MareCzech strana 2 z 2

Sdružení nazvané Lloyd Austriaco (Rakouský Lloyd) bylo založeno v Terstu roku 1833 sedmi místními námořními pojišťovnami podle vzoru pojišťovací společnosti Lloyds. Účelem sdružení bylo stát se centrem podnikání, akcí a poradenských služeb, které by pomáhaly rakouské námořní plavbě a obchodu. Na základě statutu z roku 1836 je založena Paroplavební společnost Rakouského Lloydu. Vznikla díky pochopení významu a podpoře námořní plavby a obchodu ze strany rakouské vlády a císaře. Cílem společnosti bylo zřízení pravidelných paroplavebních linek mezi Terstem a velkými přístavy ve východním Středomoří, tedy v Řecku, Turecku, Egyptě a vůbec v Levantě. K čemu je historie této společnosti dobrá současnému českému čtenáři? Inu, snad k vědomí, že je zakotvena do časů gründerství a končí po časech krásných, že mnohé parníky Lloydu nesly jména vztahující se k našim zemím (BOHEMIA, MORAVIA, SILESIA, PRAGA, BRUENN, KARLSBAD, PILSNA, MARIENBAD, GABLONZ a PALACKÝ), že v posádkách, hlavně těch strojních, sloužilo mnoho krajanů, že Terst byl také naší českou branou do světa... a dál to už záleží na samotném čtenáři.

Jako se poledníky neúprosně stahují k tomu pomyslnému bodu zvanému severní pól, tak k němu mířilo i množství objevitelských a vědeckých expedic. Nepřitahoval pouze magnetickou střelku, ale i muže, kteří v touze za poznáním byli ochotni podstoupit jakákoli nebezpečí a obětovat cokoli mnozí i život. Polární oblasti lákaly i krajany z Čech a Moravy, kteří se stali platnými členy několika výprav. Díky jim můžeme na dalekém severu, v Zemi Františka Josefa, nalézt na ostrově Rudolfa Prvního i Teplick ý záliv, nebo na ostrově McClintocka Brněnský mys, bohužel ale i nejseverněji položený český hrob. Kniha popisuje nejznámější a nejvýznamnější výpravy, a poodkrývá působení dalších krajanů v polárních oblastech. Autor publikace, Dr. Roman Laube, se narodil v Praze 2. června 1928 v rodině lodního strojmistra. Pracoval jako lodní konstruktér a projektant se specializací na říční lodě a plovoucí čerpací zařízení pro Slovenské loděnice Komárno a pro České loděnice v Praze. Profesní znalosti i zájem o lodní historii využíval při publikování (například Lodní stavitelství, Labsko-vltavská plavba).

Václav Stejskal (1851–1934) se v hodnosti lodního komisaře účastnil v letech 1886-1888 plavby Indie, Malajsie, Indonésie, Číny a Japonska na rakousko-uherské korvetě Aurora v doprovodu korunního prince Rudolfa Habsburského. S cest přivezl několik set předmětů, které odkázal Národnímu muzeu. Osobní archiv Stejskala je uložen v archivu NM. Během plavby na korvetě Aurora si psal deník (cca 90 stran rukopisu), který tvoří hlavní osu publikace. Cesta Aurory pokrývá poměrně málo známá 80. léta 19. století mezi daleko více zkoumaným obdobím počátku rakousko-uherské mořeplavby v 60. letech 19. století a 1. světovou válkou.

