Klika strana 5 z 15

Třicetiletá zdravotní sestra Šárka nastupuje po mateřské dovolené na neurologické oddělení. Věří, že její život má řád a v dané chvíli není třeba nic měnit. Stačí ale jediný pohled neznámého muže a rázem se jí změní život. Zabředlá ve stereotypním vztahu se zamiluje, aniž by tušila, kam tato láska povede... Nevěra, odchody a opakované návraty ji provázejí několit let. Frustrovaná svým životem hledá pomoc u kartářky i kinezioložky. Myslela si, že se nic horšího už stát nemůže. Mýlila se... Křivě obviněná a trestně stíhaná z ublížení na zdraví prochází trnitou cstou a vystavena tlaku médií bojuje o svou čest. Odsoudí ji, i když je nevinná? Dokáže svůj starý život hodit za hlavu a najít v životě skutečné štěstí?

Čtyřčlenná rodina Ptáčkových se vrací domů z kempování v přírodě, kde si užívala naprosté samoty a odpočinku mimo všechny covidové zákazy a omezení. Očekávaný návrat do civilizace se k jejich velkému šoku nekoná. Jsou nuceni bojovat o holý život ve světě, kde se celý systém zhroutil a platí úplně jiná pravidla – pravidla silnějšího. Nejen, že musí celá rodina držet při sobě, ale musí také najít někoho, komu se dá věřit. Podaří se jim zjistit, co se vlastně stalo, a uniknout všem nečekaným překvapením a nesnázím?

Neil je magnetem na nestandardní, absurdní, komické, dojemné i fatální situace. V mládí jej vyloučili z kněžského semináře, napravoval záda nahému Lou Reedovi a zesnulá osmiletá dívenka mu posmrtně zachránila život. Z bílého Renaultu 4, koupeného od Kurtise Roosevelta, se jen silou myšlenky stal žlutý a v ulicích Palma de Mallorca políbíl úplně cizí dámu. V dětství býval Neil plachý, dnes přednáší své vlastní básně každému na potkání. A spontánně tanší, jakmile uslyší hudbu. Ir, který se živil jako osteopat v Londýně a pak se usadil na Mallorce. Rád se dá do řeči s kýmkoliv v křivolakých uličkách vesnice Deiá, v nejkrásnějším místě na světě. A jeho životním mottem je: "Nedělat nic"

Jak se nic netušíc vrhnout do přestavby chalupy a zažít tak nespočet absurdních, infarktových i komických situací. Jak se nahrazuje chybějící projektová dokumentace okamžitou improvizací? Proč si brát hasicí přístroj, když může shořet kus střechy? Proč nevytvořit místo pevné podlahy trampolínu? Proč nezaplatit několika pracantům, když by stačil jeden nebo dva? Dlouho jsem se rozmýšlela, zda mám vůbec sepsat, a hlavně zveřejnit své budovatelské paměti. Nakonec zvítězilo přesvědčení, že se určitě někde nachází alespoň jedna občas zoufalá budovatelská duše, jako jsem byla já. A že jí možná spadne kámen ze srdce, až si přečte, že „v tom“ není sama. Zdravím ji.

Je možné, aby český policista zažíval podobné maléry a trapasy jako filmoví hrdinové Johnny English nebo inspektor Clouseau? Pro mladého, začínajícího policistu Sváťu žádný problém. Jakmile nastoupí k policii, už první den se dostane do velkého průšvihu, po kterém očekává okamžitý vyhazov. Naštěstí se tak nestane a na obvodním oddělní policie se pak seznámí s několika kolegy, což jsou také samorosti a podobní průšviháři jako on. Společně zažívají spoustu humorných příběhů a navzájem si tropí kanadské žertíky. Hlavní hrdina však nejvíce slouží s ostříleným policistou Standou, se kterým společně zachraňují děti, čelí bláznům a po událostech z 11. září 2001 se v rámci bezpečnostních opatření ocitnou na střeše brněnského letiště se samopaly v rukou. To ale opět končí jen velkým malérem. S kamarády z práce založí Whisky club, kde se zásadně nechlastá, pouze degustuje kvalitní alkohol. Jejich akce však dopadají špatně a manželky jim už přestávají jejich řádění tolerovat. Založí si protestní Baileys club, kde při ochutnávkách domácích likérů kují pikle proti svým manželům. Nakonec přimějí své protějšky ke strávení společné dovolené. To budou muži z Whisky clubu zase v pořádném průšvihu! Ach jo...

