Miroslav Irra strana 3 z 3

”Dřevěný zázrak”, v anglickém originále ”Wooden Wonder” - ano, pod touto přezdívkou se skrývá letoun anglické firmy De Havilland, známý pod bojovým jménem Mosquito, proslavený z let druhé světové války. Tento stroj patří bezesporu k leteckým legendám a sloužil od r. 1941 do konce války v různých rolích. Jeho vpravdě geniální konstrukce umožnila adaptaci draku pro širokou škálu bojového použití, od původně proponovaného poslání průzkumného letounu po noční stíhací, bombardovací, stíhací bombardovací, námořní útočný, výškový stíhací i cvičný stroj. Je pochopitelné, že tento stroj na kterém bojově létalo i několik našich pilotů ve Velké Británii zaujal velení československého letectva a nakonec se stal ve verzi FB.VI na několik poválečných let součásti výzbroje československého vojenského letectva. Publikace detailně popisuje tuto část historie slavného Mosquita.

Bitevní letoun Su-25 patří mezi doslova ikonické typy sovětské letecké konstrukční školy. Jde o nádherný příklad účelového designu, kdy většina parametrů byla plně podřízena jednoduchému zadání v podobě požadavků na maximální odolnost proti poškození, schopnost působit téměř z jakékoliv myslitelné plochy a nosnost velkého množství výzbroje. Klíčovou nebyla ani tak přístrojová přesnost umožňující navádět munici na vybrané cíle, byť i u ní došlo vlivem instalace laserového dálkoměru v přídi ke kvalitativnímu povýšení na novou úroveň, jako spíše schopnost přiblížit se k nepříteli na takovou vzdálenost, která by pro ostatní typy techniky byla až příliš nebezpečná, a která by umožnila zvýšit pravděpodobnost zásahu nepřítele. A ačkoliv se u Su-25 často udává, že jeho vývoj iniciovaly plány na vývoj konkurenčních amerických letounů A-9 a A-10, ve skutečnosti jde o výsledek v téže době probíhajících paralelních úvah různých expertů v SSSR, kteří shodně jako v USA došli k závěru, že na tehdy perspektivním bojišti existuje prostor pro těžce pancéřovaný podzvukový typ schopný likvidace nepřátelské pozemní techniky na krátkou vzdálenost. Kvalitativní rozvoj pozemních sil a protiletadlové ochrany vedly k situaci, kdy rostl průměrný počet zásahů nezbytný k vyřazení protivníkových pozemních uskupení z boje. Na tuto skutečnost konstruktéři reagovali vývojem letounů kategorie A-10 a Su-25.

Ve 3. dílu se podíval autor na MiG-21MF trochu zblízka. Svým určením, vybavením i vnějším vzhledem je prakticky shodný s MiG-21M, který již byl v edici Aero popsán. Jde o exportní modifikaci verze MiG-21SM, obdobně MiG-21M („Izdělije 96A“) má být exportní modifikací MiGu-21S. „Emefka“ má výkonnější motor R-13F-300, sedačka je typ KM-1M. Původní výrobní označení je ”Izdělije 96F”. Jedinými výraznějšími vnějšími rozpoznávacími znaky je pouzdro periskopu pro výhled vzad na překrytu kabiny, a aerodynamické plůtky pod přisávacími dvířky, ovšem během služby byly tyto prvky při opravách montovány i na starší MiG-21M. Více o vybavení této verze naleznete v této publikaci

Protivzdušná obrana Československa v letech 1962-1980 Publikace navazuje na 1. díl pojednávající o budování československé protivzdušné obrany do roku 1961. Popisuje nástup MiGu-21F-13 k našemu stíhacímu letectvu, rozšiřování radiotechnického vojska. Zachycuje situaci v roce 1968 a následnou normalizaci včetně jejího dopadu na personální obsazení funkcí. Podrobně popisuje zásahy proti narušitelům zvenčí a proti vlastním občanům snažícím se dostat vzdušnou cestou na západ. Nechybí jednotky zařazené do protivzdušné obrany a jejich výzbroj v uvedeném období a popis jejího tehdejšího potencionálního protivníka.

