Miroslav Irra

Pojem „delfín“ má zřejmě většina populace naší země spojen s inteligentním kytovcem dobráckého vzezření, na první pohled budícího dojem veselého a věčně se smějícího tvora. Ne tak bývalí aktivní vojenští piloti i letečtí fandové, u nich tento pojem jednoznačně představuje cvičný proudový letoun Aero L-29 „Delfín“, jehož ladné a elegantní tvary skutečně evokují představu onoho populárního mořského savce. Tento letoun drží v našich podmínkách doslova neotřesitelný primát z hlediska počtu vyrobených strojů, do ukončení výroby v r. 1973 vzniklo celkem 3 665 letounů tohoto typu, což je v této kategorii letadel světový unikát. Publikace má formát A4, celobarevná na kvalitním křídovém papíře, vazba V2, 36 stran, množství barevných foto i detailů a historických černobílých foto, barevné bokorysy.

V pátém a šestém dílu se uzavírá bohatá historie 1. stíhacího pluku, která skončila zrušením 1. stíhacího pluku k 31. 12. 1994. Poslední dva roky existence byly poznamenány častými přesuny leteckého personálu a techniky mezi jednotlivými pluky letectva. S rozdělením našeho státu a tím i našeho letectva ukončily u tohoto pluku službu i zbývající letouny Mig-29. Publikace obsahuje výčet typů letadel a jejich počtu u pluku v posledních dvou letech. Dále je zde popsáno pozemní zabezpečení pluku po celou dobu jeho existence a používaná technika. Nechybí letecké nehody od roku 1944.

60. léta byla pro 1. slp významná zejména přechodem na další generací stíhacích letounů konstrukční kanceláře MiG, v tomto případě na typ MiG-21 a jeho verze. Po celé období let 1962-1970 se pluk nacházel v sestavě 3. sPVOS, resp. od r. 1969 3. dPVOS. Na jaře 1968 se jeho příslušníci přihlásili k obrodnému procesu v československé společnosti, který násilně přervala agrese států Varšavské smlouvy v čele se SSSR. Důsledkem toho byly mimo jiné personální čistky, které formou kádrových prověrek proběhly v roce 1970 a na jejich základě pak bylo propuštěno do zálohy min. 60 příslušníků pluku, evidentně většina z politických důvodů. V podmínkách nastávající tzv. „normalizace„ pluk nadále plnil úkoly v bojové přípravě a ochraně vzdušného prostoru.

Období let 1951 – 1961 bylo pro pokračování historie Zvolenského leteckého pluku zvoleno záměrně. Je totiž významné přechodem na proudovou leteckou techniku a zároveň tím, že pluk byl od roku 1952 do roku 1961 součástí 1. lsd/sld. Rok 1951 přinesl převratné změny. Probíhaly přípravy na hromadné přezbrojení letectva proudovou technikou. K tomuto úkolu byla určena celá 3. ld, u jejíchž pluků proběhl pečlivý kádrový výběr pilotů pro přeškolení. Samozřejmým předpokladem, kromě pilotních schopností, byla naprostá oddanost KSČ, lidově demokratickému zřízení a SSSR. Od února 1951 působilo na letišti Mladá „Výcvikové středisko určené k přeškolování na proudová letadla“, reorganizované dnem 1.6.1951 na „Proudové výcvikové středisko letectva“. Právě zde se mělo rodit československé proudové letectvo. 1. lp se ještě zúčastnil květnové vojenské přehlídky v Praze dne 6.5.1951 k výročí osvobození Československa Rudou armádou. Letecká část byla pojata vskutku velkolepě za účasti více než 200 letounů, které měly defilovat nad letenskou plání současně s pochodujícími útvary pěchoty a dalších pozemních zbraní. V den přehlídky právě v čase zahájení vzletu jednotlivých skupin se však přes Prahu hnala silná přeháňka se sněhem a nízkou oblačností. Formace sice vzlétly, ale v nepříznivých podmínkách se věci odvíjely jinak než bylo plánováno. Při tehdejším stavu radiotechnického zabezpečení řízení letového provozu bylo zázrakem, že za daných povětrnostních podmínek přehlídka neskončila ještě hůře. Po přehlídce se vybraný personál pluku spolu s 5. a 8. lp přemístil během května - června 1951 z dosavadních posádek do Mladé, kde bylo pak zahájeno teoretické a poté i praktické přeškolení na sovětské proudové letouny MiG-15, v čs. letectvu značené S-102. Dosavadní výzbroj, letouny S-199 a zbývající personál byl přesunut na plzeňské letiště Bory, s určením pro nově založený 18. lp. Jako první zahájil přeškolení již v květnu 1951 8. lp, personál vybraný pro 5. lp jej následoval během června, poté zahájil nově postavený 11. lp a 23.7.1951 zahájil přeškolení 1. lp. Proudová éra začala.

