Burian a Tichák

Sborník klíčových textů ze světové debaty o strategiích jak konfrontovat a neutralizovat sociálně i ekologicky ničivou expanzivní dynamiku kapitálu, a také o tom, k čemu se lze vrátit z demokratické levicové tradice 20. století, co z ní nově artikulovat pro účely dnešní situace – i co je naopak tváří v tvář selháním levicové politiky 20. století třeba přehodnotit. Poslední desetiletí se do mainstreamu vracejí úvahy vedené v duchu hesla důslednější části klimatického hnutí o „změně systému místo změny klimatu“ směrem k možnostem systémových, transformativních změn. Tedy takových, které by jen nezachraňovaly kapitalistickou růstovou ekonomiku před problémy, jež sama způsobila, nýbrž které by směřovaly k proměně její báze a k jejímu nahrazení hospodářským uspořádáním, které bude mít sociální spravedlnost a ekologickou rovnováhu zabudováno ve svých základech. Editor Josef Patočka debatu ve sborníku zasazuje do kontextu svým úvodním slovem Růst, nebo život? Perspektivy postkapitalistické politiky na planetě v plamenech.

Hlavními tématy románu jsou láska a dobrodružství. Úlohu dobrodružství zde ovšem představuje umění. Inteligentní, odvážná a nekonvenční, ale často vnímaná jako „strohá“, studentka Elisabeth přijíždí v roce 1988 do Prahy jako stipendistka. Zde se setká s malířem Janem a zamiluje se do něj, opravdově a bouřlivě. Jan ji ale opustí. Elisabeth prožívá smutek a zoufalství. Pak ale vstoupí do jejího života její profesor a učitel, s nímž prožije klidnou, spolehlivou lásku, která do jejího života vnese stabilitu. V Janově manželce Jarmile navíc najde věrnou přítelkyni; ty dvě se doplňují, nacházejí v té druhé chybějící část své osobnosti. Jarmila ale náhle umírá a také profesor Pajer prohraje svůj boj s těžkou nemocí. Elisabeth pochopí, že nejhorší v životě může být, je-li člověk opuštěný. Kniha se odehrává na historickém pozadí sametové revoluce v bývalém Československu. Podle autorky „v podstatě jde o pražský román; protipóly jsou v něm Berlín a oblast Schwarzwaldu. “

Při příležitosti 50. výročí spisovatelova úmrtí (23. 4. 1908 Hronov–7. 5. 1973 Montclair, USA) vychází v novém přepracovaném vydání Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů Václava Sádla a Barbory Svobodové. Spisovatel po nacistiské okupaci v roce 1939 emigroval do USA, domů se vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v exilu natrvalo. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), reflexí traumat a odcizenosti moderního světa. Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století. Kniha přináší také na 80 unikátních historických fotografií. Autorem koláže na obálce je Miroslav Huptych.

O vědeckých poznatcích slýcháme každý den, ale co věda je, jakými metodami postupuje při poznávání světa a proč je v tom úspěšná, nevíme dost. Bylo by přitom užitečné, aby toto pochopení bylo základem obecných znalostí každého, kdo se o svět zajímá. Autoři knihy vysvětlují, jak se vyvíjel vědecký přístup, jaké jsou nástroje vědeckého pokroku, jakou roli a funkci ve vědě mají logika, experiment a myšlenkový experiment, paradox či modely a simulace. Zamýšlejí se nad pojmem kritické myšlení a nevynechávají způsoby hodnocení vědy ani otázky vědecké etiky.

Cena za osvobození Náchoda byla vysoká. 9. května 1945 zde padlo patrně nejvíc sovětských vojáků na jednom místě v ten den v celých Čechách. Tyto události vedly náchodského rodáka Josefa Škvoreckého k napsání románu Zbabělci. Bývalý ředitel muzea v Náchodě Václav Sádlo téma zpracoval již v knize Běloveská tragédie (2006, 2009). Nyní společně s literární historičkou Olgou Hostovskou Castiellovou a jejím synem Dariem přináší nové poznatky o roli italských antifašistů. Náchod se na konci války v květnu 1945 stal doslova mezinárodním městem. Přes blízkou hranici s tehdejším Německem zde procházeli bývalí zajatci a vězňové ze zemí, s nimiž nacistické Německo bojovalo nebo je okupovalo. Někteří z nich se podíleli na osvobozování města. Byli to především Italové, svědčí o tom i skutečnost, že osm z nich bylo ošetřováno se zraněním ve zdejší nemocnici. Publikace si také všímá, za jakých dramatických okolností se Italové na kladské pomezí dostali. V závěrečné části sleduje jejich návrat do vlasti, který v rozvrácené poválečné Evropě trval i řadu měsíců.

