Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Publikace Lucie Bartůňkové je v tom nejvlastnějším slova smyslu mezioborovým výkonem. Dotýká se dějin umění, zejména ikonografie, dějin architektury a stavebních řemesel, uměleckých technik, ale i řady historických témat (například dějin cestování a turismu), archeologie, etnografie, velmi podstatným způsobem také paměťových studií, sémantiky a sémiologie, dokonce i sociologie nebo antropologie. Je výsledkem ojedinělého dlouhodobého výzkumu, jehož součástí byla případová studie věnovaná spontánním nápisům a kresbám v bývalém piaristickém areálu s kostelem Nalezení svatého Kříže v Litomyšli. Kniha s bohatou fotodokumentací bude sloužit odborné veřejnosti v oblasti záchrany kulturního dědictví, ale stejnou měrou i oblasti odpovídajícího segmentu sociologie a antropologie.

Studie sleduje téma postavení člověka a z něj plynoucí nárok na vedení svého života skrze výkon volby z možností, jak být. V názvu zaznívá, že postavení člověka nemá povahu nějakého předem určeného pevného místa. Člověk vedením svého života své místo spoluurčuje a nachází. Tato práce propojuje související filosofémata a jejich vypracování u Giovanniho Pika z Mirandoly, Blaise Pascala, S?rena Kierkegaarda a Maxe Picarda.

Kniha se zabývá velmi konkrétními, dílčími motivy, které vypadají jako samozřejmosti, jimž není potřeba věnovat žádnou zvláštní pozornost, natožpak teoretickou reflexi. Proč se zaměstnávat tím, jakou roli hraje ve vizuální kultuře kouř, guma nebo židle? Ukazuje se, že i z rozboru zdánlivé nicotnosti lze vyvodit obecné a principiální závěry (a za toto povznášející a zábavné poznání autor děkuje hlavně Erasmu Rotterdamskému a jeho Chvále bláznivosti). Knížka chce naznačit, že si jednotlivostí, samozřejmostí a „banalit“ v (nejen) vizuální kultuře příliš málo všímáme, i když jsme jimi zcela obklopeni jako Jonáš velrybou. Eseje se zaobírají různými aspekty masové vizuální kultury v jejím překrývání a křížení s tradicemi výtvarné tvorby a s dalšími diskurzy myšlení, komunikace a reprezentace. Každá esej tvoří křižovatku, rozcestí, na němž se scházejí nesourodí účastníci setkání, aby zde rokovali a ze svých úhlů pohledu analyzovali dílčí jednotlivosti. Tyto konkrétní jevy jsou vždy určitým „pars pro toto“, vyloupnutým z těkavého proudu digitálních, pouličních a masmediálních zkušeností. Fenomény každodenní, „nedůležité“ vizuální zkušenosti hlavně není potřeba podrobovat kritickému hodnocení, ale především si jich musíme vůbec všímat jakožto „světa, v němž žijeme“ (jak by řekl Jindřich Chalupecký).

Publikace se zaměřuje na téma profesního a společenského vzestupu českých architektů a stavitelů v 19. století. Na pozadí formování moderního systému stavitelského a architektonického vzdělávání, práva a správy jsou jednotlivé znaky profesionalizace sledovány na konkrétních případech kariérní dráhy architektů a stavitelů spolužáků Josefa Hlávky (18311908) z pražské polytechniky. Práce je koncipována na průsečíku dějin technického vzdělání (dějiny vysokého technického a uměleckého školství), dějin umění a de facto sociologicko-prosopografického přístupu (kolektivní biografie) k dějinám konstituování společenských elit a dějinám hospodářství a stavebního podnikání v modernizačním procesu 19. století. Za disertační práci, která byla výchozím materiálem pro tuto knihu, získal autor Cenu Josefa Hlávky, která je každoročně udělována studentům vysokých škol za výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru.

