Kodudek

Koláž z deníkových záznamů frontmana Houpacích koní Jiřího Imlaufa s nebývalou působivostí propojuje události velkého světa s životem v Ústí nad Labem, vteřinové romány z "divokého severu" s nadčasovými úvahami, hravost se syrovostí: "A ještě jednou děčínský nádraží – hážu búra do automatu na kafe a přesně ve chvíli, kdy mi ho ta kraksna nenávratně spolkla, mi pani vedle řiká: nemáte pět korun? Zrovna jsem o něj přišel – říkám jí, a ona: musíte do toho bouchnout, pane, takhle, a odborně trefí automat přímo na žaludek. A nic. Když mě to přestane bavit, dám jí teda pět korun, kapučíno si už stejně nedám. A ona: to je málo! Naštvalo mě to, říkám cože? A pani – to je málo, to na kafe nestačí! Trochu už zvýšim hlas: tak si toho búra dostaňte vocaď, to musíte bouchnout, takhle –"

Výbor z prací disidenta, překladatele a diplomata Martina Palouše z let 1978–2022 mapuje jeho cestu světem (filozofie). Od „podzemních“ počátků spjatých se semináři Jana Patočky a společenstvím kolem Zdeňka Neubauera a Václava a Ivana M. Havla přes angažmá v politice a diplomacii po sametové revoluci (velvyslanec ČR v USA a později velvyslanec Stálé mise ČR při OSN v New Yorku) po působení v akademické sféře – od roku 2012 na postu ředitele Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. Knihu doprovází unikátní fotografie, které text doplňují o nejvýznamnější životopisné souřadnice. „Dospěl jsem do životní fáze, kdy lidé vzpomínají, bilancují, ohlížejí se, uzavírají. Dlouho jsem váhal, zda bych měl k tomuto žánru přispět i já, ale nakonec jsem se rozhodl, že se do toho pustím. Když jsem ovšem přemýšlel nad formou svého příspěvku, připadlo mi nejvhodnější vyjít ze skutečnosti, která můj život zcela zásadním způsobem ovlivnila a která i nyní, když jsem překročil hranici sedmdesáti let, má pro můj způsob uvažování o sobě samém rozhodující roli: ze svého setkání s filosofií, ze svého hledání právě v ní odpovědí na otázky, které mě v čase a na místě vymezeném pro mé pozemské pobývání pronásledovaly. Odvažuji se tedy zde nabídnout jeho stopy, své písemné příspěvky do filosofického dialogu okolo mne kontinuálně probíhajícího – v rodině, s přáteli a známými –, občas prokládané dopisy, záznamy přednášek či písemnými dialogy či rozhovory.“

Paměti divadelníka Andreje Kroba, proložené mnoha unikátními fotografiemi Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara či Ondřeje Němece, ze všeho nejvíce připomínají řeku. Jednotlivé vzpomínky se sbírají do historek a příběhů, jež postupně mohutní v proud vyprávění, který čtenáře unáší druhou polovinou (českého) 20. století. Rychle a věcně. Bez sebemenších peřejí sebechvály, okázalosti či sentimentu a s takovým citem pro pointu, souvislosti a pro druhé, až se zdá, že se hladina mění v povětří. A plavba v let – na koberci z byzantského bazaru. „Celej můj život je o tom, že sice všechno je napsáno v knihách, to mě nezajímá, vždycky na to musím přijít sám. Potom ovšem zjistím, že to je absolutně zbytečné, protože stačilo chodit do školy, stačilo si to přečíst.“ Kniha vychází k 85. narozeninám Andreje Kroba.

První souborné vydání surrealistického románu Vítězslava Nezvala (1945) a nedávno objevené filmové povídky Ester Krumbachové (1967), mimořádně působivé literární předlohy legendárního snímku Jaromila Jireše - Valerie a týden divů (1970). Valerie a týden divů je příběhem, který je možné přečíst za odpoledne a se stejným zaujetím se k němu zas a znovu vracet. Na ploše sedmi dní přibližuje svět dospívající dívky, v němž si realita podává ruku se snem, řád s chaosem, vysoké s nízkým, krutost s něhou. Je zprávou o světě pudů a vášní, lascivní vyzývavosti, necudnosti, náznaků, polopravd a tajemství. O světě, který se neustále proměňuje a který je i přes veškerou poetičnost až mrazivě skutečný. Valerie je ozvěnou lidové, „krvákové“ literatury, obžalobou průměrnosti a licoměrnosti, syrovou radostí z vyprávění, rebelií vůči morálce i (s)vědomí, hýřivou oslavou dobrodružství a fantazie, včetně jejích temných a nízkých zákoutí.