Josef Seliger (18701920) byl jednou z nevýznačnějších politických osobností v dějinách českých zemí. Narodil se poblíž Liberce a již záhy se spojil s dělnickým hnutím. České Němce vedl do boje o rovné hlasovací právo a o sociální práva. Po konci první světové války požadoval nejprve právo na sebeurčení Němců v Československu. Pak však dovedl sociálně demokratickou stranu českých Němců k práci pro demokratické Československo, jež stanovila směřování sudetoněmeckých demokratů až do roku 1938. Novináři Josef Hofbauer a Emil Strauß napsali dodnes jedinou biografii Josefa Seligera, jež nyní poprvé vychází v češtině. Říci, že byl populární, by byl neuspokojivý popis jeho postavení mezi dělníky v severozápadních Čechách. Byl zkrátka jedním z nich. Patřil k nim. Byl nejlepší, nejschopnější z jejich středu, ale nikdy pro ně nebyl cizí, neviděli v něm někoho, kdo by se tyčil nad nimi byl to jejich Seff. Milovali ho, jako milujeme dobrého, věrného, spolehlivého kamaráda. Obětavého přítele. A byli na něj hrdí, protože v jeho dráze, v postupu vzhůru, ve vzestupu viděli přestože to nikdo nevyslovil ztělesněný vzestup vlastní třídy, vítězství idejí, jež naplňovaly i jejich život.

Nejen podle starých adresářů a telefonních seznamů sleduje autor, jak měnily ulice jména či které ulice zanikly, kde bývaly pošty, kde čekávaly na zákazníky drožky, omnibusy a tramvaje. Také kde se nacházela a jak se jmenovala všechna olomoucká kasárna. Dočteme se o proměnách zemských, okresních, krajských a jiných úřadů, o tom, jak se obnovovala univerzita, kde byly věznice, nemocnice a fary. Dalšími tématy jsou zábava, kultura, volný čas: noviny, nakladatelství, knihkupectví, knihovny, muzea, hřiště a stadiony, koupaliště a plovárny, letiště, dostihy a mnoho jiného. Dočteme se také, že i barokní olomoucké kašny se stěhovaly z místa na místo. Nové vydání úspěšné knihy Ztracené adresy z roku 2007, které autor rozšířil o novou kapitolu. Na 100 částečně nových a dosud neznámých fotografií, reprodukcí a mapek z historie města.

Vzpomínkové texty, dopisy a dokumenty o významné podnikatelské rodině, jež z malé dílny v malé hanácké obci Lutín vybudovala světoznámou továrnu na čerpací techniku. Její anglická pobočka se pod vedením Miroslava Sigmunda proslavila za druhé světové války, když pomáhala statisíci ručních pump chránit britská města před požáry při bombardování, vyráběla však také protiplynové filtry do bunkrů, kulomety nebo střelivo. Miroslavův bratr Jan, který zůstal v okupované vlasti, se stal obětí heydrichiády.

Autor volně navazuje na řadu svých úspěšných publikací o olomoucké historii, zejména na knihu Olomoucké vycházky. Tentokrát se budeme procházet kolem tzv. ochranného pásma městské památkové rezervace a připomínat budovy, podniky, komunikace, které zde bývaly a už nejsou anebo se výrazně proměnily, a zejména na známé a zajímavé osobnosti, s nimiž jsou jednotlivá místa spjata.

První knižní vydání dvou historických dokumentů. Autoři programů Co chtějí socialisté (1934) a Za svobodu do nové Československé republiky (1941) argumentují, že demokracie a socialismus se navzájem doplňují. Tvrdí, že socialismus bez demokracie ani demokracie bez socialismu nemohou nastolit rovnováhu v občanské společnosti. Zastávají se občanských a sociálních práv. Ve své době byly nástinem cesty z krize politické, ekonomické a sociální, s níž se Československo potýkalo po krachu newyorské burzy v roce 1929.

