Doplněk

Profesor Thomas Hylland Eriksen ve svých knihách systematicky mapuje nežádoucí průvodní jevy modernity, tentokrát se zaměřuje na odpad. Odpad je to, co zbývá, co nikdo nechce. Je pěkné si představovat, že když něco vyhodíme, prostě to zmizí. Ovšem skutečnost je taková, že množství odpadu roste každým dnem, a týká se to celé naší planety. Aktuální kniha má spojitost s předchozími Eriksenovými publikacemi – Tyranie okamžiku pojednávala o nadbytku informací, Odpad zase o nadbytku předmětů. Jak je autorovým dobrým zvykem, je kniha neobyčejně čtivá, plná pozoruhodných detailů a neobvyklých pohledů na zdánlivě obyčejné věci, ovšem obsahuje silné morální poselství.

Fascinující román, ve kterém se hlavní hrdina, spisovatel Jo Uddermann, snaží odpovědět na otázku, co je podstatou samotného zla. Jo žije spokojeně se svou rodinou a dcerou Emmou. Pak se dozvídá, že Georg, jeho kamarád z dětství, jenž se pokusil podpálit jejich školu, nedávno zemřel ve věznici v Irsku. Rozhodne se proto napsat autobiografický román, ve kterém se snaží rozebrat Georgovu dětskou duši, důvod jeho násilnických sklonů a příčinu, proč vznikaly jeho kresby, ze kterých běhal mráz po zádech a které děsily celé okolí. Jakmile se však kniha objeví na pultech knihkupectví, začnou se kolem Joa dít zvláštní věci. Dveře zůstávají dokořán, někdo přes noc uřezal barbínám Joovy dcery Emmy hlavy, Joovi přicházejí mmsky, na kterých se líbá se svou milenkou Katinkou. Následujícího dne nalézají Katinku mrtvou… Kdo ji zavraždil? Co je ještě skutečné a co je už sen? Někdo se snaží žít Joův život a neváhá jít za hranici života a smrti.

Období mezi 30. a 60. lety 20. století znamenalo pro tehdejší Československo a jeho společnost dobu převratných změn. Existence dvou totalitních režimů zcela zásadním způsobem poznamenala její fungování, strukturu a vnitřní uspořádání. Jakkoliv se může zdát, že zvláště s první dekádou tohoto období se česká i zahraniční historiografie dokázala již „vypořádat“, existují mnohá témata, jež zůstala poněkud stranou — ať už jimi jsou například karikatury ve službách Henleinovy strany, sebevraždy vojáků československé armády, kolaborace za druhé světové války či uprchlíci z hroutících se částí nacistického Německa. Aktuálním tématem naší historiografie je epocha komunistického Československa. Politické násilí nenávratně změnilo životy lidí i v regionu severozápadních Čech. Jaké byly počátky odporu proti bezpráví, jak vypadal místní protikomunistický odboj a jak probíhaly politické procesy v regionu? To jsou jen některá z dalších témat této kolektivní monografie zabývající se tragickým obdobím našich moderních dějin.

Monografie Petra Krčála je obsahově i metodologicky v českém prostředí unikátní. Vychází z bohaté zahraniční literatury, tyto myšlenky však zasazuje do kontextu českého polistopadového vývoje, konkrétně do období po parlamentních volbách 2010. Autor čtivě a srozumitelně vykresluje vztah mezi neoliberálním politickým diskurzem a legitimitou státních institucí. Snadnému porozumění pomáhají i schémata a tabulky, v nichž se přehledně na malém prostoru propojuje několikastránková analýza. Kniha v mnohém navazuje na předchozí publikaci o neoliberální governmentalitě, jejíž byl Petr Krčál spoluautorem, a rozvíjí a doplňuje některé její motivy. Každopádně jde o originální a inspirativní pohled na otázky politické moci a její legitimity.

Kniha analyzuje vývoj lidského myšlení ve vztahu k přírodě. V první části autor věnuje pozornost náboženskému, především křesťanskému pohledu na svět v kontextu současných environmentálních problémů. Klade si otázku, zdali může být křesťanství bez viny, pokud nás už dva tisíce let ponouká k podmaňování a naplňování Země, k panování nad ní. Zároveň nabízí propracovanou odpověď. Ve druhé, neméně závažné půli knihy je náboženství vykresleno jako jeden článek příčinného řetězce, jenž lidskou kulturu vystavěnou na principu nadřazenosti nad okolním světem směřuje ke globální ekologické krizi a k ohrožení samotné existence našeho druhu. Kniha přináší originální výklad dějin podle vztahu historických kultur k okolnímu světu, některé zcela nové pojmy a mnoho barvitých metafor. V konečném důsledku je odvážnou myšlenkovou syntézou o nás, o lidech, a o naší omylnosti.

