Burian a Tichák strana 2 z 2

Přelom 20. a 21. století znamenal pro Olomouc i přelom v literatuře o historii města. Knihy Vzpomínky na starou Olomouc a na ni volně navazující Paměť olomouckých předměstí dokázaly, že o minulosti lze psát hluboce zasvěceně a přitom srozumitelně a čtivě. Obě díla vyvolala mimořádný ohlas u čtenářů i odborníků a inspirovala řadu dalších podobných publikací. Dnes už jsou obě knihy nedostupné. Čtenáři je dostávají v tomto svazku poprvé společně, navíc opravené a aktualizované. Milan Tichák (1933) je historik a popularizátor novodobých olomouckých dějin, autor řady úspěšných knih Vzpomínky na starou Olomouc (1997), Paměť olomouckých předměstí (2000), Příběhy olomouckých pomníků (2002), Když padly hradby (2005), Ztracené adresy (2007), Lexikon olomouckých ulic, Olomouc rodu ženského (obě 2009) a Olomouc z nadhledu (2011).

První biografie české spisovatelky Jany Krejcarové-Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Autorka čerpala z archivů, dopisů, osobních rozhovorů, ale i z policejních spisů nebo dokumentů z psychiatrických léčeben. Doplněno fotografiemi. Byla to žena neobyčejné inteligence a silného charisma, zkrátka silná a výrazná osobnost. Ta zmizela její smrtí a bylo by dobré ji nechat v klidu. Ti, kdo ji znali, na ni nezapomenou, a ostatní slyšeli stejně jen řadu fám, polopravd a historek. Tak co s tím? Toto napsal Daniel Ladman, poslední manžel Jany Černé – a více než dvacet let odmítal o Janě hovořit. Nakonec se ale s mladou polskou bohemistkou Annou Militzovou sešel a o svém životě s Janou mluvil. Nebyl jediný, kdo autorce této knihy podal své svědectví o Janě Černé. Militzová šla dál, podnikla krkolomnou cestu přes archivy a čerpala jak z osobních dopisů, tak ze soudních spisů, neváhala sáhnout ani do zdravotnické dokumentace Černé z jejích pobytů v psychiatrických zařízeních. A tak po několikaleté práci vychází první biografie spisovatelky Jany Černé, dcery novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara, milenky Egona Bondyho. Ženy, které od dětství nejbližší říkali „Honzo“. První biografie nebo, jak tvrdí autorka, pokus o bio¬grafii. Neboť žádný život nevydává svá tajemství snadno.

Historička umění V. Šubrtová představuje olomoucká krejčovství od konce první světové války po přelom 40. a 50. let. V oboru podnikaly velké firmy – nejlepším příkladem je síť obchodních domů ASO (Ander a syn Olomouc), úspěšná v ČSR i v zahraničí ve stylu, jenž bychom mohli označit za americký. Působily zde však i živnosti, které se věnovaly výhradně zakázkovému šití a dosahovaly vynikajících výsledků (Bratři Středové aj.). Zvláštní pozornost je věnována salonu Marie Zolotarevové-Koukalové (1903–1972), jejíž šaty zastupovaly Olomouc i na výstavě české módy 1918–1939 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. – Do knihy přispěli další odborníci (Eva Uchalová, Milan Tichák) i pamětníci. Mnoho dobových fotografií, barevných reprodukcí a dokumentů.

Když byl autor (1914-1990), vnuk rabína malý, vyprávěli mu otec a devadesátiletá teta pověsti svého lidu a starobylé židovské obce v Úsově. Na stáří se k nim poslední německožidovský básník v českých zemích vrátil, porovnal je s prameny a ve spolupráci s manželkou sepsal. Objevují se zde anekdotické příběhy, kolorované jazykovými zvláštnostmi, lidé sužovaní utrpením, legendy o obětech panské zvůle a konfliktech v lidech i mezi nimi a také židovská mystika. J. Buxbaum doprovodil knihu fotografiemi židovské čtvrti a hřbitova v Úsově.

Soubor fejetonů, které autorka, novinářka a spisovatelka, publikovala v řadě periodik, v nichž v průběhu let působila, a také, po roce 1968, v samizdatu nebo exilových Listech. "Olga Šulcová je Ludvík Vaculík v sukních, ale poetičtější. Její fejetony jsou zároveň povídkami dávajícími prožitkům napětí příběhu." (Antonín Bajaja)

V této knížce najdete osmnáct pohádek a osmnáct povídání o zajímavostech češtiny. Každou pohádku můžete číst prostě jen jako pohádku, nebo si můžete na jejím konci ještě zkusit zodpovědět jednoduchou otázku. Otázka se vždy týká nějakého češtinářského jevu, se kterým jste se v pohádce setkali (a možná jste si toho ani nevšimli). A ti nejzvídavější z vás si ke každé otázce mohou najít v druhé části knížky podrobnější češtinářské povídání. Poslední pohádka je přeložena do různých cizích jazyků. U ní můžete zjistit, jak moc – nebo jak málo – je čeština od těchto jazyků odlišná. Přeji vám hezké počtení.

Autor knihy David G. Hochman se narodil v roce 1964; jeho otec Jiří, který tuto knihu přeložil z angličtiny, byl v 60. letech jedním z nejvlivnějších českých novinářů. Měl deset, když byla celá rodina donucena k emigraci. Vyrostl a studoval v USA. Začal publikovat - už v angličtině - krátké satirické prózy ve studentském týdeníku Lantern na Univerzitě státu Ohio. Jako inženýr v oboru průmyslové organizace pracoval v USA, ve Francii, v Anglii a v Jižní Africe. Je šéfredaktorem a hlavním autorem satirické webové publikace TheShortstraw.com. Jeho románová prvotina využívá životní zkušenosti z doby, kdy dospěl a vypravil se zpátky do Evropy. Zachycuje pohled člověka, který prožil život v emigraci a hledá domov, zkouší nalézt oporu, nevázat se a zároveň být k něčemu připoutaný. Jde i o příběh milostný. Velmi živé, zřetelně autobiografické dílo, plné silných, inteligentních dialogů s pointou, ironií a spádem vypovídá o osobních problémech, strachu z pevných vztahů, o danostech vzniklých historickými zvraty i vlastní neodvaze k vykročení z očekávané cesty, o balancování ve vztahu dítěte k rodičům. Jde o knihu velmi vyzrálou a čtivou, román, jakých je v současné české literatuře poskrovnu.