Radek ví, že je čas jednat. Ta parta smradů od přehrady mu pije krev. Nepochopili, že jsou na území, kde platí jeho pravidla, a zašli příliš daleko. A netuší ani to, že Radek je ve svém šílenství schopný zajít ještě dál. Drsná válka proti jeho gangu Hráčů, kterou nevědomky rozpoutali, může být jejich prvním i posledním společným zážitkem, ačkoli je jim teprve třináct. Třináctka totiž není moc šťastné číslo... To, co se začalo jako nevinné prázdninové dobrodružství, pomalu přerůstá všem zůčastněným přes hlavu a nejde zastavit, protože kostlivci ve skříních nestraší pouze ty, kteří je tam zavřeli. Území Hráčů je příběh pro milovníky detektivek a dobrodružných příběhů s trochou nostalgie, příběhů, v nichž netečou potoky krve, zato z nich nepříjemně mrazí v zádech.

Po vyřízení komunistů se jedna parlamentní strana pokusila prodat získaná ministerská křesla v příštích – čekalo se vítězných – parlamentních volbách. Nastalou aféru Partaj, vlastně její Předseda, ustál. Ale v každodenním stranickém životě bylo třeba řešit hned to a hned tamto a hlavně byl nebezpečný případ Předsedova řidiče. Na okrese zase měli starosti s těmi volbami, volební kampaní a jak sestavit kandidátku, zatímco radní v městečku bez úspěchu hlasovali o pořadí jednotlivých investičních projektů, až se to vyřešilo v tichosti v zákulisí a nikdo nic nevěděl. Viktorka se po měsíce potuloval v podzámčí a v městečku, protože to bylo poslední místo, kde byla spatřena jeho dcera. Pak měl štěstí. Na Hradě si Prezident připravoval projev. Pačolka, která se ukázala být nepřímou příčinou smrti Viktorkovy dcery, rozháněla plyšovým tygrem holuby dole na náměstí, zatímco na Hradě si lámali hlavu tím, proč mají daňové zákony po deseti letech existence mnohokrát víc slov a výjimek, než měly na počátku. Taky v podzámčí nedalekého Humprechtu obecní radní vejrali na to, že se hlasováním nikam nedostanou. Potenciální koaliční partneři Partaje už zjistili, že nejsou koaličními partnery, a Předseda ke svým novým poslancům promluvil s takovou bolševickou otevřeností, že někteří zalapali po dechu. Na okrese viděli, že okresní konference a předvolební mítinky s jejich voliči nejsou žádná prdel. A do toho Prcinova levota…

Markus Leneth byl vybrán, aby se stal novým členem Akademie. Mocné a vlivné univerzity magie Prachu, stojící na ruinách padlé a tajemné civilizace. Prachem je pokryta celá zem, ovšem jen hrstka nadaných umí ovládnout jeho zvláštní moc. Budoucí adepti této prestižní školy jsou důkladně vybíráni, a pokud dokončí náročné studium, čeká je oslnivá kariéra královských vezírů či neporazitelných žoldnéřů. Naučí se Markus ovládat složitou a do posledního zaklínadla promyšlenou magii Prachu a objeví chmurnou pravdu o světě, která by jej mohla navždycky změnit?

Dozvíte se v nich například, jak hrají šachy pyrotechnici, co se může přihodit, lezete-li v horách s neznámým spolulezcem, jaké zážitky přináší astrální rande, případně jak se věnovat umění aktu, i když neumíte fotografovat ani malovat. Proč Séééndvič? Protože v knize jsou vážnější povídky prokládány lehce nevážnými. Ne že by ty vážné byly až nějak moc vážné, a ty nevážné byly k popukání. Proč Séééndvič, a ne Sendvič? Jelikož titul by měl spíš vzbuzovat zvědavost a chuť na čtení, než chuť k jídlu.

