Najpredávanejšie - Bestsellery - Knihy - Sochárstvo, plastika strana 3 z 8

Sochy domů a dívka s holubicí. Tak se jmenuje unikátní sochařský projekt českého umělce Krištofa Kintery, který můžete vidět v parku Holubička na Klárově, přímo naproti Kunsthalle Praha. Právě společně s novým pražským prostorem pro umění vydáváme Kinterovu knihu Dívka s holubicí a sochy domů. Fotograficky výpravná publikace na bezmála tří set stranách důsledně mapuje vznik pětatřiceti tunového mikroměsta z betonu & oceli, které vzdává hold odvážné, veřejností ovšem často zatracované architektuře československé minulosti. Proslulý Obchodní dům Kotva manželů Machoninových (1970-75), zmizelý Hotel Praha (1971-1981), kosmická Žižkovská věž Václava Aulického (1985-1992), válkou zasažený Emauzský klášter (1963-68), Mordor neboli Ústřední telekomunikační budova Žižkov (1972-79), dále utopické Kosířské superstruktury (1973-74) či bunkrovitá Státní banka československá (1977-1992) v jedinečném podání Karla Pragera. A nakonec, nad všemi sedmi objekty bdící, nezdolná Dívka s holubicí sochaře Václava Šimka z roku 1958. S knihou Krištofa Kintery, skrze fotografie Martina Poláka, Lukáše Procházky, Matouše Pudila či Vojtěcha Veškrny a Richarda Wiesnera, nahlédnete do nitra brutalistního světa — od prapůvodních plánů a rešerší přes náročnou výrobu těžkotonážních modelů až po finální jeřábové usazení v ekosystému malého parčíku. O padnoucí, maximalistické grafické provedení knihy se postaral Kryštof Doležal a krom textů historika Koryčánka v knize najdete i velký rozhovor mezi Kinterou a Christelle Havranek, hlavní kurátorkou Kunsthalle Praha. „Kouzlo spočívá ve změně měřítek. Co bylo obrovské, je najednou malé. Architekturu odhalujeme ve zcela jiné perspektivě, budovu lépe vnímáme jako celek. Přesně to nám Kinterova socha-model umožňuje.“ — Rostislav Koryčánek, historik umění a kurátor, autor textů v knize. „Při tvorbě soch jsme vycházeli z budov samotných, ale i z jejich plánů a modelů. Ty tehdy většinou ručně vytvářeli sami architekti v podobě až takové minimalistické reduktivní architektury. Jakmile je porovnáš s těmi našimi návrhy, vzniká ti zajímavá vizuální konfrontace. Tahle kniha je nejlepší možný způsob, jak tuhle paralelu myšlení názorně ukázat a jak ty jednotlivé domy odhalit tak, aby byly kompletně nahé. Odhalené až na kost je totiž vidíš jen když se staví nebo až když se bohužel bourají.“ — Krištof Kintera, umělec, autor instalace a konceptu knihy.

V roce 1902 navštívil Prahu a Moravu francouzský sochař Auguste Rodin. Tato cesta, spojená s jeho tehdy největší zahraniční výstavou, byla důležitá nejen pro sochaře samotného, ale zanechala nesmazatelné stopy i v místě návštěvy. Byla zásadní pro tehdejší generaci malířů a zejména sochařů, kterým pomohla ujasnit si cestu k modernímu výtvarnému směřování, a předznamenala také budoucí orientaci naší výtvarné scény na francouzské umění. Z toho, co tehdejší umělecká a společenská elita považovala za důležité této významné návštěvě ukázat, lze navíc usuzovat mnohé o prioritách a charakteru české společnosti na počátku 20. století. Publikace se poprvé systematicky věnuje doprovodnému programu, který byl pro Rodina připraven. Na základě nového studia archivních pramenů (časopisů, korespondence, osobních archivů aj.) se snaží rovněž zmapovat důvody, proč přijel Auguste Rodin na Moravské Slovácko, kde navštívil Výstavu slovenských a moravských výtvarných umělců v Hodoníně a kde u příležitosti jeho návštěvy proběhla téměř „celoslovácká“ slavnost.

