BB/art strana 198 z 302

Během dvou týdnů v srpnu roku 1936 dosáhlo nacistické Německo ohromujícího propagandistického triumfu jako organizátor olympijských her v Berlíně. Nacisté skryli svůj antisemitismus, využili olympijskou ideu a oslnili jak diváky, tak i novináře obrázkem tolerantní země. Tisíce cizinců se divily, proč je Hitlerův režim tak hanoben, a netušily, že nedaleko úžasného Olympijského stadionu se nachází koncentrační tábor plný "nepřátel státu". Příběh pozoruhodných her, prvních, které otevřeně využily olympijských slavností pro politické účely.

Během dvou týdnů v srpnu roku 1936 dosáhlo nacistické Německo ohromujícího propagandistického triumfu jako organizátor olympijských her v Berlíně. Nacisté skryli svůj antisemitismus, využili olympijskou ideu a oslnili jak diváky, tak i novináře obrázkem tolerantní země. Tisíce cizinců se divily, proč je Hitlerův režim tak hanoben, a netušily, že nedaleko úžasného Olympijského stadionu se nachází koncentrační tábor plný "nepřátel státu". Příběh pozoruhodných her, prvních, které otevřeně využily olympijských slavností pro politické účely.

Za pouhých deset let, do nichž se vejde celá umělecká dráha malíře, který nemohl tušit, že se stane velikánem moderního malířství, vytvořil Vincent van Gogh 750 obrazů a 1600 kreseb. Nevydělal na nich téměř nic, celý život jej finančně i morálně podporoval ne o mnoho existenčně zajištěnější, avšak oddaný bratr Theo. O jeho obrazy dnes na aukcích svádějí boje japonští investoři s americkými průmyslovými magnáty a vydávají za ně desetimiliónové dolarové částky. Jejich autor se ve vrcholící deziluzi, nedůvěře v sebe sama a na pokraji šílenství zastřelil. Neúspěšně, dva dny pak umíral v nemocnici. „Jednoho dne najdete způsob vyjádření a tím bude opodstatněna vaše existence“, řekl mladému začínajícímu malíři jeho učitel. A třebaže tato nadějeplná slova nepřinesla útěchu svému adresátovi, čtenář tohoto výtečného románu ji z nich může čerpat.

Když mladou a inteligentní tatarskou dívku Hürrem prodají do otroctví a ona se ocitne v největším harému osmanského sultána Sulejmana, pochopí, že nemá smysl bránit se osudu. Pomsta, kterou vymyslí, musí dlouho zrát. Když se po letech vzdorování intrikám ocitne na nejvyšším stupínku sultánovy přízně, má díky svému vlivu osud celé říše v rukou.

Odhaduje se, že sedm miliónů lidí zemřelo v Sovětském svazu při hladomoru v letech 1930–1932. Dalších šest miliónů zemřelo v táborech nebo bylo popraveno proto, že situaci kritizovali. Čistky v letech 1934–1938 si vyžádaly mezi sedmi a devíti milióny obětí. Mezi nimi byl milión popravených; jen za jediný rok popravil režim 230 000 lidí, říká chladnokrevná statistika. Zbytek zemřel přepracováním, hladem či epidemiemi v pracovních táborech. V posledním roce čistek jich bylo v celém Rusku sto dvacet pět a v nich osm miliónů vězňů. V letech 1937–1938 přišla Rudá armáda o 35 tisíc důstojníků. Byli popraveni a ani Hitler jich za celou válku nezabil víc. Kompletní odhady se liší, ale ty nejodvážnější hovoří o šedesáti miliónech obětí v míru. Za to všechno může především sovětský systém. I za to, že do čela rozvojové země instaloval sadistického paranoika. Josifu Vissarionoviči Stalinovi, zjizvenému kulhajícímu neúspěšnému seminaristovi, jsou připisovány největší zločiny v historii lidstva. Nemenší měrou jdou na vrub z řetězu utržené komunistické moci.