Otázka bezpečnosti (a nebezpečnosti) nebývalým způsobem nabývá na významu. Na Slovensku a v České republice v současnosti působí zástupy odborníků, kteří dramatizují různé hrozby, a vytvářejí tak poptávku po specifickém vědění zaměřeném na bezpečnost a předcházení těmto hrozbám. Kniha představuje pozoruhodný svět bezpečnostních profesionálů, byrokratů a expertů z pozic kritické reflexe teorie sekuritizace, konceptu sociálního pole Pierra Bourdieua a guvernmentality Michela Foucaulta. Na základě etnografického výzkumu se autor snaží porozumět prostředí lidí, jimž se (ne)bezpečnost stala povoláním, které vyžaduje schopnost kreativní symbolické manipulace a dovednost rychle a uvěřitelně překládat rozmanitá témata do (ne)bezpečnostního jazyka. Jak je možné, že bezpečnostní diskurz malých středoevropských států je tak rozbujelý a komplexní? Kdo je vlastně bezpečnostní expert a jak se jím člověk stává? Jaké jsou techniky a strategie sekuritizace?

Také si lámete hlavu nad tím, proč musíte pořád odkládat zásadní a průlomové projekty, zatímco zvládat každodenní agendu se vám daří jen s nasazením všech sil? A koho by před čtvrtstoletím napadlo, že všechny úžasné technologie vynalezené k úspoře času povedou nezadržitelně k tomu, že budeme mít nevyvratitelný pocit, že času máme stále méně? Co rozumíme taylorizací rodinného života? Proč rychlý čas v konfrontaci s pomalým vždy vítězí? A co mají tyto jevy společného s tzv. vyhořením? Tyto otázky rozebírá Tyranie okamžiku - originální komentář odborníka v oboru sociální antropologie, formulovaný s vtipem a nadhledem. Nudit se nebude nikdo, kdo se zamýšlí nad zákonitostmi naší epochy a vývojem informační společnosti. Norský sociální antropolog Thopmas Hylland Eriksen (1962) přichází v knize Tyranie okamžiku s neotřelou perspektivou a nečekanými souvislostmi. Jeho esej však nabízí i několik originálních řešení, jak zvládat stres vyvolaný moderními technologiemi.

Když se počátkem osmdesátých let rodina Žídkova odhodlala k emigraci, nevedly ji k tomu pohnutky ekonomické, ale kromě všudypřítomného politického tlaku totalitního režimu především důvody ekologické. Autorka a její manžel byli svým bytostným založením a pracovní profesí - oba lesníci - těsně spjati s přírodou a zhoršující se životní prostředí komunistického Československa a chmurné prognózy je vedly, již ve zralém věku čtyřicátníků, k rozhodnutí opustit zemi. Mnohý čtenář si dost možná poopraví své dosavadní představy o emigraci. Autorčina rodina neměla nic snadné a nic zadarmo, právě naopak. Už samotný přechod hranic byl hodně komplikovaný, ale i počáteční léta v emigraci představovala náročnou životní etapu, která vyžadovala ve velké míře jak aktivitu, tak sebezapření, nenáročnost a přizpůsobivost. Složité emigrantské peripetie autorka nyní rekapituluje s úsměvem, vyrovnaností a odstupem čtvrtstoletí.

Problematika drog a toxikomanie představuje jeden z největších nevyřešených (a zřejmě i nevyřešitelných) problémů lidstva. Toto téma se v českém prostředí setkalo s raketovým vzestupem zájmu zejména po sametové revoluci. Problém sám ale vzklíčil už v dobách komunistické diktatury. Z ideologických důvodů byl ovšem po dlouhou dobu bagatelizován, zakrýván nebo přisuzován dekadentnímu Západu a na něj napojeným domácím živlům. Seriózní debaty o drogách probíhaly v normalizačním období takřka výhradně na stránkách odborných publikací a tiskovin, kam oko běžného občana nedohlédlo. Do veřejného prostoru začalo téma toxikomanie bez starých ideologických šablon masivně pronikat až v druhé polovině 80. let v souvislosti s uvolňováním poměrů po nástupu M. S. Gorbačova do čela komunistů v Sovětském svazu. Bez ohledu na přání a stížnosti komunistického establishmentu se v Československu vytvořila subkultura mladých toxikomanů, která měla své hodnoty, hierarchie, symboly a také své problémy. V 80. letech čítala několik desítek tisíc lidí, a připočteme-li k ní také několik set tisíc starších osob, které neordinovaně nadužívaly léky ovlivňující psychiku, shledáme, o jak zásadní problém se v socialistickém Československu jednalo. Autor nás právě touto knihou přesvědčí, že problém toxikomanie zdaleka není otázkou postsametového otevření hranic, ale má kořeny podstatně starší. Kniha mapuje, jak to všechno u nás začalo. K jakým látkám měli českoslovenští toxikomané přístup, k jakému jednání je jejich závislost dováděla a jak na to reagovala československá odborná veřejnost, rozhodovací orgány, ale i kultura a média.