Kniha Sádrové odlitky je první obsáhlejší publikací, která se snaží komplexně řešit problematiku děl ze sádry a péče o ně. Sádra patří k nejdůležitějším materiálům sochařské tvorby a ve formě odlitků jsou v ní uchovány reprodukce významných památek, ale i mimořádně cenná autorská sochařská díla. V sádrových skicách a pracovních modelech bývá zachycen proces hledání vhodné formy i obsahu, různá řešení daného zadání či autorovy vize. Metodický a poučený způsob konzervace a následné péče je základem pro uchování těchto děl. Cílem publikace bylo shromáždit k tématu sádrových odlitků dostupné poznatky z publikované literatury a doplnit je o nová zjištění získaná dlouholetou praktickou zkušeností autorů i vyhodnocením laboratorních testů.

Kniha je věnovaná sepulkrálnímu sochařství českého středověku v rozmezí šesti staletí. Hlavní devíza spočívá v komplexnosti pohledu a v interdisciplinárním přístupu ke studovanému materiálu. Text knihy sestává ze dvou základních částí – z úvodních studií a podrobného katalogu. Úvodní části zaměřují pozornost zejména na význam sepulkrálního sochařství v životě středověké společnosti, na typy nekropolí (královské, církevní, šlechtické), zkoumají vliv husitství a utrakvismu na výtvarnou stránku náhrobků a analyzují kritické výhrady předních husitských a utrakvistických ideologů, které měly negativní vliv na rozvoj náhrobní skulptury, zkoumají typy náhrobků a ikonografickou stránku jejich výzdoby, umístění náhrobků v sakrálním prostoru a jejich sémantický vztah k ostatní chrámové výzdobě, proměny výtvarného ztvárnění i epigrafické stránky v průběhu staletí. Druhou částí knihy je vědecký katalog prací. Katalogová část zahrnuje 260 katalogových hesel náhrobků s kompletní fotodokumentací, přepisem a analýzou náhrobních nápisů a s popisem různých druhů materiálů, z nichž jsou náhrobky vytvořeny. Téma má výrazný mezinárodní aspekt – kniha se zapojí do mezinárodního bádání o evropské sepulkrální skulptuře a seznamuje odbornou veřejnost s dosud neznámými díly této oblasti.

Galerie hlavního města Prahy uvádí na knižní trh dlouho očekávanou reedici zásadního sborníku František Bílek (1872–1941), který doprovázel velkou retrospektivu sochaře v Jízdárně Pražského hradu v roce 2000. Aktualizovaná a doplněná publikace poskytuje prostřednictvím odborných studií, soupisů a rozsáhlé biografie od předních historiků umění a teoretiků dosud nejucelenější pohled na život a dílo tohoto mimořádného umělce secesního symbolismu a mystika, který ve své tvorbě obsáhl široké spektrum výtvarných forem od sochařství, architektury přes kresbu, grafiku až po umělecké řemeslo. Výpravný sborník s rozsáhlou obrazovou přílohou vychází za podpory MK ČR. Texty: Aleš Filip, Xavier Galmiche, Martin Jindra, Dagmar Koudelková, Milan Kreuzzieger, Hana Larvová, Jaroslav Med, Dana Mikulejská, Marcela Mrázová, Roman Musil, Jan Rous, Milouš Růžička, Otto M. Urban, Josef Vojvodík, Jindřich Vybíral, Petr Wittlich, Polana Bregantová, Marie Halířová, Milan Kreuzzieger, Pavel Myslín, Veronika Rubášová (abART Archive of Fine Arts) Fotografie: Irena Armutidisová, Jaroslav Bárta, Matěj Bárta, Dana Cabanová, Jan Diviš, Hana Hamplová, Václav Jirásek, Aleš Jungmann, Bedřich Kolář, Michaela Kvítková, Blanka Lamrová, Oto Palán, Prokop Paul, Jan Pospíšil, Milan Posselt, Bohuslav Sýkora, Miloslav Šebek, Gabriel Urbánek, Antonín Vodák, archiv Galerie hlavního města Prahy, archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, fotoarchiv Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, sbírky Židovského muzea v Praze, soukromý archiv

