Amaratime

Naše touhy se vždy obracejí k budoucnosti. Čím více se k nim připoutáváme, tím více roste závislost – a s ní i strach. Strach ze ztráty budoucnosti se postupně mění v nedůvěru k lidem, v pesimismus a v program sebezničení. Tato kniha odhaluje hluboký vztah mezi strachem, touhami a láskou. Autor ukazuje, že strach je ve své podstatě zřeknutím se lásky, zatímco pravé touhy se z lásky rodí. Překonáme-li strach a závislost, otevírá se nám cesta ke svobodě, k obnovení životní síly a k návratu ke zdroji – k lásce. Není to jen úvaha, ale duchovní praxe, která nás učí žít nikoli budoucností či minulostí, ale láskou v přítomném okamžiku.

Láska rodí život a touhy. Zpočátku jsou drobné výhonky tužeb nevinné a nezastiňují lásku. Potom se stávají stále silnějšími a odebírají více energie. A pak zcela zastiňují lásku a způsobují nesprávný náhled na svět a chování. Čím více pracuje touha pro sebe, tím obtížnější je potlačit ji. Začíná žít sama o sobě a chová se agresivně. Člověk se nepozorovaně stává otrokem svých tužeb. Umění lásky pro něj znamená jen postel. Stále více energie z duše odchází do těla. Tělo toho vyžaduje stále více a potom začíná degenerovat a umírat. V mých knihách se tento proces nazývá lpění na touhách. Když podvědomě reagujeme na jakoukoliv situaci agresivně, pak stačí, aby jen procento směřování k lásce kleslo pod nebezpečnou hranici a spouští se mechanismus záchrany duše, – probíhá brzdění a odříznutí tužeb, objevují se takové nemoci jako ateroskleróza, roztroušená skleróza, cukrovka, infarkty nebo mrtvice, artritidy, problémy se zrakem atd. Jestliže se nechceme dobrovolně omezovat v touhách spjatých s tělem, pokud naše směřování k lásce slábne, stává se proces vývoje nedobrovolným. Mechanismus brzdění a následujícího rozpadu je použitelný na jednom člověku i skupině lidí. Civilizace je nemocná a umírá stejně jako jeden člověk.

Během života si člověk vypracovává tendenci rozdělování energie a jeho duše pravidelně prochází zkouškou, a to: co je pro ni důležitější – jednota s Bohem, nebo s tímto světem? A na tomto výběru závisí celý další život. Člověk vidí svět takovým, jakým ho očekává vidět, a dokonce i když se realita liší od očekávané představy, člověk se chová v rámci svého modelu. Když se domníváme, že vidíme okolní svět v jeho úplně reálné skutečnosti, naivně se mýlíme. Každá živá bytost vytváří emocionální model okolního světa. Dá se říct, že je to jeho obraz světa. Jeho podpora a rozvoj zabírají velmi mnoho energie. Ale ve skutečnosti nevidíme reálný svět. Žijeme ve světě vytvořeném našimi myšlenkami a emocemi a reagujeme na svět v rámci našeho modelu a nemilosrdně odhazujeme to, co mu neodpovídá. A když se náš model začíná příliš lišit od skutečnosti, stále agresivněji ho bráníme, potom propadáme sklíčenosti, jsme nemocní a umíráme. Na změnu modelu světa je spotřebováno velmi mnoho sil.

Existuje několik úrovní lidských hodnot. Nejprve je to materiální úroveň. Závislost na této úrovni rodí lidi bezcharakterní, přízemní, chamtivé, lakomce. První duchovní úroveň – to jsou vztahy, schopnosti, intelekt. Závislost na vztazích rodí žárlivost, podezíravost, urážlivost. Závislost na schopnostech a intelektu způsobuje povýšení vlastní důležitosti, přání všechny přemoci, krutě řídit okolní lidi. Druhá, vyšší úroveň duchovnosti – to jsou šlechetnost, ideály, principy, sny, cíle, naděje. Závislost na nich rodí neustálý konflikt, nespokojenost s okolní společností i lidmi. Agrese se může rozvíjet velmi pomalu, ale přitom silně. Třetí, ještě důležitější úroveň duchovnosti – to jsou morálka, mravnost, tedy duchovnost, která přechází v lásku k lidem.