Odhaduje se, že sedm miliónů lidí zemřelo v Sovětském svazu při hladomoru v letech 1930–1932. Dalších šest miliónů zemřelo v táborech nebo bylo popraveno proto, že situaci kritizovali. Čistky v letech 1934–1938 si vyžádaly mezi sedmi a devíti milióny obětí. Mezi nimi byl milión popravených; jen za jediný rok popravil režim 230 000 lidí, říká chladnokrevná statistika. Zbytek zemřel přepracováním, hladem či epidemiemi v pracovních táborech. V posledním roce čistek jich bylo v celém Rusku sto dvacet pět a v nich osm miliónů vězňů. V letech 1937–1938 přišla Rudá armáda o 35 tisíc důstojníků. Byli popraveni a ani Hitler jich za celou válku nezabil víc. Kompletní odhady se liší, ale ty nejodvážnější hovoří o šedesáti miliónech obětí v míru. Za to všechno může především sovětský systém. I za to, že do čela rozvojové země instaloval sadistického paranoika. Josifu Vissarionoviči Stalinovi, zjizvenému kulhajícímu neúspěšnému seminaristovi, jsou připisovány největší zločiny v historii lidstva. Nemenší měrou jdou na vrub z řetězu utržené komunistické moci.

Ulicemi Istanbulu se potuluje sériový vrah. V hotelovém pokoji je nalezen mrtvý muž, s jedinou bodnou ranou v srdci. Stal se snad obětí vraha, který se až dosud zaměřoval na homosexuály? Tělo mrtvého policie odveze k dalšímu ohledání, ale nejsou na něm žádné stopy. Manipuloval s ním někdo? Případu se ujímá inspektor Mehmet Süleyman. Vše se však zahalí ještě větším tajemstvím, když se do věci vloží příslušníci turecké tajné služby. Vyhrožují inspektorovi, že jestli někomu vyzradí výsledky svého pátrání, nepřežije…

Ulicemi Istanbulu se potuluje sériový vrah. V hotelovém pokoji je nalezen mrtvý muž, s jedinou bodnou ranou v srdci. Stal se snad obětí vraha, který se až dosud zaměřoval na homosexuály? Tělo mrtvého policie odveze k dalšímu ohledání, ale nejsou na něm žádné stopy. Manipuloval s ním někdo? Případu se ujímá inspektor Mehmet Süleyman. Vše se však zahalí ještě větším tajemstvím, když se do věci vloží příslušníci turecké tajné služby. Vyhrožují inspektorovi, že jestli někomu vyzradí výsledky svého pátrání, nepřežije…

Jak je možné (skoro) nic nevědět o deváté největší zemi světa? Dokud byl Kazachstán součástí Sovětského svazu představoval území, jež se znamenitě hodilo k dělání věcí, které měly zůstat navždy skryty: za Stalina jeho stepi pohltily celé národy a ve zdejších gulazích zahynuly při dobývání nerostného bohatství miliony vězňů. Později zde armáda realizovala projekty, jež ze SSSR učinily supervelmoc. Změnilo se něco po získání nezávislosti? Christopher Robbins vám bude zaujatým a informovaný průvodcem, jenž ani na chvíli nenudí.

Triumfální a rozporuplný život mexické dívky představuje jednu z nejpůsobivějších mexických legend,která přetrvala věky.

Když vyšel poprvé v roce 1951 Den trifidů od Johna Wyndhama, měl autor knihy za sebou už řadu románů a povídek. S nimiž však literárně příliš neuspěl. I Den trifidů vycházel původně jen časopisecky na pokračování. Velký zájem čtenářů si však vynutil rychle za sebou hned několikeré knižní vydání a způsobil, že se Wyndham věnoval pak již nastálo vědeckofantastickému žánru. Román o tom, jak neznámý roj meteoritů způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny `trifidi`, které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvků neobvyklosti, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen welsovský obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou.

Obvyklé vyprávění o druhé světové válce je dobře známé: po šesti letech krutých bojů na souši, na moři i ve vzduchu spojenecké mocnosti zvítězily a nacistický režim byl poražen. Jenže jako v mnoha jiných případech je i tentokrát pravda mnohem složitější. Norman Davies se jako obvykle dívá neotřelým pohledem na příběh, o němž si myslíme, že ho známe, a přezkoumává dějiny této války v Evropě. Mocnou argumentací, působivým stylem a zdrcujícím dopadem svých závěrů nás Davies nutí podívat se na oněch šest let znovu a odložit běžné vyprávění o boji spojeneckého dobra proti nacistickému zlu stranou, neboť nám připomíná, že válku v Evropě ovládala dvě monstra zla, nikoli jedno. Každé z nich pohltilo ty nejlepší lidi v Německu i v Rusku ještě předtím, než se pustilo do boje o nadvládu – do boje na život a na smrt. Osvoboditelé Osvětimi byli služebníky režimu, který provozoval ještě větší koncentrační tábory, než byl ten, který osvobodili. Výsledek války byl v nejlepším případě dvojznačný, vítězství Západu jen částečné a jeho morální pověst těžce poskvrněna, neboť pro větší část evropského kontinentu bylo „osvobození“ jen začátkem téměř padesáti let totalitního útlaku.