Není pochyb, že jméno Josefa Ressla jako významného vynálezce je známo většině obyvatel Čech, kde se narodil, stejně jako mnohým v Rakousku, Itálii, Chorvatsku a Slovinsku, kde žil a pracoval. A pravděpodobně je známo i odborníkům plavby a lesnictví v řadě dalších zemích. Literatura o Resslovi je přebohatá. Vytvořili ji historici, technici i romanopisci. Jedny zaujala jeho rozsáhlá vynálezecká činnost, druhé jeho těžký životní úděl člověka nepochopeného svou dobou. Zdálo by se tedy, že není možné do tohoto souboru přispět už něčím novým. Přesto se o to autor pokusil už proto, že obsáhlejší statě o jeho vynálezech i životopisné romány u nás vyšly naposled před padesáti až sedmdesáti lety a jsou proto dostupné už jenom v knihovnách. Později byly vydávány už jenom příležitostné spisky a napsány občas novinové články. V knize se už autor nepokoušel vysvětlovat a obhajovat Resslovo prvenství vynálezu lodního šroubu, nebo lépe šroubového parníku. To je považováno ve středoevropském prostoru za všeobecně uznávané. Snažil se ale vnést do ní nové pohledy na řadu událostí na základě dosud přehlížených, nedoceněných nebo nových fakt, technických i legislativních. Současně se snažil ukázat Ressla jako člověka sice geniálního a nesmírně pracovitého, ale také neoblomného a technicky omylného.

Vyprávění autora volně navazující na první a druhý díl jeho vzpomínek Český doktor na moři a Dálná plavba volá. Netradiční cestopis se střídáním námětů jak z praxe lodního lékaře se zvláštnostmi lodní medicíny, tak dobrodružných příhod ze světa. Tent okráte nikoliv v časové návaznosti, ale světem na přeskáčku. Úvahy z cest o tehdy rozděleném světě i o světě dnešním, plným deformací. Staré námořní rituály a tradice, špiónománie v různých částech světa provokovaná fotoaparátem, a krajní pocity kter é se mohou na člověka uprostřed vln snést. Úsměvné vzpomínky na všední i vzrušující dny života na palubě lodi plavící se pod československou vlajkou s našimi chlapci, bojujícími s mořem, na jehož březích se nenarodili.

Poslední úsek řeky Vltavy počínající pod pražským Helmovským jezem a končící ústím do Labe u Mělníka, o délce 52 kilometrů (po zkrácení toku v Praze v roce 1926), se jmenuje dolní Vltava. Poprvé snad po ní doplouvaly nákladní lodě z Labe až ku Praze za vlády císaře Karla IV., spolehlivě doloženo to však není. V roce 1364 císař prý nabádal Rotléva, kupce pražského, aby dvě lodě přímo do Hamburku vypravil, aby zboží české s větším užitkem mohlo být prodáno, a cizí hned z první ruky laciněji koupeno. Kronika města Žitavy uvádí, že Toho roku (1364) muselo také město Žitava dát císaři Karlovi 200 kop. Ty se měly dát na novou stavbu u Nové brány, ale on je věnoval na lodě, které dal stavět v Praze. Konečně, podle Saské kroniky, dal Karel IV. o rok později připravit mnoho lodí, a říkalo se, že by chtěl učinit z Labe obecnou vodní cestu vedoucí dolů z Čech až do moře. Ale nic z toho nebylo.

Antonín Fojtů se narodil v roce 1930 v Pržně u Vsetína. Po válce si ho vzal k sobě jeden z bratrů, který pracoval v Praze, aby tam mohl vystudovat obchodní školu. Rodiče neměli možnost mu školu na Valašsku zaplatit. Po absolvování školy v roce 1947 pracoval v mezinárodním zasilatelství a odtud v roce 1948 odešel studovat na námořní akademii do polského Štětína. Vzhledem k tomu, že námořní školy v Polsku procházely velkými změnami, byl ukončen ročník během dvou let, včetně dvou několikaměsíčních plaveb na školní plachetnici. Po absolvování námořní akademie se plavil na norské lodi, která byla v časovém nájmu naší spediční firmy Metrans. Po zakoupení lodi Republika byl v listopadu 1951 naloděn ve funkci 3. palubního důstojníka. Plavil se pak postupně na třinácti naších lodích v různých funkcích. Jako velitel se nalodil na loď Kladno v roce 1961 a v této funkci zůstal bezmála 25 let s kratším přerušením z politických důvodů, kdy v důsledku událostí v roce 1968 odešel pracovat na námořní lodě Československé plavby dunajské do Bratislavy. V roce 1986 odešel po čtyřicetiletém svazku do důchodu.

Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace výchází v řadě "Lodě v české minulosti".