Žena a muž budou vždy v konfliktu, neboť konflikt je vývoj. Ale schopnost správně vytvořit konflikt, za pravidelného omezování či povzbuzování muže, je velké umění. Dokonce, i když žena prožila s manželem desetiletí, v některých okamžicích musí zůstávat nepřístupnou. To ho donutí vydávat energii a rozvíjet se.

Člověk stoupá k Bohu jakoby po schodišti. Není přitom závislý na schodu, který právě nechal za sebou, ale na tom, který má zrovna před sebou. A aby se zvedl na další, musí nějaký čas žít pro něj, cítit ho, učinit ho svým cílem to je nevyhnutelné. Jenže jakmile tohle zvládne, zvykne si a na dalším schodu se postupně dostavuje pocit jistoty; musí z něj spadnout dolů. V takovém případě ztrácí kontakt se schodem, který měl před sebou, a už není spojen s tím, který je za ním. A právě v tomto okamžiku rozpadajícího se bytí záleží na tom, nakolik se člověk vynasnaží zachovat v sobě lásku ke Stvořiteli. Čím větší štěstí, čím větší vzplanutí lásky zakouší, když se dotýká nových lidských hodnot, tím větší bolest musí po čase přestát, aby jeho duše k těmto hodnotám příliš nepřirostla! Proto ty útrapy, proto ta muka. Nakolik je člověk připraven k ochraně a zachování pocitu lásky, natolik se katastrofa stává soutěží, v které se člověk rozvíjí, a neštěstí se pro něj stává cvičnou překážkovou dráhou.

Naše zdraví a blahobyt úzce souvisí se stavem naší duše. Energetické procesy přeměny našich citů a pocitů v osud a zdraví nejsou okamžité. Tyto procesy probíhají v našem podvědomí roky a desetiletí. Každý člověk musí přivádět do pořádku svou duši, své city, chápat, že jeho zdraví závisí na něm samém, a ne na lékaři nebo knězi, který údajně odpouští hříchy. Zdraví člověka závisí na tom, zda má v duši dostatek lásky. Zdrojem prosperity, zdraví, harmonie v rodině, zdrojem všeho, čemu říkáme štěstí, je láska, která nás spojuje se Stvořitelem. Schopnost udržet ve své duši cit lásky, aniž bychom se hněvali, litovali, hledali viníky, je schopnost zachovat si nejen své vlastní zdraví, ale také zdraví svých potomků. Bude-li láska bude i energie, bude-li energie bude i budoucnost. Bude-li budoucnost bude i přítomnost.

V manželském životě má každý své vlastní touhy a každý je má rozvíjet a bránit. Tvrdá a sobecká obrana vlastní touhy však může ponížit partnera a vést k rozvodu. Jestliže však má člověk v duši lásku a je připraven ke kompromisu, pak může dosáhnout naplnění žádaného, aniž by druhého ponižoval nebo nějak omezoval. Silná ukřivděnost na úrovni podvědomí je touhou zabít toho, kdo nám ukřivdil, a při potlačeni takové touhy se mechanizmus zničení obrací proti nám samým. Pokud pochopíme, že pocit křivdy je jen primitivním pokusem o výchovu druhého, můžeme primitivní výchovu nahradit konkrétními činy, které pomohou druhému, aby se změnil.

Všechny problémy a všechny nemoci začínají pýchou, a proto uzdravení začíná vždy překonáním pýchy, návratem k Bohu, lásce a víře. Poté je nutné změnit svůj charakter, způsob života, své zvyky. Je sice pravda, že to nezaručuje zdraví a blahobyt, ale vždy to pomáhá duši. Vždyť přece duše je tím hlavním; vlastní štěstí je třeba posuzovat nikoli podle toho, jak jsme zdraví a kolik máme peněz, blahobytu, uznání, respektu a tak dále, hodnotit musíme v první řadě stav vlastní duše: nakolik máme duši harmonickou, kolik lásky a radosti v ní máme, nakolik přijímáme vůli Všemohoucího a cítíme rozumnost všeho bytí. Pokud je naše duše v pořádku, všechno ostatní bude následovat.

Pokud se série knih nazývá Výchova rodičů, je oběť zřejmě nutná. Proto nám příroda dává příležitost mít děti, abychom se naučili vydávat ze sebe lásku a obětovat se. Vše začíná vnímáním světa. Co ten člověk cítí? Jaký vztah má k světu? Jaký je jeho systém hodnot? To vše určuje jeho budoucí nemoci, rozpad jeho osudu nebo smrt, a také zda budou jeho děti zdravé nebo nešťastné.