Ve vesnici San Casciano dei Bagni uzrává nad báječným jídlem přátelství. Právě sem se vydává americká šéfkuchařka Marlena de Blasi se svým benátským manželem Fernandem hledat ty pravé ingredience dobrého života. Dvojice odjíždí z Benátek – vybavená větším množstvím odvahy a nadšení než finančních prostředků – žít v kraji starých olivovníků a horkých etruských pramenů, v malém městečku mezi Toskánskem, Umbrií a Laziem se dvěma sty obyvatel. Nastěhuje se do primitivně zrenovované bývalé stáje bez telefonu, ústředního topení, s malinkou kuchyňkou postavenou na místě žlabu a brzy se spřátelí s Barlozzem, neoficiálním vesnickým vůdcem. Barlozzovo vyprávění a bohaté znalosti místního folkloru je – i nás – seznamují hlouběji s duší Toskánska. V Barlozzově doprovodu navštíví sezonní slavnosti a ochutnají čerstvě vylisovaný olivový olej nakapaný na krajíc opečeného venkovského chleba i na oleji osmažené cukinové květy pokropené vodou s mořskou solí. Objeví venkovské osterie, kde se vaří podle

Co se stane, když malá holčička nahlásí soukromému detektivovi ztrátu panenky? Stojí za smrtí literárního kritika zneuznaný spisovatel? Jak nájemný vrah pozná, že vraždí ve státním, a nikoli soukromém zájmu? Překvapivá rozuzlení a odpovědi na tyto a další otázky přináší antologie nejlepších amerických detektivních příběhů za rok 1999, kterou uspořádal Ed McBain, autor proslavených a u nás hojně překládaných detektivek z 87. revíru. McBainův výběr zahrnuje devatenáct vynikajících povídek od moderních klasiků americké prózy, jako je John Updike či Joyce Carol Oatesová, až po méně známé, leč kvalitní autory amerického detektivního žánru.

Obvyklé vyprávění o druhé světové válce je dobře známé: po šesti letech krutých bojů na souši, na moři i ve vzduchu spojenecké mocnosti zvítězily a nacistický režim byl poražen. Jenže jako v mnoha jiných případech je i tentokrát pravda mnohem složitější. Norman Davies se jako obvykle dívá neotřelým pohledem na příběh, o němž si myslíme, že ho známe, a přezkoumává dějiny této války v Evropě. Mocnou argumentací, působivým stylem a zdrcujícím dopadem svých závěrů nás Davies nutí podívat se na oněch šest let znovu a odložit běžné vyprávění o boji spojeneckého dobra proti nacistickému zlu stranou, neboť nám připomíná, že válku v Evropě ovládala dvě monstra zla, nikoli jedno. Každé z nich pohltilo ty nejlepší lidi v Německu i v Rusku ještě předtím, než se pustilo do boje o nadvládu – do boje na život a na smrt. Osvoboditelé Osvětimi byli služebníky režimu, který provozoval ještě větší koncentrační tábory, než byl ten, který osvobodili. Výsledek války byl v nejlepším případě dvojznačný, vítězství Západu jen částečné a jeho morální pověst těžce poskvrněna, neboť pro větší část evropského kontinentu bylo „osvobození“ jen začátkem téměř padesáti let totalitního útlaku.

Hitlerův oblíbenec generál Erwin Rommel zastavil v severní Africe v Libyi britský postup a zatlačil protivníka zpět do Egypta. Zdálo se, že je neporazitelný, a tak ho Britové chtěli zlikvidovat. V předvečer své další ofenzivy, operace Crusader, vyslali k africkému pobřeží speciálně vycvičené komando, které se vylodilo za nepřátelskými liniemi a úkolem přepadnout Rommelovo velitelství. Zárověň měly nově vytvořené sabotážní týmy SAS vyřadit německé letouny na zemi. Autor objasňuje, že tyto odvážné akce byly od počátku odsouzeny k neúspěchu.