Klenov

Řeka odnáší stíny stromů je sbírkou tiché, všímavé poezie, která vyrůstá z každodenního okouzlení krajinou a městskou periférií. Filip Hrazdil v krátkých, přesných básních, volně inspirovaných poetikou haiku, zachycuje pomíjivost okamžiků, ročních dob i lidské blízkosti. Minimalistický jazyk a zdrženlivá obraznost dávají vyniknout tomu, co obvykle zůstává nepovšimnuto – tichu, paměti a křehké přítomnosti.

Kdo četl předchozí sbírku povídek a básní Miroslava Černého Moudrost stezky (2024), snadno pozná, že jeho nová kniha Sentimentální pijáci na ni zjevně navazuje. Dalo by se říct, že je vlastně jejím dvojníkem. Opět se potkáváme se souborem různorodých textů, jejichž vypravěčem je nejčastěji jakýsi Richard, o němž doposud víme, že delší čas pobýval ve Spojených státech, potom vystudoval anglickou filologii, pracuje na katedře anglistiky a amerikanistiky, má syna, cestuje po celém světě a miluje příběhy ze starého Západu. Někoho napadne, že těch podobností s autorem je až příliš. Byla by však chyba považovat tuto knihu za autobiografickou zpověď podávanou jako autofikci. Na to jsou zařazené příběhy příliš rozmanité a zdaleka ne každý má oporu v životě autora. Také vyprávěcí perspektivy se různí: ich-forma střídá er-formu, vypravěč někdy jméno má, jindy nikoli. Co do žánrového obsazení se v textech potkáme s povídkou, básní, črtou, deníkovým záznamem i reportáží, přičemž hranice mezi jednotlivými žánry nejsou jasné. Sentimentální pijáci tak vzdáleně připomínají sbírku povídek Kena Keseyho Skříňka s démonem (1986; česky 1996), forma „pijáků“ je však zhuštěnější a osekanější. Pokud bych měla definovat, co z (nové) knihy Miroslava Černého činí navzdory této pestrosti funkční celek, bylo by to nejspíš (křehké) chlapáctví, sycené autorovou dobrodružnou povahou. V literární tvorbě Miroslava Černého nelze nevidět příbuznost s tvorbou Hermana Melvilla, Ernesta Hemingwaye či Jacka Kerouaca. Autor se k jejich odkazu hrdě hlásí, zároveň však hledá vlastní, autentickou cestu. Jak shrnuje literární kritik Jakub Guziur v doslovu k autorově starší knize Silou psů: „Tradičně cesta znamená přerod, proto obnáší ničení i tvoření, zapomínání i objevování, oběť i dar. Jejím cílem je poznání vlastního já, které je (jako každý přirozený jev) v neustávající proměně.“

Sbírka Petra Ligockého Předtím než se setmí je tichým a hlubokým ponorem do světa každodennosti, přírody a vnitřního prožívání. Autor zde navazuje na tradici japonského haiku a korejské zenové poezie, zároveň však tyto formy obohacuje o evropskou citlivost a osobní prožitky. Výsledkem je kniha, která svou křehkostí a hloubkou působí jako meditace – pomalá, soustředěná a očišťující.

Jiří Dynka se již dávno stal neodmyslitelnou součástí české poezie přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Osudem pravého básníka bývá absolutní báseň. Tu se nyní Dynka, s doprovodem manželky, vydává hledat skrze návštěvy českých a moravských měst, kde dosud nehostoval. Takto se sbírka Zdrhnout CZ stává nejenom svého druhu básnickým bedekrem, ale promlouvá také o lásce jako o trvání vůle dělat věci společně.

Nejen humorné vzpomínky na kariéru zvěrolékaře na malém městě a šestiletý pobyt v Alžírsku, kde autor pracoval jako terénní veterinář. Druhé vydání bylo rozšířeno o tři nové povídky.

