Incipit

Čtvrtý román Guadalupe Nettel Jedináček staví do popředí téma mateřství a funkce rodiny v současném světě. Spíš než vylučující otázku, zda mít, nebo nemít děti však autorka zkoumá pojetí péče, včetně toho, jestli jsme coby biologičtí rodiče k péči předurčeni a máme-li vůbec kapacitu vystačit si sami. Příběh románu se odvíjí od dávné dohody mezi vypravěčkou Laurou a její dlouholetou přítelkyní Alinou, které se zařekly, že odolají společenskému tlaku a dobrovolně se vzdají role matky. Později, zatímco si Laura nechává podvázat vejcovody, se Alina a její partner po problémech s početím rozhodují pro umělé oplodnění. Na pozadí následných životních rozhodnutí jednotlivých postav i nečekaných zvratů vyvstává důležitost komunity, přátelství a lásky, která „přichází v těch nejnečekanějších podobách“.

S novým životem, který Pauline nosí pod srdcem, pocítí hrdinka románu Kdo ví nutkání odhalit původ svých dalších křestních jmen – Jeanne, Jérôme a Ysé. V cestě za poznáním jejich předešlých nositelů, o nichž se v rodině mlčí, ji pohání i snaha vyrovnat se s osobní tragédií. Druhý román Pauline Delabroy-Allard vzdává hold samotnému aktu psaní, které dokáže vyplňovat prázdno a hojit rány. Stejně jako ve své podmanivé prvotině Taková je Sarah i v Kdo ví prokládá autorka intimní zpověď živou imaginací, a vytváří tak dynamické vyprávění, které ohledává hranice autofikce.

Nekonečná fronta lidí zoufale čeká na otevření osudové brány; mladá žena prchající před vlastní minulostí nalézá podporu v odborářském kolektivu pokojských; korporátní Šampion reflektuje své celoživotní počínání, zatímco pomalu umírá na podlaze kanceláře. Londýnská autorka Vanessa Onwuemezi omamným stylem vypráví o ztrátě, moci, tíživé paměti i potřebě lidské vzájemnosti. Ve své debutové sbírce povídek umně kloubí formální experiment s niterným prožitkem a hlubokým zájmem o člověka a svět kolem něj. Její postavy přešlapují v mlhavém oparu bezčasí a nehostinnosti temných končin na hranici mezi realitou a snem.