Knihou z roku 1938 se demokratičtí sudetští Němci jednoznačně hlásí k Československé republice a zejména k jejímu prvnímu prezidentovi. Josef Hofbauer, přesvědčený sociální demokrat, v díle popisuje Masarykův život a jeho působení a vykresluje republiku, která nabízela občanům německé národnosti stejné možnosti jako Čechoslovákům. V roce 1938, kdy se už většina sudetských Němců od Československé republiky a Masarykova odkazu odvrátila, představuje Hofbauerova kniha jeden z posledních pokusů demokratických sudetských Němců, jak získat své krajany pro republiku a vyrvat je ze spárů Sudetoněmecké strany.

Kniha vzpomínek aktivního účastníka demokratizačního pokusu před padesáti lety. V Knihovně Listů je rozšířená o aktuální autorův úvod, krátké portréty hlavních aktérů a fotografie. D. Havlíček působil v roce 1968 jako vedoucí úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Podává detailně a zblízka svědectví o dramatickém dění roku 1968 až do svého odchodu z funkce a poté do exilu, okolnosti okupace vojsky Varšavské smlouvy a vrcholná jednání s představiteli Sovětského svazu. Autor o novém vydání: Jsem asi jeden z mála ještě žijících svědků, který se zúčastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ v onu osudnou noc, kdy vojska Varšavského paktu začala okupovat Československo. Kniha je spontánní a pravdivou výpovědí o skutečnostech, jak se udály. Doufám, že pomůže dnešnímu čtenáři pochopit, v jakém prostředí a v jaké politické situaci se tenkrát pohyboval, účinkoval či rozhodoval Alexander Dubček a jeho obdobně smýšlející spolupracovníci.

Život současných židovských společenství ve fotografiích se slovním doprovodem judaisty Daniela Soukupa. Významný fotograf Jindřich Štreit na obálku knihy napsal: „Jestliže jdeme koncepčně, cílevědomě a s jasnou představou za svým snem, dokážeme neuvěřitelné. Pro Jindřicha takovou vysněnou metou bylo vydání knihy... Již po několik let soustředěně pracuje na fotografickém cyklu s židovskou tematikou. Není mu zatěžko jet kamkoli, aby zachytil atmosféru setkání, událostí, slavností nebo prostředí, ve kterém doposud nebyl, a to i po několikáté... Navštěvuje hřbitovy, a nejen ty, kde odpočívají jeho příbuzní. Neváhá zajet do Izraele, do Londýna, na Ukrajinu nebo do polské Osvětimi a Treblinky. Po jednotlivých střípcích skládá svůj příběh života od narození až po jeho konec...Tato kniha přichází na svět s pokorou a úctou. Přijměte ji jako poctu židovskému národu.“ S předmluvou Leo Pavláta a doslovem Karola Sidona.

První biografie české spisovatelky Jany Krejcarové-Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Autorka čerpala z archivů, dopisů, osobních rozhovorů, ale i z policejních spisů nebo dokumentů z psychiatrických léčeben. Doplněno fotografiemi. Byla to žena neobyčejné inteligence a silného charisma, zkrátka silná a výrazná osobnost. Ta zmizela její smrtí a bylo by dobré ji nechat v klidu. Ti, kdo ji znali, na ni nezapomenou, a ostatní slyšeli stejně jen řadu fám, polopravd a historek. Tak co s tím? Toto napsal Daniel Ladman, poslední manžel Jany Černé – a více než dvacet let odmítal o Janě hovořit. Nakonec se ale s mladou polskou bohemistkou Annou Militzovou sešel a o svém životě s Janou mluvil. Nebyl jediný, kdo autorce této knihy podal své svědectví o Janě Černé. Militzová šla dál, podnikla krkolomnou cestu přes archivy a čerpala jak z osobních dopisů, tak ze soudních spisů, neváhala sáhnout ani do zdravotnické dokumentace Černé z jejích pobytů v psychiatrických zařízeních. A tak po několikaleté práci vychází první biografie spisovatelky Jany Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara, milenky Egona Bondyho. Ženy, které od dětství nejbližší říkali „Honzo“. První biografie nebo, jak tvrdí autorka, pokus o bio¬grafii. Neboť žádný život nevydává svá tajemství snadno.

Každá smrt spisovatele byla jiná, ale všechny provázely podobné dohady - Vladimir Majakovskij, Karel Teige, Konstantin Biebl: sebevražda, nebo úklad, osobní neštěstí, anebo neštěstí ztráty veliké historické naděje? V Památníku národního písemnictví objevené rukopisné záznamy Vítězslava Nezvala, pořízené po sebevraždě jeho přítele básníka Konstantina Biebla, se staly inspirací k této knize.