Nakladatelství Anarchistické federace

I v padesátých letech u nás existovala kontrakultura, která si dokázala uchovat nezávislost. Páskové a později chuligáni, jak byla tehdejší režimní propagandou nezávislá mládež označována, si rozhodně nenechali mluvit do toho, jakou hudbu mají poslouchat, jak tančit, co číst, či dokonce jak se česat a oblékat. Jejich společenský protest vyjadřovaný na veřejnosti zejména oděvem, nebyl prvním, ale ani posledním, který se politická moc pokoušela potlačit. Pochopitelně, že se takový postoj a chování neprošly bez následků…

Anna Garasjovová (1902-1994) zažila cara, obě revoluce roku 1917, bolševickou éru i rozpad Sovětského svazu. Jako anarchistka prošla vězením i vyhnanstvím. Pracovala jako zdravotní sestra, ale i jako rytec v tiskárně map. V 60. letech se seznámila s Alexandrem Solženicynem a pomáhala mu zpracovávat a ukrývat materiály pro Souostroví GULAG. Pro zvídavého čtenáře i pro historika nejsou nejzajímavější vzpomínky významných postav politické nebo společenské scény, jejichž pozornost nutně poutají události jejich profesionálního života, ale vzpomínky lidí málo známých nebo zcela neznámých, protože ti se nenechávají unést vlastními úspěchy a kariérou, a tak mají možnost pozorněji sledovat lidi a události kolem sebe. Právě v jejich zápiscích, denících a vzpomínkách se uplynulá doba ukáže do všech podrobností, plná maličkostí, ale také myšlenek a nadějí tehdy žijících lidí. K takovým vzácným svědectvím patří vzpomínky Anny Garasjovové, díky kterým lze ruský život v uplynulém 20. století spatřit v novém světle, říká v úvodu ke knize její editor.

Malá čítanka radikálního buddhismu je v Čechách, zahlcených ezoterickým brakem, první publikací svého druhu. Přibližuje čtenářům teoretické a historické základy současného sociálního a ekologického buddhismu na Západě i v Asii, kde je buddhismus takzvaně doma. Na příkladu odborných studií (Bondy, Fromm, Shields, Victoria) i vlastních textů angažovaných buddhistů (Učijama, Har Dayal, Ambedkar, Snyder, Cafard) dokládá bytostnou neslučitelnost buddhistické filozofie s ideologií reálného kapitalismu a naopak hledá styčné body mezi buddhismem a anarchistickým myšlením. Vybral, z angličtiny přeložil, poznámkami a doslovem opatřil Max Ščur.

To by nikdy nefungovalo, namítají obvykle lidé, když se jim snažíme přiblížit anarchistické pojetí lidské společnosti. Anarchie je v jejich očích utopický ideál, který v realitě nemá šanci přežít. Peter Gelderloos jim svou knihou říká, že se zásadně mýlí. Přináší desítky příkladů z celého světa, z minulosti i současnosti, a ukazuje na nich, že anarchie, tedy společenské uspořádání, v němž mezilidské vztahy neurčuje hierarchie a násilný výkon moci, ale principy solidarity a vzájemné pomoci, je nejen funkční, ale hlavně zcela přirozená. Anarchie je systém, z něhož člověk vzešel a ve kterém by žil a prospíval i dnes, kdyby o něj nebyl násilím nebo podvodem připraven. Je to také systém, v jehož rámci se může nejlépe vypořádat s naléhavými problémy dneška, jako je chudoba a nerovnost nebo devastace životního prostředí. Kniha Petera Gelderloose je historický exkurz po nejrůznějších podobách anarchie, které se ve světě kdy vyskytly. Navíc slouží i jako praktický návod pro všechny, kdo si neutěšený stav našeho světa uvědomují a rádi by s ním něco dělali.

Texty Subcomandanta Marcose mají mnoho obdivovatelů a byly jim jednomyslně přiznány literární kvality, ať se jedná o komuniké, poezii nebo prózu mísící a překračující tzv. tradiční žánry. Marcos prostřednictvím svých textů vystupuje jako vizionářský politický analytik a současně jako „interpret“ domorodého myšlení a kultury.„První vesnice, do níž jsme v roce 1985 vstoupili jako zapatisté, je vesnice Starého Antonia. Zde působil svým způsobem jako překladatel, když nám vysvětloval, čím jsme byli a čím bychom měli být. Současně probíhal proces proměny vlastního nitra zapatismu. Starý Antonio je mostem, který umožňuje partyzánům z hor přijít k lidem,“ říká Marcos v závěru knihy.

Anarchista Ihar Aliněvič (rusky Igor Oliněvič) je politickým vězněm běloruského režimu. Poprvé byl zatčen v roce 2010 a následně bez důkazů odsouzen k osmi letům. V roce 2012 vyšel jeho vězeňský deník Jedu do Magadanu. Stal se okamžitě nejen dokumentárním, ale i literárním hitem. Igor píše o tom, co se děje v současném Bělorusku, o volbě člověka v situaci mezi životem a smrtí, mezi svobodou a zajetím, svědomím a zradou. Všechno, co se Igorovi stalo, se odehrálo v reálném životě v 21. století, v zemi, která se vydává za civilizovanou evropskou zemi… V roce 2020, kdy v Bělorusku propukly masové protivládní protesty, byl Igor znovu zatčen a o rok později v procesu s dalšími anarchisty odsouzen ke dvaceti letům.