga Ruano (* 1965 Madrid) je jedním z nejhranějších současných španělských dramatiků.
Spolupracuje s několika divadelními společnostmi a byl adaptátorem a dramaturgem Národního dramatického centra a Národní společnosti klasického divadla.
Je profesorem dramaturgie a fi losofi e na Královské vysoké škole dramatického umění v Madridu. Získal několik ocenění, z nichž nejvýznamnější je Národní cena za dramatickou literaturu (2013).
Na sklade 1Ks
4,70 €
4,95 €
Borov abecedár
Analytický portrét filmára a výtvarníka polského pôvodu Waleriana Borowczyka a prehlad jeho kariéry formou malej encyklopedie, kde každé písmeno abecedy zastupuje jeden koncept, ktorý jedinečným spôsobom osvetluje jeho filmy a ďalší umeleckou tvorbu. Drobná publikácia má slúžiť ako príručka svojho druhu k Borowczykovým bizarným, podivným, exotickým a hermetickým svetom a zároveň má ponúknuť 26 miniaturných skic k témam, ktoré si zaslúžia ďalšie skúmanie.
Divadlo je krajšie ako vojna
Nemecké divadlo dosahuje posledných štyridsať rokov nepretržite takmer v každej inscenačnej oblasti úroveň, ktorá je v medzinárodnom meradle výnimočná. Práve tejto prekvitajúcej divadelnej kultúre vďačí Nemecko za pozoruhodne vysoký počet skvelých hercov, režisérov, scénografov a v nedávnych rokoch aj umelcov z oblastí video umenia a filmu. Dominantnou postavou však v týchto rokoch ostáva režisér. V podnetnej a poučnej knihe ponúka uznávaný divadelný historik Marvin Carlson podrobný rozbor umeleckej kariéry, pracovných postupov a najvýznamnejších inscenácií desiatich popredných režisérov tohto dôležitého obdobia nemeckého divadla.
dostupné aj ako:
