Hermann & synové

Výbor z Foucaultových článků a rozhovorů, který dokládá proměny jeho myšlení od 60. let až do jeho smrti. Zahrnuje tedy i rané statě věnované literatuře a těm spisovatelům, kteří inspirovali jeho generaci (Bataille, Blanchot), důkladnou recenzi dvou knih Gillese Deleuze, ale stejně tak i články a rozhovory, v nichž Foucault stručně shrnuje své pojetí politického rozumu, moci a moderní racionality. V posledním rozhovoru se pak dotýká i svého nedokončeného projektu "dějin sexuality".

Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace a na anti-dialektickém způsobu myšlení, jehož domýšlení bude hrát zásadní roli při vypracovávání Deleuzovy vlastní filosofie.

Richard J. Bernstein je přední americký filosof, který propojuje americkou filosofickou tradici (pragmatismus a analytickou filosofii) s kontinentální (Kritickou teorií). Zároveň se osobně znal s Hannah Arendtovou a vedli spolu přátelské, ale zároveň i kritické diskuse. Jedná se proto o autora, který má všechny předpoklady pro napsání výborné knihy o Arendtové - a to se mu plně povedlo. Jak uvedl jeden recenzent, Bernsteinovu knihu ocení jak ti, kdo se teprve chystají na četbu samotné Arendtové, tak ale i ti, kdo už od ní všechno přečetli. Kromě obsahové stránky knihy je třeba vyzdvihnout i její stránku výkladovou. Osloví proto nejen odborníky, ale i studenty a širší veřejnost jakožto stručný a výstižný úvod do myšlení jednoho z největších politických myslitelů dvacátého století.

„Hegel a pruský stát si postupně vyšli vstříc.“ Podrobný, ale přitom jiskřivý a interpretačně svébytný rozbor tohoto vztahu, který ve své disertaci Hegel a stát podal teprve šestadvacetiletý komentátor, ohromí vedle suverénní znalosti celku Hegelova písemného odkazu především hloubkou autorových historických, právních a politických znalostí, jichž však Rosenzweig využívá k tomu, aby Hegelovy Základy filosofie práva inspirativním způsobem vřadil do klasické tradice politického myšlení, sahající od Platóna a Aristotela přes Locka, Rousseaua a Smithe po Hegelovy bezprostřední předchůdce i následníky v čele s Marxem. Pojmy zákona, občanské společnosti či rozumné skutečnosti jsou v Rosenzweigově shrnutí vyloženy s náležitou mírou detailů a ve vzájemné provázanosti. Rosenzweig ukazuje, co pro Hegelovu filosofii reálně znamená být „svou dobou, uchopenou v myšlenkách“, a přesvědčivě vyvrací četná tradovaná klišé. Předvedením Hegelovy ukotvenosti v historickém kontextu Rosenzweig současně a nedílně ukazuje i jeho aktualitu: přes odlišnost a proměnu dobových reálií Hegel zůstává významným, snad i nepostradatelným zdrojem realistického, komplexního a vyváženého pojetí politické svobody. Franz Rosenzweig (1886–1929) patří coby autor spisu Hvězda vykoupení z roku 1921 k nejvýznamnějším židovským myslitelům 20. století. Své hegelovské disertace, kterou sepsal pod vedením Friedricha Meineckeho, se po náboženském obratu k judaismu a po otřesu první světové války de facto zřekl, spis však osvědčuje svou životnost v překladech (italském, francouzském, portugalském a japonském) a v novém německém vydání s doslovem Axela Honnetha (2010). Zároveň kniha dokládá hloubku a důkladnost Rosenzweigovy původní identifikace s německým duchovním a politickým životem. České vydání přináší tematicky ústřední část, věnovanou Základům filosofie práva a Hegelovu vztahu k Prusku.

Jak vážná je současná krize pravdy? Trawnyho stejnojmenná kniha nepřizvukuje hlasům varujícím před alternativními pravdami, nepanikaří a nemoralizuje, nýbrž věcně analyzuje, jak se to s pravdou má. S oporou hlavních postav filosofické tradice (Sókratés, Kant, Nietzsche, Arendtová) ukazuje, že to s pravdou dnes není o nic horší než v minulosti: pravda byla problémem vždy, lidé se o ni přeli a vždy také měla své svědky a mučedníky. Pravda je v krizi vlastně neustále, protože krize patří k její bytnosti: pravda sama je krizí, a to ve smyslu původního řeckého výrazu — v krizi se tříbí názory a vyjevuje se silnější argument, a s ním i pravda sama. Tím nám autor poskytuje mnohem lepší vodítko pro orientaci v aktuální debatě než soudobá klišé – přijetí pravdy jako krize umožňuje dát pravdě ve veřejném prostoru znovu přiměřený smysl.