Burian a Tichák

Soubor fejetonů, které autorka, novinářka a spisovatelka, publikovala v řadě periodik, v nichž v průběhu let působila, a také, po roce 1968, v samizdatu nebo exilových Listech. "Olga Šulcová je Ludvík Vaculík v sukních, ale poetičtější. Její fejetony jsou zároveň povídkami dávajícími prožitkům napětí příběhu." (Antonín Bajaja)

První biografie české spisovatelky Jany Krejcarové-Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Autorka čerpala z archivů, dopisů, osobních rozhovorů, ale i z policejních spisů nebo dokumentů z psychiatrických léčeben. Doplněno fotografiemi. Byla to žena neobyčejné inteligence a silného charisma, zkrátka silná a výrazná osobnost. Ta zmizela její smrtí a bylo by dobré ji nechat v klidu. Ti, kdo ji znali, na ni nezapomenou, a ostatní slyšeli stejně jen řadu fám, polopravd a historek. Tak co s tím? Toto napsal Daniel Ladman, poslední manžel Jany Černé – a více než dvacet let odmítal o Janě hovořit. Nakonec se ale s mladou polskou bohemistkou Annou Militzovou sešel a o svém životě s Janou mluvil. Nebyl jediný, kdo autorce této knihy podal své svědectví o Janě Černé. Militzová šla dál, podnikla krkolomnou cestu přes archivy a čerpala jak z osobních dopisů, tak ze soudních spisů, neváhala sáhnout ani do zdravotnické dokumentace Černé z jejích pobytů v psychiatrických zařízeních. A tak po několikaleté práci vychází první biografie spisovatelky Jany Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara, milenky Egona Bondyho. Ženy, které od dětství nejbližší říkali „Honzo“. První biografie nebo, jak tvrdí autorka, pokus o bio¬grafii. Neboť žádný život nevydává svá tajemství snadno.

Život současných židovských společenství ve fotografiích se slovním doprovodem judaisty Daniela Soukupa. Významný fotograf Jindřich Štreit na obálku knihy napsal: „Jestliže jdeme koncepčně, cílevědomě a s jasnou představou za svým snem, dokážeme neuvěřitelné. Pro Jindřicha takovou vysněnou metou bylo vydání knihy... Již po několik let soustředěně pracuje na fotografickém cyklu s židovskou tematikou. Není mu zatěžko jet kamkoli, aby zachytil atmosféru setkání, událostí, slavností nebo prostředí, ve kterém doposud nebyl, a to i po několikáté... Navštěvuje hřbitovy, a nejen ty, kde odpočívají jeho příbuzní. Neváhá zajet do Izraele, do Londýna, na Ukrajinu nebo do polské Osvětimi a Treblinky. Po jednotlivých střípcích skládá svůj příběh života od narození až po jeho konec...Tato kniha přichází na svět s pokorou a úctou. Přijměte ji jako poctu židovskému národu.“ S předmluvou Leo Pavláta a doslovem Karola Sidona.

Kniha vzpomínek aktivního účastníka demokratizačního pokusu před padesáti lety. V Knihovně Listů je rozšířená o aktuální autorův úvod, krátké portréty hlavních aktérů a fotografie. D. Havlíček působil v roce 1968 jako vedoucí úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Podává detailně a zblízka svědectví o dramatickém dění roku 1968 až do svého odchodu z funkce a poté do exilu, okolnosti okupace vojsky Varšavské smlouvy a vrcholná jednání s představiteli Sovětského svazu. Autor o novém vydání: Jsem asi jeden z mála ještě žijících svědků, který se zúčastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ v onu osudnou noc, kdy vojska Varšavského paktu začala okupovat Československo. Kniha je spontánní a pravdivou výpovědí o skutečnostech, jak se udály. Doufám, že pomůže dnešnímu čtenáři pochopit, v jakém prostředí a v jaké politické situaci se tenkrát pohyboval, účinkoval či rozhodoval Alexander Dubček a jeho obdobně smýšlející spolupracovníci.

Knihou z roku 1938 se demokratičtí sudetští Němci jednoznačně hlásí k Československé republice a zejména k jejímu prvnímu prezidentovi. Josef Hofbauer, přesvědčený sociální demokrat, v díle popisuje Masarykův život a jeho působení a vykresluje republiku, která nabízela občanům německé národnosti stejné možnosti jako Čechoslovákům. V roce 1938, kdy se už většina sudetských Němců od Československé republiky a Masarykova odkazu odvrátila, představuje Hofbauerova kniha jeden z posledních pokusů demokratických sudetských Němců, jak získat své krajany pro republiku a vyrvat je ze spárů Sudetoněmecké strany.

První knižní vydání dvou historických dokumentů. Autoři programů Co chtějí socialisté (1934) a Za svobodu do nové Československé republiky (1941) argumentují, že demokracie a socialismus se navzájem doplňují. Tvrdí, že socialismus bez demokracie ani demokracie bez socialismu nemohou nastolit rovnováhu v občanské společnosti. Zastávají se občanských a sociálních práv. Ve své době byly nástinem cesty z krize politické, ekonomické a sociální, s níž se Československo potýkalo po krachu newyorské burzy v roce 1929.

Autor volně navazuje na řadu svých úspěšných publikací o olomoucké historii, zejména na knihu Olomoucké vycházky. Tentokrát se budeme procházet kolem tzv. ochranného pásma městské památkové rezervace a připomínat budovy, podniky, komunikace, které zde bývaly a už nejsou anebo se výrazně proměnily, a zejména na známé a zajímavé osobnosti, s nimiž jsou jednotlivá místa spjata.

Vzpomínkové texty, dopisy a dokumenty o významné podnikatelské rodině, jež z malé dílny v malé hanácké obci Lutín vybudovala světoznámou továrnu na čerpací techniku. Její anglická pobočka se pod vedením Miroslava Sigmunda proslavila za druhé světové války, když pomáhala statisíci ručních pump chránit britská města před požáry při bombardování, vyráběla však také protiplynové filtry do bunkrů, kulomety nebo střelivo. Miroslavův bratr Jan, který zůstal v okupované vlasti, se stal obětí heydrichiády.

Nejen podle starých adresářů a telefonních seznamů sleduje autor, jak měnily ulice jména či které ulice zanikly, kde bývaly pošty, kde čekávaly na zákazníky drožky, omnibusy a tramvaje. Také kde se nacházela a jak se jmenovala všechna olomoucká kasárna. Dočteme se o proměnách zemských, okresních, krajských a jiných úřadů, o tom, jak se obnovovala univerzita, kde byly věznice, nemocnice a fary. Dalšími tématy jsou zábava, kultura, volný čas: noviny, nakladatelství, knihkupectví, knihovny, muzea, hřiště a stadiony, koupaliště a plovárny, letiště, dostihy a mnoho jiného. Dočteme se také, že i barokní olomoucké kašny se stěhovaly z místa na místo. Nové vydání úspěšné knihy Ztracené adresy z roku 2007, které autor rozšířil o novou kapitolu. Na 100 částečně nových a dosud neznámých fotografií, reprodukcí a mapek z historie města.

Každá smrt spisovatele byla jiná, ale všechny provázely podobné dohady - Vladimir Majakovskij, Karel Teige, Konstantin Biebl: sebevražda, nebo úklad, osobní neštěstí, anebo neštěstí ztráty veliké historické naděje? V Památníku národního písemnictví objevené rukopisné záznamy Vítězslava Nezvala, pořízené po sebevraždě jeho přítele básníka Konstantina Biebla, se staly inspirací k této knize.