LEVYN, s.r.o.

Devátý svazek díla J. K. Šlejhara přináší dvě povídkové sbírky z autorova pozdního tvůrčího období. Oba tituly spojuje městská tematika, avšak na rozdíl od předchozí sbírky Z Prahy v nich nejde o obraz velkoměstského prostředí, ale o zachycení osudů obyvatel menších měst. Maloměstská idyla odráží život v autorově podkrkonošském rodišti, v kraji jeho dětství a mládí; povídky souboru Z krajského města pak byly inspirovány jeho pobytem v Kolíně, kde v prvních letech 20. století působil jako středoškolský učitel. V čele každé sbírky stojí jedna stěžejní próza, určující ráz Šlejharovy pozdní tvorby. V Maloměstské idyle je to rozsáhlá povídka Kyvadlo věčnosti, v níž se velké kyvadlo radniční věže proměňuje v symbol nikdy nekončícího běhu času, který vymaňuje hrdinu z nesnesitelných podmínek pozemského života. V druhé sbírce je to pak Zátoka smrti, mocný obraz přírodního zákoutí, v němž řeka strhává do svého neodolatelného víru vše živé. Obě prózy, v nichž vrcholí Šlejharův svébytný symbolismus, spolu s ostatními povídkami podávají obraz neblahého údělu člověka.

Třetí svazek Díla J. K. Šlejhara zahrnuje dvě povídkové sbírky z konce 19. století, které představují pozoruhodné rozšíření autorova tematického záběru i způsobu uměleckého zobrazení. Soubor Zátiší (1898) sice ještě do značné míry odráží Šlejharova naturalistická východiska, uplatněná v předchozí tvorbě, ale přítomny jsou i nové prvky. Tak hned úvodní povídka, Lakomec, je koncipována jako alegorická moralita, odehrávající se v jakési neurčité době a v neurčitém venkovském prostředí za časů morové epidemie. Povídky Jumr se vrátil a Pobuda přinášejí tragické portréty svébytných venkovských postav, svým životem se výrazně vylučujících z vesnické pospolitosti. Zejména próza o Jumrovi, nočním hlídači v horské fabrice, je v autorově díle výjimečná propojením venkovského a dělnického prostředí. Druhý soubor, V zášeří krbu (1899), pak nabízí autorovu tvorbu intimní, zaměřující se zejména na stinné stránky manželského soužití a rozpad rodinné pospolitosti. Úvodní rozsáhlá próza Z výletního setkání, inspirovaná vlastní Šlejharovou zkušeností, líčí formou osobní zpovědi zklamaného manžela útrapy a frustraci způsobené nevydařeným manželským svazkem. Výraznou ukázku nového psychologizujícího přístupu představují dvě zbývající povídky, Skvrna a V mhách březnové noci, ve kterých má čtenář možnost vnořit se do vědomí jejich hrdinů a vnitřně tak prožívat kritické okamžiky, s nimiž se tyto postavy snaží vyrovnat.

Do povídkového souboru Z Prahy (1910) zařadil J. K. Šlejhar většinu svých kratších textů inspirovaných velkoměstským životem. Navázal tím na takové autory, jako byli Jan Neruda či Ignát Herrmann, avšak na rozdíl od jejich próz nevykreslují jeho povídky a črty s laskavým humorem rázovitost pražských zákoutí a jejich figurek, nýbrž se zaměřují převážně na osudy lidí vyvržených na okraj společnosti – zkrachovance a vyděděnce, kteří nemají střechu nad hlavou ani co do úst, mladé dívky a ženy svedené k prostituci, jež zničila jejich vyhlídky do života, starce nucené si den ze dne vydělávat žebrotou, ale i vypočítavce, pro něž se žebrota stala výnosným obchodem, lidi umořené každodenním pracovním shonem a stereotypem, z něhož se jim nenabízí žádné východisko. Mnohé z těchto osudů končí tragickou smrtí, někdy dobrovolnou, zaviněnou neblahými životními okolnostmi a bezvýchodnými situacemi, někdy však způsobenou zákeřností, vypočítavostí, lstivostí anebo jen lhostejností ostatních lidí. Převážná většina próz vznikla v pozdním období spisovatelovy tvorby, kdy Šlejhar působil v Praze jako středoškolský profesor na škole obchodního grémia. Jedinou výjimku tvoří raná povídka Ještě dva měsíce, tragikomický výsek ze života bankovního úřednictva, inspirovaná autorovými zážitky z doby, kdy pracoval jako úředník pojišťovací banky Slavia. V souboru Z Prahy vrcholí Šlejharovo umění naturalistického zobrazení nejtemnějších stránek života.

Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezi nesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho slabošským synem Vácslavem, postupně ničícího Vácslavovu lásku ke krásné, hodné, ale chudé Anince Jakobínské, v podstatě ještě nijak nevybočuje z tradic venkovské prózy 19. století a nese jen málo znaků charakterizujících pozdější Šlejharovo dílo. Uplatňuje se tu však již autorův smysl pro ironii, díky němuž se v textu účinně střídají pasáže dramatické s komickými situacemi a čtenář tak získává barvitý, nepřikrášlený obraz venkovského života. Oproti tomu Lípa patří k textům vyzrálým. Spor o staletou lípu, „matku rodu“, stojící na rozhraní mezi dvěma statky, přerůstá v mohutné symbolické podobenství boje o pravé životní hodnoty. Patriarchální postava starého statkáře Kučery zosobňuje samu podstatu tradice venkovského světa, dávnověké zkušenosti, hlubokého mravního rozměru a pokorného vztahu k práci a životu. Proti Kučerovi stojí mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, avšak bez rozmyslu a rozhazovačně zavádějící na zděděném statku nevhodné metody a ve své samolibé pýše rozvracející vše, co přirozeně utváří pospolitý život venkova a jednotu člověka a přírody. Tato edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908. Přihlížíme přitom i k jejímu časopiseckému znění.

Po téměř sto dvaceti letech vychází Šlejharův novátorský román Peklo, odehrávající se během jediné noční směny v městském cukrovaru. Tovární prostor, jímž dané noci prochází hlavní hrdina, mladý inženýr kontrolující chod všech pracovišť, autorovo bezejmenné alter ego, je vybudován jako pekelný, bezcitně surový obraz moderního světa, ve kterém se člověk stává otrokem hmoty. Lidé pracující v útrobách mohutného průmyslového kolosu neznamenají o mnoho víc než součástky, které mají svou vyčerpávající činností přispívat k ustavičné, nikdy se nezastavující produkci. Od malých dětí, sirotků bez domova, až po vetché stařeny, jež jsou svým potomkům doma na obtíž, všichni dřou v mnohahodinových směnách zapřaženi do téže práce, mnozí tak i umírají, nejednou tragicky, a jsou okamžitě nahrazováni dalšími ze zástupů čekajících před tovární branou. Z tohoto světa nekonečné dřiny, bezcitnosti a často i surovosti vidí hrdina jedinou možnost úniku ve vysvobozující mystické moci lásky, již pro něho ztělesňuje dívka Marie. Za vidinou tohoto vysvobození po celou noc spěje, stále více si vědom toho, že bez lásky, hlubokého soucitu a skutečného sbratření všech živých tvorů se současný člověk nedokáže z ujařmujících pout moderní civilizace vymanit. Román, pojatý jako expresivní hudební kompozice a založený na básnické síle Šlejharova nezvykle vypjatého jazyka, svojí experimentální povahou v mnohém překonal dobu svého vzniku a působí dnes, kdy civilizační peklo nabylo snad ještě zákeřnějších podob, o to naléhavěji.

Jednoho dne se sedmnáctiletý Robert Harrison dozví, že mu někdo brutálně zavraždil rodiče. Když překoná první vlnu psychického zhroucení, rozhodne se ve své nedůvěře ke světu dospělých pátrat po původcích zločinu na vlastní pěst. Co všechno se odváží podniknout? Jaká nebezpečí mu na jeho cestě hrozí? Vedou ho stopy správným směrem? A co musí podstoupit, aby dokázal přijmout pravdu, která se nakonec ukáže být děsivější, než si vůbec kdy představoval? Toto vše sledujeme v podrobných zápiscích, které Robert pořizuje pro svého terapeuta během následné psychiatrické léčby, kdy je nucen prožít celý dramatický příběh znovu od počátku až do konce, aby měl naději, že se mu jednou podaří se s neblahou skutečností vyrovnat. Jeden z autorových nejlepších románů přináší poutavou studii psychiky dospívajícího jedince v okamžiku hluboké životní krize, tématu, které je v dnešním světě ještě aktuálnější než v době vzniku díla.