Ve svých knihách hovořím o pokusech poznat v sobě Božské. V této knize uvádím několik variant mého chápání jakéhokoliv problému. Já sám, abych něco pochopil, potřebuji několik stovek variant přístupu k jednomu problému. Dříve jsem v knihách uváděl jen jednu variantu, a to jako souhrnný výsledek. Nyní ukazuji několik takových variant, neboť chápu, že jakýkoliv závěr může být podroben dalšímu rozvoji, tedy může se změnit. V lidské logice nemůže být nic ustrnulého, neboť nic lidského není věčné. Podstatou jakéhokoliv uzdravení je změna člověka. A v první řadě změna jeho myšlení a náhledu na svět, nikoliv stravování a způsobu života. Doufám, že mé knihy pomohou čtenářům v blahodárných změnách ducha, duše a těla.

Ve skutečnosti člověk potřebuje vysoký intelekt a velké schopnosti, aby dokázal bohatství získat a také si je udržet. Především však musí mít mravní potenciál, nahromaděný v minulých životech. Pokud je tento potenciál nízký, bohatství jej nerozvíjí, ale kazí. Nesprávný vztah k penězům a svěřené moci činí duši drsnou a hrubou. To znamená, že v bohatství se skrývá nejen pozemské štěstí, ale i cosi nebezpečného. Nemoc je lékem pro duši. Láska je také lékem pro duši a člověk si vybere sám, zda chce lék hořký, nebo sladký.

Duchovnost je jako vrchol hory - představuje velké možnosti, ale také velká nebezpečí. Podání duchovnosti jako požehnání, jako štěstí, jako záruky toho, že člověk bude dokonalý, a zároveň mírně odmítavý postoj k hmotným hodnotám - to je pohanský, primitivní přístup. Co se děje s duší, která zapomíná na Boha? Když duše ztrácí potřebu v Nejvyšším, potřebu v lásce, pak si musí najít nějakou alternativu - něco, co bude uctívat. Po lásce je nejvyšší hodnotou duchovnost. Když přestáváme chápat, co je to duše, která spojuje všechny protiklady světa, začneme uctívat duchovnost. Ten, kdo se snaží oprostit od všeho materiálního a usiluje o duchovno, nakonec začne degradovat a v jeho duši se začnou tvořit démonické tendence. Uctívání duchovnosti nevyhnutelně vede ke krachu duchovnosti i krachu budoucnosti.

Tato kniha věnuje tolik pozornosti duchovnímu stavu rodičů z toho důvodu, že hlavním faktorem výchovy dětí je právě směr, kterým se rozvíjejí rodiče dětí, cíle, které rodiče dětí upřednostňují, a smysl života, který rodiče vyznávají. To jsou milníky, které určují dětem cestu životem. Dalším důležitým faktorem je to, jak se rodiče chovají jeden k druhému, jaký mají vztah k sobě navzájem. A posledním významným vlivem na život dětí je životní zkušenost rodičů ale i ostatních předků, jejich rodová emocionální a behaviorální genealogie.

Duše je primární. A proto dokud je pro nás duše důležitější než tělo a duch, do té doby jsme zdraví. Jakmile však postavíme na první místo své tělo nebo svou budoucnost, blahobyt či duchovní struktury, začneme mít problémy. Pokud máme problémy s duší, potom se jemné úrovně duše postupně zbavují energie a energie budoucnosti začíná odcházet

To, co nazýváme budoucností, je nová realita, jež se nachází v jiných světech. Není to jen obyčejná fyzická realita, nacházející se v jemné rovině. Jednotlivé části budoucnosti jsou před tímto světem uzavřeny a nachází se v jiných dimenzích. Skrze duše našich potomků, přebývajících v budoucnosti, můžeme kontaktovat jiné světy a získávat informace o tom, co se stane. Ovšem proto, abychom se dotkli budoucnosti, je nejdřív nutné naučit se budoucnost ztrácet. A protože budoucnost nejen vytušíme, ale v jemné rovině jsme s ní i propojeni, potom roztržení spojení s jinými světy a s možnou budoucností prakticky u každého způsobuje deprese a neuvědomělou nechuť žít