Moudrost stezky je logickým vyústěním dosavadního literárního vývoje Miroslava Černého. Dalo se předpokládat, že autora, který se vedle knih odborných a populárně­?naučných prosadil především jako cestopisec a básník, dříve či později zláká nová tvůrčí perspektiva a bude si chtít vyzkoušet možnosti na poli prózy. Předkládaná knížka je pochopitelně teprve prvním krokem, jak dokládá její podtitul: povídky, básně, texty; i zde totiž Černý přináší texty jak básnické, tak cestopisné. Části, jež bychom mohli označit za pro­zaické, sice převažují, jde ale o kratší příběhy, které by v duchu Raymonda Carvera mohly být klidně psány ve verších, stejně jako některé básně by na druhou stranu bylo možné převést do prózy. Pozornější čtení jednotlivých čísel sbírky ukazuje, že Černý zůstává věrný svým oblíbeným tématům: dobrodružným výpravám po světě, původním národům, a z nich zejména Indiánům, vymírajícím jazykům, legendám, mytologii, šermu či bushcraftu. Zároveň se otevřeně i skrytěji hlásí ke svým oblíbeným spisovatelům a písničkářům: například k Jacku Londonovi, Otakaru Batličkovi, k Townesi Van Zandtovi, Bruci Springsteenovi nebo Bobu Dylanovi. Není přitom překvapující, že jde o literáty a muzikanty s tuláckým srdcem. Totéž platí i o Černého oblíbených básnících, z nichž explicitně zmiňuje Garyho Snydera, Santóku Tanedu a Arthura Rimbauda. Z cestovatelů jsou v knížce přítomni enfant terrible Richard Francis Burton (a.k.a. Frank Baker) a také polozapomenutý český objevitel Josef Wünsch. Součástí svazku jsou jednak doposud nepublikované povídky a básně, jednak práce starší, pocházející z dřívějších autorových knih, přičemž ve většině případů jde o knihy buďto dávno rozebrané (Karavansaraj), nebo jen obtížně dostupné (Africká pohlednice). Hlavním důvodem pro jejich aktualizaci v novém literárním kontextu je skutečnost, že zde slouží novému celku. Moudrost stezky se mi totiž při opakovaném čtení jeví jako pečlivá kompozice, v níž jsou jednotlivé segmenty nenásilně propojeny a umně odkazují jeden na druhý. V tomto smyslu rozumím i pro někoho možná nečekanému zařazení písňových textů.

Rajko Grlić je jeden z nejvýznamnějších chorvatských filmových režisérů. V roce 1971 ukončil studia režie na pražské FAMU. Společně s ním v tom čase absolvovala pražská filmová studia celá plejáda skvělých jugoslávských režisérů ­ – Goran Paskaljević, Srdjan Karanović, Lordan Zafranović nebo Goran Marković. Všichni se významně zapsali svými filmy do historie světového filmu. Filmy Rajka Grliće se vyznačují silným režisérským rukopisem a pečlivou stylizací. Grlić se ve svých filmech zaměřuje na události, které se výrazně podílejí na proměně světa. Jeho filmy jsou s úspěchem uváděny na festivalech. Kniha Neodvyprávěné příběhy je jakýmsi „imaginárním lexikonem filmových výrazů“. Lexikon je sestaven podle písmen abecedy. Grlić v krátkých příbězích nezvyklým způsobem vypráví svůj filmový život na základě širšího okruhu událostí a lidí, kteří se v nich pohybovali. Grlić nabízí čtenáři zaznamenané vzpomínky, z nichž některé jsou zjevně důležité, některé zdánlivě nedůležité, ale vždy jsou spojeny s jeho vztahy s filmem. Přivádí nás do světa filmu a světových filmových hvězd, režisérů, herců. Vypráví příběh filmových festivalů v Pule nebo Motovunu, který založil. S „příběhy“ se octneme na festivalu v Cannes, v Praze na FAMU nebo na setkání s Titem. Celou knihou je prodchnuta „filmová dimenze“. Grlić sám o své knize říká, že „stopy jeho filmového života se vznášejí“, a tak se je rozhodl představit veřejnosti poté, co dospěl k závěru, že „se celý život skrýval za své filmové hrdiny“. Kniha je inspirativní pro mladé filmaře a filmové odborníky. Doplňuje pohled na další významnou filmařskou osobnost z generace režisérů z Jugoslávie, kteří vystudovali FAMU na konci šedesátých let. Je ojedinělou výpovědí, která specifickým způsobem představuje Rajka Grliće jako filmaře a člověka, který má vlastní postoj k životu i k tomu, co vytvořil.

Stanislav Denk. Narodil se 1962 v Brně. V občanském povolání učitel ve Velkém Týnci u Olomouce, kde žije a působí v místní správě. Vydal básnické sbírky Kámen mlýna (Host, 2008), Obruče vzduchu (Dybbuk, 2011) a Hrana ohně (Dybbuk, 2015). Uveden v ročence Nejlepší české básně 2011 (Host, 2012) a antologii Krátká báseň (Protimluv, 2020). Výbory jeho básní byly přeloženy do angličtiny, polštiny a srbštiny.