„Manžel se léčí na nádor prostaty. Už pár dní se chová divně, nemluví, odhání všechny od sebe. Sestře oznámil, že si vezme život. Jsem zoufalá, prosím, poraďte mi, co mám dělat..“ Onkologického pacienta na jeho cestě léčbou nádoru statečně a obětavě provázejí jeho blízcí, rodina, přátelé. To jsou ti, kteří bez ohledu na své potřeby poskytují nemocnému bezpečí, dodávají mu síly, slouží mu, ošetřují ho, prostě jsou s ním. To jsou ti, kteří se v noci budí děsivými sny, svírá je úzkost a obavy o nemocného při každé kontrole u onkologa, jsou zmateni chováním nemocného, chtějí být prospěšní, ale neví jak. Hledají pomoc. Kniha, kterou jste vzali do rukou, je složená z reálných dotazů z psychologické poradny a odpovědí psychologů provázejících nemocné v onkologických ambulancích i u lůžka. Autoři vysvětlují, pomáhají pochopit chování těžce nemocných, ukazují návody, jak řešit psychické krize, nabízejí možnosti, jak najít rovnováhu a zklidnění v nejhorších okamžicích, kdy mizí naděje. Unikátně zde najdete obšírná pojednání o onkologicky nemocných dětech a zdravých dětech onkologických rodičů, kapitoly o genetických vyšetřeních rodiny, o onkologii a sexu, o tom, kde hledat psychologickou pomoc. Kniha je pro všechny, kteří prošli, procházejí nebo teprve budou procházet martyriem doprovázení a jejich potřebou se stane slovo, bezpečné slovo pochopení.

Bol sám s Arnoldom Schwarzeneggerom na lodi uprostred rieky, ocitol sa s Michaelom Jacksonom na koncertnom pódiu a s Karlom Gottom v striptízovom klube. Zažil prestrelku ako v akčnom filme, súkromný koncert v aute hviezdej Tiny Turner a Lucii Bílou vyniesol na pódium v náručí. Toto všetko sú skutočné príbehy Romana Antona, bodyguarda z búrlivých 90. rokov - jeho spomienky na roky, keď bol ochotný riskovať vlastný život, aby ochránil slávnych ľudí. Ako žijú a ako sa správajú slávne hviezdy, keď sú mimo dohľadu kamier? Kedy musel Roman naozaj chrániť svojich klientov vlastným telom? A ako súvisí Molotovov koktail s globálnou hospodárskou krízou? Súčasťou knihy je poukaz na bezplatný vstup do Múzea Arnolda Schwarzeneggera, ktoré je oficiálnym partnerom knihy Zpověď Bodyguarda.

Kdyby se autor odvážil parafrázovat jednoho z našich největších povídkářů, nazval by asi tento soubor vyprávění Povídky ze všech kapes. Vždyť jedna z povídek je vytažená z kapsy od oleje umaštěných krátkých kalhot jedenáctiletého kluka, kterému zlá doba na dlouhá léta vzala rodiče i krásné dětství, které až do té doby prožíval. Jiná byla schovaná v kapse domácky vyrobených džínů, které vyučenému puberťákovi ušil soused a zaplatil otec, který se právě vrátil z vězení. Knížka obsahuje i povídku ukrytou v kapse prvního tmavého obleku, ve kterém osmnáctiletý mladík na večerním gymnáziu skládal za velikých potíží, způsobených nepříznivým kádrovým posudkem, zkoušku dospělosti. Pět povídek nosil hrdina našeho vyprávění dva roky po kapsách naftou prosáklé uniformy šoféra pomocných technických praporů, krátce PTP, kdy jeho velitel kapitán Vasil oslovoval všecky podřízené vojáky, a nejenom je, namísto soudruh, zkurveněc. A kdybychom obrátili naruby jednu z posledních kapes, našli bychom v ní určitě psí známku z roku 2005 a snítku alpské protěže. Společným jmenovatelem všech uvedených bylo to, že kromě povídek se v nich už moc nenacházelo. Byly to doby, které byly bohaté hlavně svým mládím. Jan Hlach si zůstává věrný a vypráví břitkým a zábavným stylem, nepostrádajícím ostrovtipu, příběhy protkané historkami někdy připomínajícími Haškovy humoresky. Jeho texty jsou nejen humorným, ale v případě těch z doby poúnorové i varovným svědectvím pro všechny, kdo by měli snahu tleskat samozvaným mocipánům. Tomáš Mertl