Dopisy z izolace vznikaly v první polovině roku 2021, kdy byly z důvodu covidové pandemie uzavřeny veškeré školy a výuka se většinou odehrávala online, bez osobního kontaktu se studenty. Ladislav Benyovszky se pokusil zachovat vzájemnou blízkost, jež je nezbytná pro smysluplné předávání filosofické myšlenky, prostřednictvím osobních dopisů. Epistolární forma sdělení udržuje blízkost a vyzývá k odpovědi, která není kontaminována veřejným sdílením. Ve třinácti listech každý poslán v den, kdy se dle původního univerzitního harmonogramu měla konat přednáška je usilováno o jediné: dosáhnout toho, aby se myšlení filosofií doposud nezasaženého ad¬resáta stalo postupně vůči ní vnímavé...

Učebnice přináší představení základních principů a metod empirického výzkumu ve společenských vědách. Hlavním cílem knihy je poskytnout studentům společenskovědních oborů oporu pro orientaci v širokém poli užívaných výzkumných metod, představit stěžejní způsoby uvažování v oblasti metodologie, ale i konkrétní postupy empirického výzkumu. Jednotlivé kapitoly nabízejí široce rozkročený přehled z oblasti kvantitativních i kvalitativních přístupů a zohledňují tak různorodé potřeby jednotlivých společenskovědních oborů i teoretických směrů bádání. Autorský tým čerpá ze svých zkušeností s výukou metodologie společenských věd na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Zároveň přináší multidisciplinární perspektivu výzkumně i pedagogicky je ukotven v sociologii, sociální antropologii a psychologii. Toto oborové rozložení se do určité míry promítá i do učebnice, která zprostředkovává současné uvažování o empirickém výzkumu ve společenských vědách z pohledu právě těchto tří disciplín. Představené metodologické základy ale mohou být stejně tak užitečné pro studenty dalších disciplín, jako je politologie, sociální geografie či třeba mediální studia, a řady dalších aplikovaných společenskovědních oborů.

Diskuse o osobnostech, které se zapsaly do dějin Balkánu jako specifického kulturního regionu. Metafora hrdinů, šibalů a antagonistů odkazuje na význam osobností v historickém vývoji regionu a jejich úlohu při řešení společenských, náboženských i politických problémů. Analyzuje problémy kontaktů a střetů v oblasti politické, kulturní, ekonomické, v oblasti mezietnické komunikace a komunikace na bázi příslušnosti náboženské. Dotýká se i problému migrace let 2015/16.

V práci je ve třech základních částech analyzováno a rozvedeno základní téma z úvodu práce společné otázky nenáhodně a nutně položené v medicíně i ve filosofii a společné zaujetí. První část je teoretickou přípravou v podobě předvedení některých základních pojmů, které jsou dále používány. Druhá ústřední část je ve třech nabízených možnostech ve hře, hraní, ve snu, snění a v básni, básnění ukázáním míst porozumění, slyšení (řeči i ticha), odpovídání. Hraní, snění, básnění nabídne každodennosti krásu přesahů bez rušení hranic, nabídne svobodnou zaujatost jako východisko každodennosti a konečnosti ceněné pro ně samotné. Svoboda a odpovědnost, Já a ten Druhý, nemoc a naděje vše v dimenzích vážnosti a nevážnosti, rozumu a nerozumu, s tělesným rozměrem nám v hraní, snění a básnění umožní nová nahlédnutí zaujatého filosofování a medicíny. Třetí část v aplikaci na dvě oblasti Já, dítě a rodičovství a Terapeut a klient vykáže hraní, snění a básnění jako varianty vztahových rámců.

Publikace záměrně otevírá prostor pro srovnání společenských dopadů sociální a kulturní diverzity etnických menšin v různých modelech mezietnického soužití a současně prostor pro srovnání variabilních podob kulturní seberealizace etnických menšin na bázi užších sociálně a generačně vymezených skupin. Průnik obou těchto srovnání směřuje k otázce etnické a národně-politické identity. Komparace vztahů, projevů a jevů mezietnického soužití může posunout poznání příčinných souvislostí úspěchů či nedo rozumění v mezietnické komunikaci i v integraci etnických menšin.