Protivzdušná obrana Československa v počátečním období studené války do roku 1961 Ostraha vzdušného prostoru od přízemních výšek až po stratosféru, v každé denní i noční době a za jakýchkoli povětrnostních podmínek, je výsostným právem každého suverénního státu. Není to jednoduchý úkol ani v dnešní době, natož před desítkami let. Československé stíhací letectvo PLOSÚ (do 1.11.1954) i PVOS (od 2.11.1954) v úzké součinnosti s radiotechnickým vojskem i s podporou frontového stíhacího letectva tento úkol sice plnilo v mírové době, ale v podmínkách bipolárního rozdělení světa, na samé hranici dvou znepřátelených mocenských bloků, po dobu téměř čtyřiceti let. Navíc, přes všechny projevy různých státníků o nutnosti mírového soužití, stále v očekávání dalšího možného světového konfliktu, který by zřejmě lidskou civilizaci vrátil o staletí zpět, pokud by ji nezničil vůbec. Zkusme se podívat nezaujatě, bez nánosů ideologického balastu, co se skutečně dělo kolem oné Vysoké modré zdi, očima pamětníků, přímých účastníků, i ve světle dobových dokumentů, které konec konců také tvořili přímí účastníci. Časový interval 1945-1961 je zvolen záměrně, od poválečných počátků v podstatě nefunkční protivzdušné obrany republiky, přes padesátá léta, kdy se po deset let hledal její nejlepší organizační model, až po rok 1961, kdy bylo přijato optimální schema PVOS, které zůstalo v platnosti do konce 80. let.

Proudový stíhací letoun MiG-15 sovětské konstrukční kanceláře Mikojan – Gurjevič je v oblasti vojenského letectví nepochybně legendou, která po léta psala historii letectví nejen našeho, ale i světového. Ačkoli konstruován pro třetí světovou válku, v níž měl slavně zvítězit režim, který jej zrodil, byl bohudík pro nás středoevropany nasazen jen v mnoha lokálních konfliktech, z nichž prvním a publicisticky nejznámějším byla válka v Koreji. Zde byl poprvé nasazen ve vzdušných bojích, a pokud byl pilotován zkušenými sovětskými piloty, byl přinejmenším rovnocenným soupeřem tehdy nejmodernějších amerických stíhaček F-86 „Sabre“. Celkem 17 564 strojů tohoto typu vyrobených v několika základních verzích a mnoha variantách v SSSR (13 383 ks), Československu (3 354 ks) a Polsku (727 ks), kromě výroby v Číně, jejíž počty nejsou známy, sloužilo v mnoha letectvech zemí východního bloku i rozvojových zemí po celém světě. Bylo o něm napsáno mnoho. I historie jeho licenční výroby u nás je vcelku známa. Nejméně známou kapitolou jeho historie u nás tak po léta zůstala jeho služba u čs. leteckých útvarů Od doby dodání prvního MiGu-15 k nám do jeho posledního letu uplynulo totiž téměř 32 let a počet nasazených letounů za celé období činil přes 1200! Déle vydržel ve službě jen typ MiG-21, ovšem celkový počet nasazených letounů tohoto typu byl podstatně nižší. Třídilná publikace „Patnáctka“ Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu poprvé vyšla v našem nakladatelství v roce 2006. Nyní se doplněná a aktualizovaná vrací v edici AERO.

S nástupem moderní techniky, která kladla na pilota čím dál tím větší nároky, narůstal problém zajištění letounů, které by se co nejvíce přibližovaly svými vlastnostmi bojovému stroji, na který měli cvičení piloti přejít. Nejlogičtějším řešením byla dvoumístná cvičná verze bojového stroje. V případě verzí stíhacích MiG-21 to byly v našem letectvu MiGy-21U/US/UM. Publikace popisuje ve dvou dílech jejich službu.