Když projíždíte Zambií, u vjezdu do každého města nebo městečka je velká plechová cedule s nápisem: „Jedli jste dnes? Poděkujte farmářům.“ Jak prosté, ale všeříkající. Petr veterinaří v Africe přes 10 let. V zemi obrovské rozlohy, špatných silnic, na kterých si v noci hoví skot i volně žijící velká zvířata a auta jezdí převážně neosvětlená a zásadně vlevo, v zemi, kde je obrácené všechno včetně noční oblohy. V zemi nebezpečných chorob a špatné dostupnosti léků, kde čas běží jinak a noc kypí koncertem zvuků, které jinde neuslyšíte. Hned při první návštěvě onemocněl „nemocí Afriky“ a to srdeční pouto už nedokázal zlomit. Petr vypráví o pozadí známých i neznámých onemocnění, historických faktech, přírodních zákonitostech a zajímavostech, afrických specifikách i o mentalitě místních lidí. Proč jsou největšími nepřáteli veterináře v Africe hmyz a dráty? Jaké je najednou zjistit, že se díváte do očí smrti? A kam zmizeli všichni stateční nositelé titulu Evropan? Afrika, jakou sami nikdy neuvidíte.

Roztříštěná městským ruchem a nemožností najít cestu životem, jsem se ocitla na osamocené španělské usedlosti, kde se mi trpělivými přáteli staly nekonečné sady olivovníků a především stádo dvaceti nádherných a hrdých koní. Konečně jsem měla klid na introspekci a s teplým jižanským sluncem proudila i naděje, že se jednou odrazím ode dna a budu moci začít znovu. Zkušenost prožité harmonie se obtiskla do mé duše navždy. Jestli to ale bude stačit k udržení rovnováhy při setkání se syrovou realitou, jsem se ptát neodvažovala. Stejně mě doběhne nebo… Kniha o hledání pravdy, lásky, svého skutečného místa a vnitřní síly pro život. A také o rozhodnutích, která okamžikem kdy padnou, se stávají jen dalšími kroky, mizícími pod prachem písku v minulosti.

Připadá mi to jako včera, kdy jsem na Korfu přijela s odhodláním prožít tu po Jannisově boku svůj život. Byl začátek ledna a při našich prvních procházkách jsem viděla starší Korfany, jak sedí před svými domy a vyhřívají se na poledním slunci. Teď prožíváme druhý lockdown v Řecku a já jsem poprvé viděla svého manžela, jak si sedl na balkon a užíval si březnového slunce. Jak rychle uteklo těch čtyřicet let, co se známe. Na první desetiletí našeho společného života vzpomínám v knize Zvyknout si na Korfu a nyní předkládám dalších deset let, které jsou méně o zdravotnictví a finančních problémech, zato více o místním školství a cestování po Řecku. Bylo pro mě příjemné pohroužit se v obtížné koronavirové situaci do vzpomínek mého obyčejného i neobyčejného života.

Krajino, krajino Krajino zvířená teď mýma očima, krajino zvířená jenom mým dechem, v měsíčním světle jsi prostřená k samotě, v měsíčním světle jsi těhotná mechem. Nikoliv nehybná, nikoliv hliněná, zářivá Jsoucností, šťavnatě pramenná. Krajino šeřivá, modřínem nesená, tišivě chladivá, do pramínků pěšin rozbásněná! Do duší poutníků od pólů k rovníkům láskami andělů pod klenbami mraků zalesněná! Krajino zrozená z modliteb, úliteb, krajino vždy znovu nalezená jako dar jiskřivé, zvonivé Plnosti, do Časů smířlivě rozbalená.