Sochařem se nikdo nevyučí sochařem se prostě někdo stane, začíná Jiří T. Kotalík úvodní text do monografie sochaře Václava Fialy. Na čtyřista stran fotografií soch umístěných ve veřejném prostoru, v nezvyklých interiérech nebo v autorově ateliéru, v bývalé tankové garáži v rodných Klatovech. Fiala se k sochařské práci dostal ve svých sedmatřiceti letech a jaksi skokem. O tom, že socha dokáže změnit život je několik textů, které knihu provázejí. Bilanční publikaci doprovodili svými texty Jaromír Zemina, Marcel Fišer, Rostislav Švácha a Josef Vomáčka. Uznání a respekt si musíte tvrdě odpracovat, končí Kotalík svůj text. Václav Fiala celým svým životem a dílem dokazuje, že jeho dávný sen o budoucí profesi se vrchovatou měrou naplnil. Dnes patří Václav Fiala k nepřehlédnutelným osobnostem současné domácí sochařské scény. Patří k nejvšestrannějším tvůrcům své doby s výrazným monumentálním cítěním a schopností pro silné kontextuální působení soch v konkrétním prostředí. Dopracoval k osobitému výrazu, který jej charakterizuje a jasně vymezuje. Jeho dílo se v čase proměňuje, protože rád experimentuje. Má dokonalý cit pro materiál a občas, pro sochaře netradičně, zapojuje do konečného výrazu, s razancí a přímočarostí, i barvu.

Název publikace Sochař a architekt. Korespondence Františka Bílka s Josefem Fantou parafrázuje titul vydaný roku 1948, uveřejňující tehdy korespondenci Bílka s básníkem Juliem Zeyerem. Právě prostřednictvím Zeyera a Zdenky Braunerové se mladý Bílek seznámil též s architektem Josefem Fantou (1856–1954). Povaha jejich epizodického (a příznačně ambivalentního) přátelství a jeho význam pro Bílkovu tvorbu dosud nebyly předmětem badatelského zájmu. Jejich vzájemná korespondence obsahuje množství neznámých informací týkajících se především sochařova raného tvůrčího období a ozřejmuje okolnosti některých jeho důležitých zakázek. Komentovaná edice dopisů obou umělců je uvedena souborem několika vybraných, dosud rovněž nepublikovaných písemností přibližujících Bílkovy nesnadné začátky včetně jeho vlastního popisu pověstné osudové konfrontace s Josefem Václavem Myslbekem v září 1892. S cílem zpřístupnit Bílkovu pozoruhodnou osobnost a jeho dílo i zahraničním badatelům je celá publikace dvojjazyčná; do angličtiny tak byly přeloženy i transkribované dopisy. Edice dosud nepublikované vzájemné korespondence sochaře Františka Bílka (1872?1941) a architekta Josefa Fanty (1856?1954) obsahuje množství neznámých informací o Bílkově raném tvůrčím období a některých jeho důležitých zakázkách. Fanta sice patřil k blízkým přátelům Julia Zeyera, jeho vztah s Bílkem byl nicméně příznačně komplikovaný a kontroverzní. Komentovaná a kontextualizovaná edice dopisů obou umělců je doplněna úvodní studií a několika dalšími – zde nově publikovanými – písemnostmi ozřejmujícími nesnadné Bílkovy počátky včetně osudového střetu s Myslbekem v září 1892. Texty: Martin Krummholz Fotografie: Archiv architektury Národního technického muzea, Archiv GHMP, Archiv Národní galerie Praha, Josef Jindřich Šechtl, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Státní okresní archiv Nymburk – Archiv města Poděbrady, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Tomáš Souček Překlad do angličtiny: David Vichnar Redakce českých textů: Eva Hrubá Redakce anglických textů: Jeffrey A. Howe

