Burian a Tichák strana 2 z 2

Cena za osvobození Náchoda byla vysoká. 9. května 1945 zde padlo patrně nejvíc sovětských vojáků na jednom místě v ten den v celých Čechách. Tyto události vedly náchodského rodáka Josefa Škvoreckého k napsání románu Zbabělci. Bývalý ředitel muzea v Náchodě Václav Sádlo téma zpracoval již v knize Běloveská tragédie (2006, 2009). Nyní společně s literární historičkou Olgou Hostovskou Castiellovou a jejím synem Dariem přináší nové poznatky o roli italských antifašistů. Náchod se na konci války v květnu 1945 stal doslova mezinárodním městem. Přes blízkou hranici s tehdejším Německem zde procházeli bývalí zajatci a vězňové ze zemí, s nimiž nacistické Německo bojovalo nebo je okupovalo. Někteří z nich se podíleli na osvobozování města. Byli to především Italové, svědčí o tom i skutečnost, že osm z nich bylo ošetřováno se zraněním ve zdejší nemocnici. Publikace si také všímá, za jakých dramatických okolností se Italové na kladské pomezí dostali. V závěrečné části sleduje jejich návrat do vlasti, který v rozvrácené poválečné Evropě trval i řadu měsíců.

Josef Seliger (18701920) byl jednou z nevýznačnějších politických osobností v dějinách českých zemí. Narodil se poblíž Liberce a již záhy se spojil s dělnickým hnutím. České Němce vedl do boje o rovné hlasovací právo a o sociální práva. Po konci první světové války požadoval nejprve právo na sebeurčení Němců v Československu. Pak však dovedl sociálně demokratickou stranu českých Němců k práci pro demokratické Československo, jež stanovila směřování sudetoněmeckých demokratů až do roku 1938. Novináři Josef Hofbauer a Emil Strauß napsali dodnes jedinou biografii Josefa Seligera, jež nyní poprvé vychází v češtině. Říci, že byl populární, by byl neuspokojivý popis jeho postavení mezi dělníky v severozápadních Čechách. Byl zkrátka jedním z nich. Patřil k nim. Byl nejlepší, nejschopnější z jejich středu, ale nikdy pro ně nebyl cizí, neviděli v něm někoho, kdo by se tyčil nad nimi byl to jejich Seff. Milovali ho, jako milujeme dobrého, věrného, spolehlivého kamaráda. Obětavého přítele. A byli na něj hrdí, protože v jeho dráze, v postupu vzhůru, ve vzestupu viděli přestože to nikdo nevyslovil ztělesněný vzestup vlastní třídy, vítězství idejí, jež naplňovaly i jejich život.

O vědeckých poznatcích slýcháme každý den, ale co věda je, jakými metodami postupuje při poznávání světa a proč je v tom úspěšná, nevíme dost. Bylo by přitom užitečné, aby toto pochopení bylo základem obecných znalostí každého, kdo se o svět zajímá. Autoři knihy vysvětlují, jak se vyvíjel vědecký přístup, jaké jsou nástroje vědeckého pokroku, jakou roli a funkci ve vědě mají logika, experiment a myšlenkový experiment, paradox či modely a simulace. Zamýšlejí se nad pojmem kritické myšlení a nevynechávají způsoby hodnocení vědy ani otázky vědecké etiky.

Při příležitosti 50. výročí spisovatelova úmrtí (23. 4. 1908 Hronov–7. 5. 1973 Montclair, USA) vychází v novém přepracovaném vydání Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů Václava Sádla a Barbory Svobodové. Spisovatel po nacistiské okupaci v roce 1939 emigroval do USA, domů se vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v exilu natrvalo. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), reflexí traumat a odcizenosti moderního světa. Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století. Kniha přináší také na 80 unikátních historických fotografií. Autorem koláže na obálce je Miroslav Huptych.

Hlavními tématy románu jsou láska a dobrodružství. Úlohu dobrodružství zde ovšem představuje umění. Inteligentní, odvážná a nekonvenční, ale často vnímaná jako „strohá“, studentka Elisabeth přijíždí v roce 1988 do Prahy jako stipendistka. Zde se setká s malířem Janem a zamiluje se do něj, opravdově a bouřlivě. Jan ji ale opustí. Elisabeth prožívá smutek a zoufalství. Pak ale vstoupí do jejího života její profesor a učitel, s nímž prožije klidnou, spolehlivou lásku, která do jejího života vnese stabilitu. V Janově manželce Jarmile navíc najde věrnou přítelkyni; ty dvě se doplňují, nacházejí v té druhé chybějící část své osobnosti. Jarmila ale náhle umírá a také profesor Pajer prohraje svůj boj s těžkou nemocí. Elisabeth pochopí, že nejhorší v životě může být, je-li člověk opuštěný. Kniha se odehrává na historickém pozadí sametové revoluce v bývalém Československu. Podle autorky „v podstatě jde o pražský román; protipóly jsou v něm Berlín a oblast Schwarzwaldu. “