Naši předci byli v minulém století vystaveni těžkým dějinným zkouškám. Doba jim nepřála, do jejich životů zasáhly dva totalitní režimy, které zásadním způsobem proměnily českou společnost. Osudy lidí byly bohaté, rušné a plné zvratů. Jak vypadala situace v Protektorátu Čechy a Morava z pohledu nacistických bezpečnostních složek? Jakou roli sehráli vojenští duchovní v československé zahraniční armádě? Jak unesli břímě zodpovědnosti v těžkých časech starostové města Klatov? Jak se promítly československé reálie do karikatury, satiry a publicistiky vysídlených Němců? Čím si prošli lidé v komunistických kriminálech? Jak se utíkalo z vězení v éře stalinského Československa? Jak se Volyňští Češi zapojili do odboje proti komunistickému režimu v ČSR? Jaký vliv měla Československá televize v šedesátých letech na liberalizaci společnosti? Jak vypadal pokus o reformu bezpečnostního aparátu za pražského jara? Používala komunistická tajná policie toxikomanii jako zástupný důvod při stíhání stoupenců undergroundu? Činoherní studio v Ústí nad Labem jako ostrov pozitivní deviace za husákovské normalizace? To jsou témata kolektivní monografie převážně z pera nejmladší generace historiků z ústecké univerzity.

Kniha Labyrintem zločinu a chudoby přináší komplexní pohled na kriminalitu, jejímiž oběťmi se stávají obyvatelé tzv. sociálně vyloučených lokalit. Zaměřuje se tedy na viktimizaci, která je definována jako proces, během něhož vzniká někomu újma v důsledku jednání (či nejednání) jiných osob. Publikace vychází především z viktimizačního šetření provedeného v téměř 300 sociálně vyloučených lokalitách po celé České republice. Dále čerpá z dlouhodobého etnografického výzkumu realizovaného ve dvou vybraných obcích v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Autory publikace jsou Laco Toušek, Václav Walach, Petr Kupka, Kateřina Tvrdá, Alica Brendzová, Ľubomír Lupták, Tereza Dvořáková, Ondřej Plachý a Klára Vanková, kteří působí na Katedře antropologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

PhDr. Tomáš Novák se po dvaceti letech praxe soudního znalce nyní zřejmě jediný v ČR věnuje metodologickému posuzování znaleckých posudků z psychologie. Na základě svých zkušeností s touto sférou doplnil známé rčení laik se diví, odborník žasne o doporučení a ani jeden, ani druhý by k chybám znalců neměli mlčet. Tato kniha k obdobnému jednání inspiruje.

Autor se soustředil na umělce, kteří svým vystoupením na počátku roku 1989 významně ovlivnili část obyvatelstva, a na vědce, kteří vstoupili v únoru 1989 do veřejného života založením Kruhu nezávislé inteligence.

Blíží se Vánoce a středoškolský učitel Georg Ulveset se na ně vůbec netěší. Kolegové, žáci i přátelé mu neustále připomínají, že toho se svým životem zatím moc neudělal a že už to nejspíš ani nestihne napravit. S manželkou se rozvedli, dceru skoro nevídá, a jako by toho nebylo dost, pan učitel se ještě ke všemu občas rád trošku napije... Přestože se na něj nepříjemnosti valí ze všech stran, čelí jim Georg s velkou dávkou sebeironie a humoru. Na obzoru se navíc objevuje jeho dávná láska, takže to skoro vypadá, že by s novým rokem mohl začít také nový, o něco veselejší život.

Knížka je osobní zpovědí autorky, v níž zaznamenává své prožitky z období, kdy onemocněla depresí. Zcela otevřeně a upřímně popisuje nesnadnou životní situaci jež nemoci předcházela, její plíživý nástup, který si odmítala připustit i následné dramatické momenty. Přestože jde o vážné téma, autorka jej podává neobyčejně čtivě, s nadhledem, lehkostí a humorem. Knížka tak čtenáři nabízí pohled „zevnitř“ na jednu ze současných civilizačních chorob, přičemž obdobně nemocným lidem se může stát i podporou a nadějí.