Hazai klasszicista szobrászatunk korántsem volt annyira gazdag és "csapongó", mint a megelőző évszázad barokk, vagy a következő nagy stílusáramlat, a historizmus periódusában. Reformkorra eső viszonylag rövid időszaka azonban rendkívül jelentős, hiszen a nemzeti vonulat ekkor fogalmazódik és jelenik meg először ebben a művészeti ágban. Magyar szobrászat megteremtése oly módon, hogy a példaképek valójában - a korszak általános művészeti ideáljának megfelelően - az ókori görög és római világban gyökereznek. Nemzeti törekvéseink részeként első történelmi emlékműveink állításának kezdeményezései is e nagyjából két évtizedre estek, ám megvalósulásukra még várni kellett. De hogy lehet valami magyar, ha közben az antikot másolja? Mátyás király tógában, vagy mint "históriai kép", magyaros ruhában?

Sochař VOJTĚCH MÍČA (nar. 1966) náleží k výrazným osobnostem generace, jejíž vstup na uměleckou scénu je v českém prostředí spojen s dynamickou dobou devadesátých let, tedy současně s obdobím zviditelnění v mezinárodních souvislostech. Jeho raný rukopis daný expresí a tematikou paměti místa byl záhy obohacen minimalistickým a postminimalistickým tvaroslovím. Zformovala se základní charakteristika jeho prací přítomnost dvou paralelních, zdánlivě nesourodých výrazových linií. Současné rozpětí celku tak obsáhne industriální mechaničnost betonového odlitku, organičnost ručně opracované materie dřeva nebo kamene, ale i amorfní živelnost umělé hmoty. Míčovy sestavy otisků střepů reality podávají jakoby nezaujatě zprávu o jejím momentálním stavu, jsou ale plné emocionální a intelektuální síly hodnotové reflexe. Vedle sochařské práce Míča dlouhodobě pedagogicky působí na Akademii výtvarných umění po ukončení studia v ateliéru monumentální tvorby A. Veselého působil jako asistent v ateliéru H. Demartiniho a následně J. Zeithammla, od roku 2015 vede Ateliér figurálního sochařství a medaile. Míčova monografie je především důkladná obrazová zpráva o mnohaleté kontinuální sochařské práci. Její struktura není přísně chronologická, reflektuje samotné tvůrčí principy. Rytmus jejího členění je založen na kombinaci koncentrovaných obrazových ohnisek např. účasti na sympoziu v newyorském Socrates Sculpture Park roku 1997, prezentací na Sculpture Grande v Praze roku 2006 a Sculpture by the Sea v Sydney roku 2009 nebo například výstavy s Ivanem Pinkavou Vitální kolaps v pražském Museu Kampa z roku 2019 a otevřené různorodosti použitých materiálů, umístění soch nebo inspiračních fotografií. Obrazové celky jsou doprovázeny texty Vojtěcha Míči (včetně anglických překladů). Součástí monografie jsou dále například rozhovory s P. Vaňousem (2014) a I. Mladičovou (2019). Jde o první publikaci prezentující sochy, realizace, kresby a skici Vojtěcha Míči v šíři a intenzitě retrospektivního formátu. Používám běžné, nijak výrazné materiály, z našeho každodenního pohledu jasně zařazené. Dotýkám se jich, formuji je, vřazuji je do jiných jasných a běžných vztahů, proporcí, příběhů, které šednou, jen co je opustím. Netečné komunikátory, předměty, které čekají na dotyk, upřenější pohled, který racionální strukturou konkrétního místa, vymezeného a poznamenaného plynoucí zkušeností pronikne do neznámých struktur a rastrů nepoznamenaných poučenou trojrozměrností (VM) Texty: Vojtěch Míča, Iva Mladičová, Petr Vaňous Fotografie: Radek Dětinský, Tomáš Hulík, Vojtěch Míča, Ivan Pinkava, Martin Polák, Catherine Taveron, Marek Volf Grafická úprava a sazba: Michal Slejška

Kniha o díle významného českého akademického sochaře Ladislava Janoucha je doprovázena autorovými texty k jednotlivým kapitolám barevné celostránkové fotodokumentace (Skicy a návrhy, Keramika, Žena-torza, Portréty, Realizace v architektuře a veřejném prostoru). Kniha obsahuje přehled výstav a závěrečný text ředitele Rabasovy galerie Václava Zoubka.

