LEDA strana 49 z 58

Ve dvaadvaceti črtách z cest, které shrnul do svazku Italské hodiny, skládá moderní americký klasik Henry James ódu na milovanou Itálii se stejnou zevrubností, s jakou se v psychologických prózách zajímá o „dům lidské duše“. Zvláštní stav „mysli na toulkách“ ponouká autora zkoumat povahu civilizačního jevu zvaného turismus. Během čtyřicetiletého putování po zemi, jež zažila vzestup i pád nejslavnější starověké říše a zvedá se z popela jako znovusjednocený stát, neuniknou Jamesovu bystrozraku ani první excesy masového cestování v časech, kdy se na silnicích teprve začínaly ozývat klaksony automobilů a památková péče byla v plenkách. Čtenář užasne, nakolik jsou autorovy postřehy stále aktuální jak na nejnavštěvovanějších místech Itálie, tak v zákoutích daleko od hlučícího davu. Ale ať už se James trefuje do babylonského srocení na benátské laguně, ať si dobírá politické poměry odrážející se v ulicích věčného Říma, ať se kochá zaostalostí venkova nebo se koří tisícileté kráse Florencie, Sieny či Ravenny, poslouží milovníkovi Itálie jako zasvěcený průvodce nejvyšší třídy. Estetická vnímavost se v jeho osobitém náhledu snoubí s jiskrným nadhledem a tradicí anglosaského humoru, a tak výsledek této vášně k sladké Itálii zastiňuje cestopisy jeho nejtoulavějších amerických předchůdců: Marka Twaina a Hermana Melvilla.

Jedna z nejvýraznějších amerických autorek současnosti navazuje na úspěšný román Gilead, poctěný Pulitzerovou cenou, a posílá do městečka na Středozápadě otřískanou tulačku Lilu Dahlovou. Život se s ní nemazlil, a přece věřme tomu, že ona i my obýváme nejlepší možný svět. Hrdinka, jejíž osud se před námi rozklene jako pestrobarevná louka, dojemně naplňuje vzkaz vepsaný do americké Ústavy, který člověka ponouká hledat štěstí, přestože k němu mezi lány Iowy vede cesta klikatá.

Elis má všechno, na první pohled určitě. Je mladá, má skvělou práci, záviděníhodný byt i úspěšného, všemi kolem oblíbeného přítele Dana. Jen by chtěla, aby trávil víc času jenom s ní, a chtěla by si to umět asertivně prosadit – a vlastně by se chtěla prosadit i v jiných věcech. Max je sportovec a romantik věřící v lásku na první pohled. Když jednou náhodou spatří Elisin křehký zjev, rázem a hluboce se do dívky zamiluje. Zpočátku si to neuvědomuje, ale směr jeho života se změní od základu. Co se stane jednou v noci, když se Elis opravdu projeví po svém a zareaguje jinak, než byl Dan dosud zvyklý? Co Elis udělá, až jí dojde, že vlastně nemá tak růžový život, jak se všem zdálo? Jak se vypořádá se svojí noční můrou? Může žít s někým, kdo ji začal ponižovat a týrat? Otevřely se jí oči – měla by vzít život do vlastních rukou. Představuje Max spíš nežádoucí komplikaci, nebo je to člověk, na kterého by se dalo spolehnout?

Poláčkův intenzivní pohled na šťastné dětství nemá ve světové literatuře obdoby, neboť své vrcholné dílo psal v tragické době, kdy nejenže nesměl publikovat, ale v roce 1944 už věděl, že ho čeká transport do pekla, odkud se lidé nevracejí. Jakou úlevu mu asi přinesl návrat do úžasné krajiny dětství, kdy je všechno pod sluncem nové a podivuhodné a kde se znovu setkává se svou matkou – šťastný čtenář ani nevytuší, že ji Poláček ztratil už v sedmi letech. Jako zkušený autor a bystrý pozorovatel lidí i světa se vyhnul sentimentální idyle a malého hrdinu nechal, aby své příběhy a lapálie popsal vypůjčeným, šroubovaným jazykem školy a dospělých, takže se dosyta nasmějeme staromódní, umravňující řeči v kontrastu s vážnou dětskou naivitou. Autor – ten zlý satirik, který se ve svém rodišti nemohl deset let objevit – se střední třídě malých ctností a malého rozhledu neposmívá a humor má laskavý. Svět oněch konvencí se ovšem už dávno zhroutil. „Bejval Antonín pravil tichým hlasem, že byl tuhle na poli a tam v mezičce vynalezl vosí hnízdo. I pravil, že bysme to hnízdo mohli vybrat a plástve s mladými doneseme domů a založíme si vosí úl. Vůbec se diví, že lidi chovají jenom včeličky, když přece vosy snášejí také med. Až bude mít hodně medu, tak ho bude prodávat a bude mít peněz habaděj. Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely. Bejval pravil, že to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.“

Předchozí vydání tohoto mimořádného politického thrilleru nevycházela z německého originálu, ale z dobového amatérského anglického překladu. V něm chyběly celé odstavce a znehodnocovaly ho mylné interpretace. Jeho zdrojem byla raná verze textu, nikoliv definitivní autorské znění. Teprve nedávno byl objeven Koestlerův originál, od roku 1940 považovaný za ztracený. Působí ostřejším dojmem, příběh je sevřenější, dialogy působivější, tón je ironičtější. Jako bychom hleděli na obraz, z něhož byla odstraněna vrstva prachu a barvy i tvary vystoupily v mnohem jasnějším světle. Čím je tento román tolik burcující? Ukazuje, jak mnozí z nás dovolí, aby jejich úsudek zmátla sugestivní ideologie, aby jim přitažlivá vize zastřela zrak a aby politické přesvědčení převážilo nad lidskou sounáležitostí. Vyznění knihy je jednoznačné: Dávejme si velký pozor, abychom nepodléhali sebeklamu! Noc o polednách, jeden z nejvýznamnějších politických románů v historii lidstva, vyjadřuje Koestlerův statečně prosazovaný názor, že z dlouhodobého pohledu je lepší škodlivá pravda než užitečná lež. V dnešní rozdělené společnosti jsou silně zastoupeni ti, jejichž vztah k realitě je pouze zprostředkovaný, a které proto lze snadno ovlivnit, pomýlit. Je inspirující přečíst si tuto knihu – i dnes totiž má podvratný zvuk.

V laciném athénském hotelu na sebe narazí dva muži – Rydal Keener, mladý hochštapler hledající dobrodružství při toulkách po světě, a Chester MacFarland, podvodník s několika totožnostmi, na útěku před americkou policií. Je to přízračná chvíle: Chester zrovna táhne po hotelové chodbě mrtvé tělo a Rydal mu impulzivně nabídne pomoc, snad proto, že Chester mu čímsi připomíná otce. Když se k nim pak přidá Chesterova mladá žena Colette, životy všech tří se osudově propletou do řetězce dramatických událostí, jež nezadržitelně míří k šokujícímu vyvrcholení v troskách Knósského labyrintu.