Millennium Publishing

Jde o autorův nejčtivější román, s akcentem na napětí a prudkém ději. Autor v ní rozehrává problém člověka, který sloužil zlu v domnění, že koná dobro. Kniha získala cenu lkaros 1994 jako nejlepší česká SF roku.

Válka s mloky nepotřebuje představovat. Dílo Karla Čapka již vychovalo generace lidí a právě tato kniha patří mezi ty nesmazatelné. Nové vydání je kvalitně provedená kniha, která nesmí chybět v žádné knihovně.

Zahavi - to je upřený pohled na realitu tváří v tvář. Zpráva, kterou nám posílá, je nepříjemná a dotěrná, ovšem nemůže být ignorována. Je to vztyčený prst, kam až může třeba právě naše společnost dojít. V postavě vražedkyně hledáme poznatek o temnotě uvnitř lidské duše, avšak můžeme zachytit záblesk i nás samotných. V tom jsou takto psané knihy vzácností a Hříšný víkend mezi ně právem patří.

Čapkův román Krakatit (časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924) vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ – nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem-bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem.

Karel Čapek Továrna na Absolutno PŘEDMLUVA Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat už k prvnímu vydaní; neučinil jsem to jednak asi v návalu lenosti, na který se už nepamatuji; jednak z fatalismu; myslím totiž, že předmluvou se už nedá nic napravit. Když pak kniha vyšla, dočetl jsem se o ní různých za¬sloužených výtek: že prý se nevyrovná Balzakovu Hledání Absolutna, že se končí nedůstojným požíváním jitrnic, a hlavně že to není žádný pravý román. Tím jsem byl trefen přímo na hlavičku jako hřebík. Doznávám, že to není vůbec žádný román. Rád bych nyní na svou omluvu řekl, za jakých okolností se tato knížka nestala románem. Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal R.U.R; načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek. Nejprve mi bylo pěkně vol no, že jsem se zbavil dřiny; z toho se vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se nesnesitelně nu¬dím. I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že te¬dy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton. Takové odhodlání člověk obyčejně činí; nemaje ponětí; o čem vlastně bude psát; tu tedy jistou dobu chodí po pokoji, píská si nějakou písničku, které se nemůže zbavit, nebo chytá mouchy; pak si na něco vzpomene a začne psát.....

Iva Pekárková napsala knihu v českých literárních vodách velmi nezvyklou. Pro svůj příběh nepotřebuje mnoho místa ani času, vše zhustí do relativně krátkého období s malým počtem hrdinů. Ovšem co je na Slonech v soumraku jedinečné, to je psychologická analýza každé postavy. Autorka dokáže do morku kostí rozebrat důvody jejich chování. S humorným nadhledem umí pochopit i neodpustitelné situace. Silně erotický příběh mladého Senegalce Amadoua a jeho stárnoucí anglické novomanželky Annie je syrové a zároveň neodolatelně vtipné vyprávění o studené realitě mezilidských vztahů, generačních problémů a kulturních rozdílů, ale i o tom, jak se partneři mohou navzájem krutě využívat.

Kniha aforizmov, krátkych esejí a úvah od nositeľaNobelovej ceny za literatúru (1981). Narodil sa v Bulharsku, študoval vo Viedni, žil v Londýne a zomrel v Zürichu. Nobelovu cenu dostal najmä za aforizmy, eseje a autobiografické knihy. Napriek množstvu múdrych a objavných postrehov, ktorými v svojich knihách nešetril, píše aj toto: "Človek zozbieral múdrosť všetkých svojich predkov a hľa, aký je hlupák!"

Temüdžinovi, druhému synovi chána kmene Vlků, bylo pouhých jedenáct let, když jeho otec zemřel násilnou smrtí. Jeho rodina byla vypovězena z kmene a opuštěna na krutých mongolských pláních bez jídla a přístřešku, ponechána smrti vyhladověním. Byl to tvrdý a náhlý úvod do života a do dospělého světa, ale Temüdžin přežil a naučil se bojovat s těžkými přírodními podmínkami i s nepřáteli. Shromáždil další vyhnance a vytvořil novou kmenovou identitu. I v nejhorších období svého života, se držel své vize – sloučení doposud navzájem válčících kmenů a sjednocení Stříbrného lidu. Stal se chánem travnatého moře, Čingisem. Conn Iggulden se objevil na literární scéně se svým Vládcem, sérií knih o Juliu Cézarovi. Jeho populárně naučná kniha, Nebezpečná kniha pro chlapce, kterou napsal spolu se svým bratrem, byla nejčastěji zmiňovanějším bestsellerem roku. Jeho nová kniha, Vlk plání, je skvěle oživeným příběhem, netrpělivě očekávaným úvodem do jeho dobyvatelské série o Čingischánovi a jeho potomcích.

Už samotný titul (JAXI TAKSIKAŘÍM) nové knihy Ivy Pekárkové naznačuje, že nás při čtení čeká pohoda, humor a hlavně nečekáme náměty k zbytečnému přemýšlení. Autorčiny fejetony jsou přesně takové, ale náměty je kniha přímo nadupána. Za každým příběhem je ukryta zásadní otázka z říše mezilidských vztahů, kterou si v trvalém tlaku žití neklademe, vytlačujeme jí, nebo nevnímáme. Spisovatelka před nás servíruje „všední“ zážitky, „všední“ práce londýnské taxikářky. Její kolegové a pasažéři jí inspirují k zamyšlením se nad rasismem, stářím, výchovou mládeže, maloměšťáctvím, touhou po penězích a moci, životním prostředím a vším co nás denně provází. Geniálně umí najít jádro problému, částečně nastavit zrcadlo, trochu navodit odpověď a zbytek nechat na čtenáři. Po přečtení každé povídky knihu odložíte, zavřete oči a zamyslíte se. Hned na úvod zjistíme, že je Londýn všude okolo nás, že jeho multikulturní společnost je o trochu pestřejší, ale ne zas tak odlišná. Máme stejné problémy a čtenář dostane chuť ty svoje vlastní okamžitě řešit. Má však smůlu. Dá přednost čtení další povídky. Kniha Ivy Pekárkové opět trochu rozvinula vějíř možností psaného slova.

Pokud jste po Everestem a nahlédnete směrem do údolí Tibetu, tak vězte, že někde tam je ukrytá zakázaná, ale stále používaná, pašerácká stezka. Spojuje Tibet s Nepálem. Stezka vede v národním parku na čínské straně přes sedlo Nangpa La nedaleko Everestu. Informace o tomto přechodu nejsou, mapy taky ne. Ale situace není tak zoufalá. Cestu totiž podrobně popsala ve svém cestopisném vyprávění Jana Kopecká, autorka knihy Pašeráckou stezkou z Tibetu. Kniha je doplněná barevnými fotografiemi a hlavně návodem, jak lze toto, až neskutečné dobrodružství prožít. A to i navzdory zákazům a všudypřítomné čínské policii. Cizinci se totiž bez průvodců nesmí po Tibetu pohybovat. Ovšem stačí koupit v Lhase lístek na autobus, ráno, ještě za tmy (to kvůli policii), opustit hotýlek, vetřít se mezi domorodce, vystoupit v Shigatse, přespat a zase brzy ráno (to kvůli vojákům), kryti svítáním, vyrazit na cestu. Pokud se to zdá příliš složité, nezbývá, než otevřít cestopis Jany Kopecké a zažít všechna dobrodružství a trable při sklence červeného vína...