Avii S/CS-92 Me 262 v československém letectvu autora M.Irry. Publikace popisuje zkoušky, výrobu a nasazení německého proudového stíhače Messerschmitt Me 262 v československém letectvu po roce 1945. Publikace je doplněna unikátními dobovými fotografiemi, barevnými fotografiemi dochované Avie S-92, vzpomínkami letců, kteří na S-92 létali. Nechybí barevné bokorysy obou verzí.

Historií československého vojenského letectva v poválečném období prošlo mnoho útvarů různého určení, ale jen jeden jediný má tu čest být prvním československým leteckým plukem, nově vzniklým po potupných událostech let 1938 a 1939, jejichž důsledkem bylo rozbití předválečného Československa a také konec jeho vojenského letectva, po dvacet let s láskou, pílí a péčí budovaného prakticky od nuly. ***** Tímto historickým útvarem se stal dnem 1.6.1944 1. československý samostatný stíhací letecký pluk, který jako vůbec první útvar československé zahraniční branné moci vstoupil na území Československé republiky a zahájil zde boj s německými okupanty. Po válce, již pod jinými názvy, vyjma krátkého období na přelomu let 1945-46 stále s pořadovým číslem 1, působil v čs. vojenském letectvu nepřetržitě do konce roku 1994, kdy byl zrušen jakožto nejdéle existující československý stíhací letecký pluk. Zároveň jde o jeden ze dvou čs. leteckých pluků, které byly nasazeny v bojových operacích za II. světové války, ten druhý, 3. čs. bitevní letecký pluk, však po drtivou část své poválečné existence nesl již pořadové číslo 30, pod nímž byl zrušen k 31.12.1994 stejně jako 1. stíhacím leteckým plukem. ***** K 70. výročí vzniku pluku byla v květnu roku 2014 vydána péčí Jihočeského kraje a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích obsáhlá publikace „Příběh Jižní eskadrony“, díky iniciativě paní Kláry Anderlové s dotiskem o rok později. Obě vydání byla určena a distribuována výhradně mezi bývalými příslušníky tohoto i dalších útvarů bývalého čs. letectva. Zájem o ni však byl i mezi dalšími příznivci našeho vojenského letectví a letecké historie. Proto nyní, v roce 2024, díky nakladatelství Jakab Nevojice, dochází k dalšímu vydání, tentokrát jinou formou v edici Aero. Tato verze, určená především pro zájemce, na které se v r. 2014 nedostalo, je proto oproti původní verzi krácena hlavně o podrobnější personální a technické údaje. ***** 80. výročí vzniku pluku je snad dostatečně vhodnou příležitostí, abychom si připomněli jeho bohatou historii, osoby, které prošly službou v jeho sestavě, i leteckou techniku, s níž pluk vedl bojovou činnost během války, prováděl letecký výcvik v poválečném období a zejména od počátku 50. let zajišťoval bojovou pohotovost k ochraně vzdušné hranice Československa i pro případ tehdy ve vší vážnosti očekávaného světového válečného konfliktu mezi dvěma nesmiřitelnými mocenskými bloky. ***** Vraťme se však do doby před 70. lety, kdy se začal psát tento příběh.

Proudový stíhací letoun sovětské konstrukční kanceláře Mikojan-Gurjevič, MiG-19, je bezesporu významnou veličinou v historii československého a českého letectva, i přesto, že počtem dodaných strojů zaujímá mezi proudovými stíhacími letouny čs. letectva až třetí příčku, za bezkonkurenčně nejpočetnější „patnáctkou“ a druhou v pořadí „jednadvacítkou“. Jeho význam spočívá především ve skutečnosti, že jeho zavedením do služby bývalé Československo vkročilo do pomyslného klubu států, jejichž vojenské letectvo vlastní a provozuje nadzvukové proudové letouny.

"Síbl", neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.