Kniha navazuje na I. díl vydaný v roce 2015 prezentací letadel čs. letectva, nezahrnutých v I. dílu, tedy letounů bitevních, lehkých bombardovacích, stíhacích, dále vrtulníků, kluzáků a větroňů. Kniha se dále zabývá problematikou kamufláže a markingu letecké techniky čs. letectva ve sledovaném období, rovněž podává souhrnný přehled výzbroje letadel čs. letectva, tedy hlavňových zbraní, leteckých pum, leteckých raket (ty byly ve sledovaném období spíše ve stadiu zkoušek trofejního materiálu a pokusů o vlastní vývoj). V závěrečné části se kniha zabývá průběhem a výsledky zkoušek trofejních zbraní – řízené pumy PC 1400FX a řízené střely Hs 293A.

Síbl“, neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.

Problém vyzbrojení letectva a jeho řešení Letadla cvičná, dopravní a kurýrní Miroslav IRRA Kniha se zabývá problematikou související s řešením otázek vyzbrojení čs. vojenského letectva v procesu jeho poválečné obnovy po roce 1945. Zabývá se také procesem přezbrojení čs. letectva trofejní technikou, k němuž nakonec došlo po neúspěšných pokusech o získání potřebného leteckého materiálu na Východě i Západě. Nakonec kniha prezentuje v podstatě inventuru letadel čs. letectva v letech 1945-1950 v kategoriích cvičné, dopravní a kurýrní letouny. Bitevní, lehké bombardovací, stíhací letouny, vrtulníky, kluzáky a větroně budou předmětem II. dílu.

Ve druhé polovině 50. let nastoupil v ČSR nový typ sovětské konstrukce, Iljušinův Il-14, ve své době nesporně stroj světové úrovně, který v našich podmínkách dodnes drží primát největšího u nás vyráběného letounu. Tato licenční výroba probíhala v pražské továrně Avia v letech 1955 až 1960 a dala vzniknout 203 letounům pro tuzemské provozovatele. Publikace podrobně popisuje službu v československém vojenském letectvu.

Protivzdušná obrana Československa v závěrečném období studené války * Publikace uzavírá trilogii pojednávající o budování československé protivzdušné obrany. Třetí závěrečná část popisuje situaci od roku 1980. Změny v organizaci a ve výzbroji stíhacího letectva, radiotechnických a protileteckých raketových jednotek. Podrobně popisuje zásahy proti narušitelům zvenčí a proti vlastním občanům snažícím se dostat vzdušnou cestou na západ. Nechybí jednotky zařazené do protivzdušné obrany a jejich výzbroj v uvedeném období a popis jejího tehdejšího potencionálního protivníka jeho organizaci a vybavení.

Ve druhé polovině 50. let nastoupil v ČSR nový typ sovětské konstrukce, Iljušinův Il-14, ve své době nesporně stroj světové úrovně, který v našich podmínkách dodnes drží primát největšího u nás vyráběného letounu. Tato licenční výroba probíhala v pražské továrně Avia v letech 1955 až 1960 a dala vzniknout 203 letounům pro tuzemské provozovatele. Publikace podrobně popisuje službu v československém vojenském letectvu.

Služba letounu MiG-15 v Československém letectvu

Proudový stíhací letoun sovětské konstrukční kanceláře Mikojan-Gurjevič, MiG-19, je bezesporu významnou veličinou v historii československého a českého letectva, i přesto, že počtem dodaných strojů zaujímá mezi proudovými stíhacími letouny čs. letectva až třetí příčku, za bezkonkurenčně nejpočetnější „patnáctkou“ a druhou v pořadí „jednadvacítkou“. Jeho význam spočívá především ve skutečnosti, že jeho zavedením do služby bývalé Československo vkročilo do pomyslného klubu států, jejichž vojenské letectvo vlastní a provozuje nadzvukové proudové letouny.