Praha před sto lety. Místo i čas počátku příběhu jsou přesně stanoveny. Brzy však vyjde najevo, že se před námi prolínají příběhy nejméně tři. Především přípravy oslav pátého výročí vzniku Československa za účasti politických, hospodářských a kulturních elit a jejich úvahy o budování státu. Souběžně s tím se rozvíjí velkorysý plán státního nákupu moderního francouzského umění, při němž dvě výrazné osobnosti – Vincenc Kramář a Alois Rašín – dokázaly využít příznivé souhry domácích i mezinárodních okolností. A zároveň dobrodružství dvou přátel, Jiřího Winklera a Pavla Rohana, hlavních, čistě literárních postav, neboť většina osob účinkujících v ději jsou lidé, kteří mají své skutečné historické předobrazy. Téměř nenápadně a rozhodně nečekaně se však zcela realisticky budovaný děj v jednom okamžiku náhle zlomí do dimenze čehosi fantastického až nadpřirozeného. Autor velmi zručně do struktury románu zakomponoval řadu témat vedlejších, která dobře doplňují plastické líčení života poválečných společností nejen v Československu, ale i v Rakousku a v Německu, ať už jsou to nelehké otázky národní identity a loajality k státu nebo pokroky a meze vědy od medicíny po fyziku a chemii. Kniha začíná dramatem prvního dokonaného politického atentátu v nové republice a končí příslibem probouzejících se citů jednoho z hrdinů k pozoruhodné mladé dámě z Vídně. Za důkladně vypracovaným pozadím reálií jednotlivých kapitol lze vytušit systematické studium dobového tisku, zejména to byly Lidové noviny a Prager Tagblatt. Profesor Ivan Lefkovits, význačný československý a švýcarský imunolog, vydává svůj prozaický debut ve věku 86 roků. Kniha obsahuje více než tři desítky reprodukcí obrazů a kreseb, které tvoří srdce státního nákupu francouzského moderního umění v roce 1923, a tedy též jádro sbírek Národní galerie v Praze.

Kniha botanika Jiřího Sádla a malířky Kateřiny Piňosové přibližuje čtenářům svět květin, který se před nimi rozvíjí jaro co jaro, a stejně tak i ten, o němž mají jen matnou představu. V každém případě jde o svět, před kterým je dobré se mít na pozoru. Jakkoli se může zdát, že stránky přetékají bezuzdnou poezií či imaginací, opak je pravdou: I ty nejvýstřednější a na první pohled nejméně pravděpodobné pasáže jsou popisem holé skutečnosti. Skutečnosti, na kterou je – jako vždy – veškerá fantazie krátká. „Atlas obsahuje obrázky rostlin a na ně navazuje povídání o rostlinách. Není to text s ilustracemi, ale komentované obrazy. Atlas, postaru řečeno herbář, obsahuje imaginární portréty skutečných rostlin v podobě malované a v podobě psané. Nepotřebujeme nic formalizovat do surrealismu, do umění vůbec apod. Tím méně to má být cokoli jako věda, paravěda, parodie na vědu, popularizace vědy, fantastická biologie, kryptobiologie nebo podobné prapodivnosti. Ponoukáme téma, aby si samo přišlo a vykoledovalo si formu. Dokonce ho nechceme mít pod kontrolou ani pak. Ukáže, co umí.“

Anna Gablerová (1830–1903) si vedla deník bezmála celý život. Její zápisky, dochované ve třech objemných sešitech, tak skládají zcela mimořádnou mozaiku 19. století v Čechách. Neliterárním, avšak o to působivějším jazykem přibližují každodenní život její rodiny a blízkých, stejně jako události, které se později staly součástí „velkých“, učebnicových dějin. Je z nich možné vyčíst též mnoho o převládajících společenských stereotypech, představách, zvycích. A především o autorce samotné, která ke svému nelehkému údělu přistupovala s obdivuhodnou silou a houževnatostí. „Jako sirotek teď stojím na této velké širé zemi opuštěná. Všichni, kdo mi byli drazí, pro něž jsem žila, pracovala a o něž jsem se starala, jsou dílem vzdáleni, dílem pohřbeni. Nablízku nemám nikoho jiného než Boha. Avšak nutí mě to promlouvat, svěřit se, a proto si volím za přítele tuto knihu. Chci tam zapsat všechno, co mě v životě těšilo, co mě trápilo. Nepíšu to pro nikoho, jen pro sebe. Mně nechť je tato kniha drahá, ostatním do ní nic není. Ať ji proto ten, kdo ji po mé smrti najde, klidně spálí." Kniha vychází díky laskavé podpoře Státního fondu kultury České republiky.