Protivzdušná obrana Československa v závěrečném období studené války * Publikace uzavírá trilogii pojednávající o budování československé protivzdušné obrany. Třetí závěrečná část popisuje situaci od roku 1980. Změny v organizaci a ve výzbroji stíhacího letectva, radiotechnických a protileteckých raketových jednotek. Podrobně popisuje zásahy proti narušitelům zvenčí a proti vlastním občanům snažícím se dostat vzdušnou cestou na západ. Nechybí jednotky zařazené do protivzdušné obrany a jejich výzbroj v uvedeném období a popis jejího tehdejšího potencionálního protivníka jeho organizaci a vybavení.

Proudový stíhací letoun MiG-15 sovětské konstrukční kanceláře Mikojan – Gurjevič je v oblasti vojenského letectví nepochybně legendou, která po léta psala historii letectví nejen našeho, ale i světového. Ačkoli konstruován pro třetí světovou válku, v níž měl slavně zvítězit režim, který jej zrodil, byl bohudík pro nás středoevropany nasazen jen v mnoha lokálních konfliktech, z nichž prvním a publicisticky nejznámějším byla válka v Koreji. Zde byl poprvé nasazen ve vzdušných bojích, a pokud byl pilotován zkušenými sovětskými piloty, byl přinejmenším rovnocenným soupeřem tehdy nejmodernějších amerických stíhaček F-86 „Sabre“. Celkem 17 564 strojů tohoto typu vyrobených v několika základních verzích a mnoha variantách v SSSR (13 383 ks), Československu (3 354 ks) a Polsku (727 ks), kromě výroby v Číně, jejíž počty nejsou známy, sloužilo v mnoha letectvech zemí východního bloku i rozvojových zemí po celém světě. Bylo o něm napsáno mnoho. I historie jeho licenční výroby u nás je vcelku známa. Nejméně známou kapitolou jeho historie u nás tak po léta zůstala jeho služba u čs. leteckých útvarů Od doby dodání prvního MiGu-15 k nám do jeho posledního letu uplynulo totiž téměř 32 let a počet nasazených letounů za celé období činil přes 1200! Déle vydržel ve službě jen typ MiG-21, ovšem celkový počet nasazených letounů tohoto typu byl podstatně nižší. Třídilná publikace „Patnáctka“ Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu poprvé vyšla v našem nakladatelství v roce 2006. Nyní se doplněná a aktualizovaná vrací v edici AERO.

Čs. letectvo po válce evidovalo tři produkty firmy Heinkel – He 72, He 111 a He 219, v případě He 111 a He 219 v počtu pouze několika kusů, počet He 72 přesáhl desítku. Všechny naše He 72 byly v majetku čs. vojenské správy, avšak byly zapůjčeny aeroklubům. Aerokluby je používaly především ke vlekání větroňů a v této roli si vysloužily uznání i značnou popularitu. O letouny He 111 neměla čs. vojenská správa v prvních poválečných letech zájem. Iniciativa k jejich využití však vzešla od VLÚ Letňany. Tato instituce se po válce zabývala řešením desítek výzkumných, zkušebních a výrobních úkolů, mezi nimiž byly zkoušky „raketového dálkově řízeného leteckého torpéda“, tedy řízené letounové střely Henschel Hs 293A, zkouškami trofejních proudových motorů BMW 003 a Jumo 004, zkouškami bombardovací výstroje a zkušebním bombardováním, mj. též zkouškami řízené pumy PC 1400Fx Fritz X. K tomu bylo nutno mít vhodný letoun. Dva stroje byly získány z Bulharska, třetí stroj pocházející z válečné kořisti byl až ve dnech 26.-28.4.1950 převzat vojenskou správou po revizi v závodě Rudý Letov. Dva letouny byly v LVÚ využívány v letech 1948-49 k různým zkouškám, jeden byl upraven pro letové zkoušky proudových motorů Jumo 004 a BMW 003. V r. 1950 byl jeden (možná dva?) He 111 upraven pro letecké snímkování a předán Fotoletecké skupině, kde dolétal v r. 1957. Prokazatelně dva stroje byly v letech 1952 – 1953 používány k vlekání vlečných terčů pro střelby stíhacích S-102. Oba byly zrušeny během let 1953-1954. Zájem o He 219 projevilo MNO až v r. 1948, kdy oznámilo továrně Rudý Letov zámysl objednat opravu dvou kusů z materiálu nacházejícího se v Chebu. Rudý Letov zahájil kompletaci dvou letounů, první byl byl zalétnut 25.2.1950, na druhém letounu, který měl být přizpůsoben pro montáž proudového motoru, se v té době stále pracovalo. Snahy o jejich využití byly vcelku bezvýsledné, oba byly zrušeny asi někdy na počátku roku 1953.