Irra Miroslav

Síbl“, neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.

Síbl“, neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.

Síbl“, neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.