Literárni salon

Básnická prvotina Johany Hořejší Okraje višní vznikala v letech 2006 - 2009. Osobitá hra se slovy je zde vyhrocena na maximum, ale nikdy ne natolik, aby přestala být přesvědčivá a přirozená. Skrz barevný film, který věcem i jejich detailům přiznává vlastní mikrosvět, vtahuje čtenáře do barvitého, takřka hmatatelného světa oživlé skutečnosti. Ve sbírce se mísí přírodní, milostná a existenciální lyrika. Kamenný, kovový charakter města je doplňován organičností a magičností přírody, prezentované zejména plody, květy a rostlinami (mezi časté motivy patří magnólie). Básně se rozkračují mezi polními cestami a mokrými chodníky, mezi mořskými hladinami a pouličními lampami.

Druhá autorčina sbírka obsahuje básně z let 2006 - 2009. Texty nabízí mnohdy tísnivý pohled do nehostinné krajiny lidské duše, která je úzce spjatá s okolní krajinou, přírodou, městem. Je to poezie živočišná a tělesná, tělo je však spíše prostředkem trýzně a bolesti. Smyslnost, pokud se tu nachází, je vždy vykoupena marností nebo odříkáním. Ze zdánlivého chaosu se záhy vyloupne příběh, mnohdy jen náznak příběhu poznamenaný negativní emocí a často směřující k bezvýchodnosti. Verše jsou opět plné zámlk, vyznačují se úsporností výrazu i jistou útočností. Je to poezie prožitá, ve které čekáme na "zásilku žláznatého masa", zatímco "zvuk vzdáleného vlaku vytloukl uši oranisku".

Debut Ondřeje Zajace Pojmenovaná je tvořen kratšími úspornými básněmi z let 2007 - 2009, stavěnými na hře s významy a směřujícími k překvapivé silné pointě. Některé mají podobu melancholické reflexe a osobní vzpomínky, jiné jsou neseny spíše ironizujícím odstupem a nadhledem. Někdy jsou také jakýmsi dialogem mezi dvěma hlasy: tomu prvnímu, vědomě předvídatelnému a snad i trochu naivnímu, v závěru odpovídá druhý, kousavý, ironický, ale i hravý, až rozpustilý. Pojmenovaná si nepotrpí na rozmáchlá gesta a ornamenty, vypovídá o bezprostřední básníkově skutečnosti a zkušenosti. Klíčovým momentem je přitom snaha o precizní zacházení se slovy a s pojmenováním, touha nenechat slova ustrnout v jejich ustálené podobě, ale uvádět je do nových souvislostí.

Struktura Obsidiánových šílenců, první autorské sbírky Jana Riedlbaucha, je založena na napětí mezi dlouhými cykly strhujícími svou neklidnou fantaskností a expresivitou a křehkou přírodní lyrikou. Téma šílenců, umělců s tíživou tvůrčí energií (Dante , Li Pó, Sade, Nietzsche, C.G. Jung, Holan; Grünewald, Goya, Gogh, Odilon Redon, Paul Klee, Chirico; Bergman, Saura), se promítá zejména v dlouhých cyklech, které tvoří vrchol sbírky ve středním oddílu s básněmi Agara, mor v morku Amor, Oči dokořán mrtvého básníka a v závěrečné kódě Ptáte se kdo všechno bydlí v bardově bardo-lebce, grotesce reflektující stav současného rozpadajícího se světa. Tyto temné cykly vyvažují lyrické básně s obrazy z české krajiny, ale také španělské, korejské, často se jedná o kresby či náčrty v dvojbásních s vnitřním pnutím. Krajina v souvislosti s odkazem romantické poezie umožňuje transcendenci básníkova osudu, jakož i lidského osudu obecně. Riedlbauchova obraznost i formální koncepce v jednotlivých básních i v kompozici celé sbírky vychází z jeho zkušenosti s klasickou hudbou: mohutnost metaforiky vyrůstá nejen z barevných akordů jednotlivých obrazů, ale i z moderního hudebního rytmu, podtržených panteistickým proudem vrstvících se kosmických představ.

Sbírka Ondřeje Macury Žaltář obsahuje básně, které časově předchází jeho debutu – básnické sbírce Indicie (Klub přátel Tvaru 2007). Zatímco Indicie tvoří dvě rozsáhlé poémy, Žaltář obsahuje třiatřicet kratších textů. Ty se svými tématy a dikcí blíží konfesijní poezii, a to navzdory ironizující autostylizaci mnohdy dokonce svou syrovostí a strohostí připomínají deníkové záznamy. Pro většinu básní je příznačný pocit milostné a životní deziluze, reflexe vlastní samoty, ale tento tesklivý tón (využívající evokací symbolistické a dekadentní poezie) je zmírněn notnou dávkou racionálního odstupu a někdy i černého humoru. Pocit životní hořkosti je v konečném vyznění paradoxně chápán jako jedna z nejlegračnějších součástí lidského života. ONDŘEJ MACURA (* 3. 1. 1980)Žije v Praze. Vystudoval český jazyk a literaturu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako středoškolský učitel. Publikoval několik literárněhistorických studií, dále poezii a prózu v časopisech Tvar, Dobrá adresa a Weles, v antologii Cestou (Weles 2004) a sborníku z česko-francouzského festivalu poezie Poésies de Paris Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post/Boulvart 2007). Svou poezii prezentoval na několika autorských čteních a na stanici Vltava. Vydal básnickou sbírku Indicie (Tvar 2007). V roce 2009 mu vyjde román Netopýři.