MareCzech

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805–1873?) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Při místních slavnostech a návštěvách měst panovníkem nebo jiným významným hostem se na domech a v ulicích nevyvěšovaly vlajky, ale prapory, a to v zemských, císařských nebo městských barvách. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z r. 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...

Tato publikace měla být podle původního úmyslu autorů pouze důkladným a co možná nejpřesnějším popisem jedné (i když největší) námořní bitvy, k níž došlo za první světové války na Jadranu. Během dlouhých desetiletí se totiž popis průběhu zmíněného střetnutí, které se odehrálo v Otrantském průlivu 15. května 1917, v podání různých historiků pozoruhodně měnil. Z drobných omylů a nepřesností se stálým opakováním stávala „historická pravda“, k níž si občas někdo cosi přidal, jiný pro změnu zapomněl uvést důležité informace a další prostě bez prověřování opsal či mizerně obkreslil, co mu přišlo pod ruku. Neradostný výsledek takových postupů je možno nejsnáze rozpoznat na při různých příležitostech uveřejňovaných orientačních mapkách, kde se dokázaly záhadně ztratit, nebo plout odjinud a jinam celé skupiny lodí. Nezbývalo proto než se vrátit k nejstarším pramenům, hlášením velitelů, lodním deníkům i dalším písemnostem a pečlivě srovnávat jednotlivé údaje. Autoři pevně doufají, že se jim podařilo dostat se tak blízko tehdejší skutečnosti, jak to dnes ještě jde. Jenomže… Pokud má kniha mimo odborníků na danou problematiku oslovit také početnější čtenářskou obec, je nutno zasadit celé líčení do širších souvislostí. Nezbývalo proto než „začít od Adama“ a ke slavné bitvě se postupně propracovat. Tak se stalo, že ústřední událost nakonec zabírá méně prostoru než všechno, co je potřebné k dokreslení situace. Ze zamýšlené útlé brožury se trochu nechtěně stala opravdová kniha, ve které čtenář nalezne přehled hlavních válečných událostí na tomto bojišti i spoustu méně známých informací, k nimž se není vždycky snadné dostat. Podobně je tomu s velkým množstvím fotografií, mezi kterými se najde řada dosud nikdy nepublikovaných snímků, nově zpracovanými mapkami a nákresy válečných plavidel i námořních letounů. Při líčení bojů jsou pochopitelně vždy zdůrazňovány epizody, jichž se zúčastnily právě ty rakousko-uherské válečné lodě, které sehrály hlavní roli v popisované bitvě.

Druhé vydání prvního dílu pětidílného projektu „K.u.K. Kriegsmarine“. Tento svazek je věnovaný bitevním lodím Rakouska-Uherska. V úvodu je velmi stručně popsán zrod celého námořnictva podunajské monarchie a jeho osudy za Velké války. Hlavní místo je věnováno fotografiím a pohlednicím zobrazujícím 17 kapitálních jednotek a život na jejich palubách. Oproti prvnímu vydání (vlastním nákladem Knihovnicka.cz, 2011) je obrazová část knihy výrazně rozšířena.

Kriminální román „Čekan“ je druhým dílem „vojenské trilogie z doby pozdního socialismu v ČSSR“ a velmi těsně navazuje na první díl „Přijímač“. Z hlediska žánru se jedná o čistokrevnou detektivku, jejíž významná část se však odehrává v téměř neuvěřitelném prostředí - u vojenského útvaru v době socialismu v 80. letech.Děj tohoto románu začíná uprostřed prvního dílu, aniž by o tom jednotliví aktéři věděli. Tehdy došlo u útvaru v Janovicích nad Úhlavou k podivnému úmrtí vojína Čekana, kterého všichni, včetně velitelů, brali jako naprosto nedotknutelného a nezranitelného, protože to byl protřelý kriminálník, navíc dvojnásobný vrah. Z toho důvodu jeho smrt, obestřená tajemstvím, vyvolala množství dohadů. Hlavní hrdina – tady už náčelník ošetřovny útvaru, brzy pochopí, že se tu stalo něco dost jiného, než předkládá oficiální verze, která vše rutinně zahrála do autu. Jeho pátrání po tom, co se skutečně odehrálo, se celkem záhy stane hlavní dějovou linií knihy, zasáhne do různých míst, v různých dobách, až se z vojenského prostředí vytratí a skončí v místech, kde byl jeho skutečný začátek…Romány „Přijímač“ i „Čekan“ jsou zároveň neromantickým ohlédnutím za společenským systémem, který u nás přežíval v druhé polovině 80. let 20. století.

Procházky životem je sbírka básni, které shrnují vzpomínky, postřehy, vnitřní úvahy a pohled na život, který je pro každého z nás jedinečný a nepostradatelný. Část básní vznikala v emigraci a přibližuje okamžiky života autora, jeho blízkých a také přátel, které potkával, neb rodina a přátelství byly nezbytné v těchto těžkých, bolestných situacích. Básně zachycují také lyrické obrazy ročních období, Vánoc, barevnou Moravu, Karlův most, Vyšehrad, představení Tančírny v divadle R. Brzobohatého a Semafor. Autor nezapomíná také na plavecký sport, svůj rodný Zlín, zármutek nad ztrátou blízkých, Zlínský hřbitov a povídání o obyčejné švestce, která chtěla zůstat na zahradě ač již nemohla mít ovoce. Zvláštní uznání náleží výtvarnému doprovodu jeho rodiny a výstižnému překladu jeho básní do francouštiny. Sbírka Procházky životem může zajímat všechny, kteří mají pozitivní pohled na život, na výchovu mládeže, milovníky výtvarného umění či patrioty zlínského kraje. Mohla by také sloužit, vzhledem k paralelním textům v češtině a franštině, i jazykovým školám.

Tato kniha je věnována nákladním lodím Liberty, jejichž vývoj a nasazení za druhé světové války nejen představují jednu z nejzajímavějších stránek historie světové mořeplavby a stavby lodí, ale také čin, který se významně zasloužil o vítězství Spojenců nad mocnostmi Osy. Projekt na co nejjednodušší nákladní loď vznikl pod tlakem nepříznivě se vyvíjející bitvy o Atlantik na začátku války. Hlavně útoky německých ponorek ztrácela Velká Británie takový objem lodní tonáže, že reálně hrozilo nebezpečí jejího odříznutí od Spojených států a od dominií, od dodávek zbraní, surovin a potravin. Jelikož spojenecká protiponorková obrana dosáhla patřičné účinnosti až v polovině roku 1943, nezbylo Britům nic jiného než s podporou Spojených států volit v první fázi války strategií přečíslení ztrát, tj. využít průmyslový potenciál USA k tak rychlé a mohutné stavbě nových nákladních lodí, že by nejen ztráty kryla, ale umožnila i nezbytné zvýšení celkové tonáže spojeneckého obchodního loďstva. Obrovský lodní prostor byl totiž nutný, aby Spojenci vůbec mohli porazit mocnosti Osy. Strategie, která vedla k vítězství, se neobešla bez gigantických vyloďovacích operací jak v Evropě, tak v Tichomoří, což vyžadovalo logistiku schopnou si poradit s námořní přepravou milionů vojáků a milionů tun materiálu po celé zeměkouli. Lodě Liberty se pak staly transportérem, který toto břemeno z valné části nesl, takže obsahem jejích nákladových prostorů byla kromě reálného nákladu i svoboda pro porobené národy Evropy.

Titul Na Vltavě v Praze jak bylo a jak je vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu ahoj, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím.