Museum Kampa

Mezinárodně činný Klub konkretistů založený v roce 1967 v ateliéru Miroslava Vystrčila na pražské Kampě trojicí umělců – Radkem Kratinou, Jiřím Hilmarem a Tomášem Rajlichem – a teoretikem Arsénem Pohribným utvářeli tvůrci žijící na celém území Československa. Vedle Prahy, Bratislavy, Brna, Jihlavy a Olomouce byla důležitým a do velké míry i specifickým ohniskem severní Morava. V druhé polovině šedesátých let působil v Ostravě Rudolf Valenta a mezi lety 1959 a 1992 Zdeněk Kučera. V Havířově po celý svůj život tvořili Jiří Bielecki a Jaroslav Rusek, v Krnově Jindřich Gola. V Ostravě-Třebovicích dodnes rozvíjí svůj výtvarný program Eduard Ovčáček a v Krnově Svatoslav Böhm. Právě v ateliérech obou posledně jmenovaných umělců probíhala hned od roku 1967 podnětná setkání klubu. Sem přijížděli další členové skupiny, včetně Arséna Pohribného, zde se vedly diskuse o směrování uskupení, jeho teoretickém ukotvení i plánech klubových výstav. Severomoravská sekce Klubu konkretistů byla specifická nejen frekventovaností a významem klubových schůzek, ale i charakterem tvorby svých představitelů. Typickými znaky jsou zejména progresivita v uplatňování nových výtvarných prostředků a vztah k experimentu, o čemž vedle Bieleckého a Ovčáčkova výtvarného názoru svědčí právě uvažování Svatoslava Böhma (*1934). Dokladem jsou nejen Böhmovy dřevěné reliéfy z šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, které prokazují silné paralely s nejprogresivnějšími tendencemi na poli neokonstruktivních tendencí, ale také realizace v architektuře, grafické úpravy knih, návrhy knižních obálek, firemních značek, jejichž společnými rysy jsou věcnost a elementárnost výtvarného jazyka. Přestože Böhmův výtvarný názor je v mnoha ohledech originální, v polistopadové době nebylo Böhmově tvorbě věnováno tolik odborného zájmu, jaký by si zasloužila. Otázka je, nakolik tuto situaci ovlivnila geografická poloha Krnova, nakolik charakter umělcovy osobnosti, který místo sebeprosazování vždy upřednostňoval soustředěnou práci, a nakolik fakt, že se v roce 1997 Krnovem přehnala povodeň, která většinu děl závažně poškodila nebo nenávratně zničila. Vzhledem k tomu, že se Museu Kampa podařilo řadu důležitých prací Svatoslava Böhma citlivě zrestaurovat, mohly být uskutečněny jak výstava, tak doprovodná publikace zaměřené především na umělcovu tvorbu z období šedesátých let až po příchod normalizace. Svým kontextuálním záběrem a důrazem na souvislosti výtvarného vývoje tento projekt navázal na linii výstav věnovaných umělcům z okruhu Musea Kampa, například Jiřímu Bieleckému, Jiřímu Hilmarovi, Radku Kratinovi nebo Františku Kynclovi, a stal se dalším krokem v konsekventně naplňovaném programu muzea. Zařazením tvorby Svatoslava Böhma do odborného zájmu i sbírkového fondu prokázalo Museum Kampa nejen osobní respekt a úctu k tvůrci, ale také profesionální snahu uchovat tento specifický příklad neokonstruktivního umění pod záštitou paměťové instituce.

Katalog k výstavě Hany Purkrábkové v Museu Kampa představující její osobitou tvorbu, v níž se propojuje naivizující realismus zobrazení se smyslem pro ironii a absurditu banálních situací. „Sochařka a keramička Hana Purkrábková (1936–2019) patří do generace šedesátých let minulého století. Společně s tvorbou užité keramiky se věnovala keramické figurální plastice. Zprvu v komorním provedení, jež od osmdesátých let, kdy získala na práci větší prostor, proměnila v rozměrnější vyjádření. Ve středu jejího umění od počátku stál život člověka a jeho prostředí, do něhož zahrnovala život psů a koček, které měla ve své blízkosti. Z důvěrného poznávání a porozumění obou těchto světů také dokázala ve své tvorbě vytěžit výmluvné analogie. V citlivé, spontánní modelaci plastik, prováděné s nebývalou přirozeností v poddajném materiálu keramické hlíny, ji vedly pozorovatelský talent a výborná obrazová paměť. S laskavým humorem a šibalskou ironií dokázala ze zachycených postřehů lidského chování vytěžit trefné záznamy zaměřené na nestřežená gesta a banální situace. Zhmotňovala jimi úsměvné lidské slabosti a pokleslosti, ale i duševní prázdnotu a výrazy lstivosti, záludnosti, zlomyslnosti a útočné agresivity. Myšlenkami, které do svých figur a bizarních tvorů Hana Purkrábková vtělovala, nás nejednou také vede k zamyšlení i nad námi samotnými; k zamyšlení o našem životě a současném světě. Její umění je v tomto ohledu ucelené a ve svém tvůrčím pojetí nebývale sourodé. Z bezprostřednosti vidění vycházel i sochařčin způsob zpracování výtvarné formy nejednou založený na modelačních „hrnčířských“ principech. Užívala je ke stavbě těl zvnitřku navenek – k vyjádření nakynuté tělesnosti, kterou pointovala přesvědčivým detailem nebo barvou. Živým pramenem jejího osobitého umění se stal smysl pro humor a vrozené humánní a sociální cítění. Ostatně i ty jsou patrné z jejích velkoformátových kreseb a pracovních skic, které jsou nedílnou součástí přítomné výstavy.“ Mahulena Nešlehová

Obsáhlá publikace vyšla u příležitosti výstavy Lubomíra Přibyla v Museu Kampa konané v roce 2023. Kniha navazuje na autorovu monografii připravenou Jiřím Valochem (Gallery, Praha 2006). Doplňuje práce z posledních let a více jsou v ní zastoupena díla z padesátých a šedesátých let. Texty Jany Šindelové, Adama Štěcha, Ilony Víchové a Martiny Vítkové jsou doplněny dobovými texty z let 1964 - 2019. Tvorbu přibližuje nespočet reprodukcí, řada dobových fotografií a závěrem pohledy do aktuální expozice v Museu Kampa. Lubomír Přibyl je osobitým představitelem konstruktivismu v českém výtvarném umění a výstava v Museu Kampa je dosud největší a nejucelenější přehlídkou jeho tvorby. V tzv. Konírně Musea Kampa měl před třemi lety menší výstavu zaměřenou na práce z 60. let, nynější výstava ukáže kontinuitu a vnitřní sevřenost Přibylovy tvorby napříč více než šesti desetiletími. Ačkoliv má autor na svém kontě několik stovek výstav doma i v zahraničí, pro širší veřejnost bude Přibylovo dílo do značné míry objevem. Po většinu života stál poněkud stranou domácího výtvarného provozu. V českém kontextu výjimečná je i důslednost, se kterou pokračuje v rozvíjení uměleckých přístupů a konstrukčních principů vycházejících z geometrické abstrakce a minimalismu. Od stylizovaných figurativních maleb inspirovaných lidovým uměním se Lubomír Přibyl v první polovině 60. let dopracoval ke geometrickým strukturám vytvářeným za pomoci sítí a provazů napínaných na desky z překližky. Výsledné nízké reliéfy překrývá černou olejovou barvou nebo plátky hliníku. Přestože jde o přísné monochromy, působí velice živými dojmem. Plocha obrazů se neustále proměňuje v závislosti na úhlu dopadu světla i pohybu diváka ve výstavním prostoru. Druhou důležitou část Přibylova díla představuje grafika. Jeho grafické listy kopírují stylový vývoj jeho maleb, ještě více však akcentují geometrické a konstruktivistické principy, ze kterých vycházejí. Od začátku 60. let Přibyl se svými rozměrnými černobílými tisky zaznamenal řadu úspěchů na mezinárodních výstavách grafiky a v roce 2006 se stal laureátem domácí Ceny Vladimíra Boudníka, která je udělována jako ocenění celoživotního díla.