Monografie se zabývá sochařským dílem Jiřího Seiferta v co nejširších biografických, historických i uměleckohistorických souvislostech. Přibližuje umělcovu volnou tvorbu i realizace v architektuře a veřejném prostoru od doby jeho studií v ateliéru Bedřicha Stefana na pražské UMPRUM, přes angažované období šedesátých let v Liberci, po dobu nuceného azylu v rodinném domě v Řevnicích a návrat do veřejného života po roce 1989. Text, doprovázený bohatým obrazovým materiálem, je hojně doplněn citáty ze statí teoretiků umění, kteří se v dané době dílem Jiřího Seiferta zabývali. V paralelní rovině knihy probíhá soukromější dějství: v úryvcích rozhovorů s autorovou ženou Hanou Seifertovou, ve skicách a kresbách, a především v unikátních zápisech z umělcových deníků s náčrty zamýšlených sochařských prací a mnoha autentickými komentáři, vypovídajícími o hloubce myšlenkového světa a šíři kulturního rozhledu, o velkorysosti a výjimečném charakteru Jiřího Seiferta. Podstatnou část monografie pak tvoří kompletní životopisné i bibliografické údaje autora: soupisy katalogů, časopiseckých článků, sympozií, knižních a encyklopedických publikací, a především kompletní soupis sochařského díla včetně vyobrazení.

Kniha přináší první ucelený pohled na dílo umělce situovaného v prostředí undergroundu východních Čech. Libor Krejcar (1961–2022) žil a tvořil v Hradci Králové, ve Dvoře Králové nad Labem, v Pardubicích a Heřmanově Městci. Krejcara formovaly vztahy se spolužáky z řezbářské učňovské školy, jako byli Ludvík Hradilek a Pablo de Sax, s umělci Janem Steklíkem a Milanem Langerem či loutkohercem a řezbářem Františkem Vítkem. Úzce propojil hudební a sochařskou tvorbu, zasáhl do oblasti akčního umění a body artu. Zůstával věrný několika tématům a motivům, realizovaným v různých variacích a materiálech (dřevo, sádra, kov). Od počátku osmdesátých let pracoval na cyklu Pantheria, který tvoří precizně vyřezávané, později sádrové sochy kočičích strážkyň, madon a podvratných trofejí. Od devadesátých let na cyklech kovových torz a sypaných obrazů – krajin z odpadu. Zároveň se věnoval hudební tvorbě s proměnlivou skupinou Tamers of Flowers. Obrazový doprovod knihy tvoří z velké části dosud nezveřejněné materiály z archivů Krejcarovy rodiny a přátel.

Kniha o životě a tvorbě akademického sochaře a restaurátora, který tragicky zemřel. Kniha představuje jeho bohatou restaurátorskou činnost i volnou tvorbu, několik básní ze sbírky- básně z notesu i ukázky fotodokumentace tramské činnosti, která byla nedílnou součástí jeho života.

Monografie jednoho z nejvýraznějších sochařů výtvarné generace, která vstupuje do veřejného prostoru od devadesátých let. Michal Trpák (1982) hledá nejrůznější formy vyjádření a jako umělec i úspěšný organizátor obohacuje městskou krajinu, veřejné i soukromé interiéry překvapivými, nápaditými objekty. Od roku 2008 připravuje letní plenérové výstavy Umění ve městě, které se z Českých Budějovic postupně rozšiřují do dalších jihočeských měst. Bohatě fotografiemi vybavenou publikaci provází slovem spisovatelka Markéta Pilátová.

Kniha přináší výběr z nejnovější tvorby jedné z nejosobitějších umělkyň současnosti. Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. Ať se již jedná o sochařský cyklus věnovaný Almě Mahlerové a jejím mužům, o uhrančivé akrylové Autoportréty nebo o imaginativní kresby Rostlin či Vodních bytostí, vždy s nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samému i k přírodě. Publikaci děl Eriky Bornové doprovázejí texty znalců jejího díla Martiny Pachmanové a Otty M. Urbana. The book presents a selection of the latest works by Erika Bornová, one of todays most distinctive artists and a teller of forceful and multifaceted stories. Her sculptural cycle dedicated to Alma Mahler and her men, her captivating acrylic self-portraits, her imaginative drawings of Plants or Aquatic Creatures they all reflect, with a sense of hyperbole, the banality of life. Working with her distinctive passion, Bornová attempts to untangle the complex web of peoples imagination and dreams while engaging in a serious exploration of our complicated relationship to the world, to others, to ourselves, and to nature. With expert texts on her work by Martina Pachmanová and Otta M. Urban.

Sochařka, která v českém umění zanechala svůj otisk Dílo Evy Kmentové (1928—1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.

V souboru studií sleduje P. Wittlich příběh evropského moderního sochařství: ukazuje váhu jeho vzorů, zápas o nové pojetí prostoru, význam světelné režie sochy a nuance tvůrčího procesu, zakotveného již v přípravě soch. Pozornost věnuje klíčové osobností tohoto vývoje A. Rodinovi i předním představitelům českého sochařství (F. Bílkovi, L. Šalounovi, B. Kafkovi, J. Štursovi, O. Gutfreundovi), zamýšlí se nad tvorbou E. A. Bourdella a A. Maillola, trasuje sochařský ohlas avantgardy u J. Lipchitze a H. Moora. Své pohledy na transformace moderního sochařství uzavírá výkladem Giacomettiho a nástupu amerického sochařství v 60. letech 20. století.

Aj keď sa dnes historici umenia sústreďujú skôr na monografie či prípadové štúdie a "veľké" dejiny sa takmer nepíšu, Katarína Bajcurová sa rozhodla pre historickú panorámu vývoja 70 rokov slovenského sochárstva. Spláca tak starý symbolický "dlh" disciplíne i samotným tvorcom. V centre jej záujmu je klasické (tradičné) sochárstvo, ako aj problematika objektu a inštalácie. Autorka charakterizuje premeny sochárskeho myslenia na pozadí spoločenských zmien, poukazuje na miestne špecifiká v konfrontácii so svetom, ako aj na prínosy osobností v jednotlivých historických obdobiach. Interpretuje kľúčové, ikonické diela a pokúša sa sformulovať, čo je v slovenskom sochárstve autentické a prečo. Publikácia sprevádza dejinami slovenského sochárstva slovom i obrazom, predstavuje najdôležitejších tvorcov a ich najvýznamnejšie diela v chronologickom prehľade.

Publikace přináší průřez tvorbou jednoho z nejvýznamějších současných sochařů. Česko-francouzský sochař Vladimír Škoda používá při práci s kovem různé postupy a technologie, zkoumá možnosti interaktivity, magnetismu a polarity. Ve své tvorbe propojuje vědu, umění i filozofii, přechází od názorného předmětného zobrazení kosmu do zachycení jeho dynamické představy a pracuje s posvátnými pravidly a zákony. Jeho práce od sedmdesatých let až do současnosti jsou v knize rozčleněny do tří základních okruhů, vztahujících se k odlišné výpovědi o vesmíru. Je tu nezměrný a nekonečný vesmír Giordana Bruna, božská proporce zlatý řez Lucy Pacioliho a vesmír plný frekvenční a vibrující energie Nikoly Tesly. Publikace doprovází stejnojmennou výstavu konanou v pražském Museu Kampa v roce 2018.