Nakladatelství Harmony

Z anglického originálu z roku 1954, přeložila Vnedula Boubínová, ilustrace Karolína Urbánková Srozumitelné a inspirativní vyprávění ze života, které ukazuje, jak zvířata komunikují mezi sebou a s lidmi, kteří jim rozumí. Na řadě příkladů z praxe, od psího herce Stronghearta až po mouchu Freddieho, nám tato klasika zábavným a inspirativním způsobem představuje komunikaci se zvířaty jako zázračný, nesporný fakt. Vše, co potřebujeme k tomu, abychom mohli nahlédnout za oponu a navázat skutečná přátelství, je otevřená mysl, přívětivost, pokora a smysl pro humor. Pro všechny, kteří milují zvířata, a pro každého, kdo někdy zažil věrnost a oddanost, jež může přinést pouze vztah se zvířecím kamarádem, představuje kniha dokonalý zážitek. Obraťte pár stránek a už nikdy neřeknete: „Je to jenom pes.“ Stane se pro vás rovnocenným partnerem. Václav Bořánek, majitel Nakladatelství HARMONY na svém webu napsal: Kdysi jsem v Kalifornii prolézal různá koňská knihkupectví a antikvariáty a hledal něco co bych si mohl odvést s sebou domů. Celý život hledám dobré koňské knihy pro svoji vlastní jezdeckou cestu. Časem jsem začal hledat i ty, které by stáli za to vydat v českém překladu. Dobří autoři se špatně shání na obou březích Atlantiku. Téměř v každém obchůdku jsem narážel na tuhle malou knížku. Nechápal jsem úplně proč, vždyť přímo o koních jsou v ní snad jen dvě kapitolky. Zeptal jsem se na to kohosi z místních koňomilů a dostalo se mi neurčité odpovědi: „Víš, je to milá kniha o obyčejných věcech.“ Nebo: „Ten chlapík, co ji napsal je skutečný mystik.“ Nebo taky: „Vždy, když přemýšlím o nějakém dárku, kupuji Allena Boona.“ Jedna starší dáma mi dokonce řekla: „Když jsem ji četla poprvé bylo mi 11 let a líbila se mi. Dnes je mi 71 a čtu ji snad s ještě větší chutí.“ Hezké, ale moc mi to nepomohlo, říkal jsem si v duchu pro sebe. Nějak mi to stále nedávalo smysl až jsem narazil na text kde Jim Oversreet vzpomíná na Toma Dorrance a byl jsem doma. Pokud máte naši knihu Svět horsemanů už vám možná svitlo. Pokud ne, tak zde je z ní malý úryvek: Někdy Tom vyprávěl o duchovním propojení s koněm. Nemohu předstírat, že přesně chápu, co tím myslel, ale domnívám se, že slovo duchovní zde mělo několik významů. Část toho měla co do činění s tím, jak Tom prožíval absolutní rovnost dvou bytostí – člověka a koně. Zároveň se to dotýká pochopení té nejhlubší a nejniternější části koně. Jeho bytostné důstojnosti, která by neměla být nikdy ovládána násilím. Jeden přítel se mi zmínil, že Tom často mluvil o knize Spřízněnost se vším životem (Kinship with All Life) od J. Allena Boonea. Je to dílo tak vzdálené od běžného pohledu na říši zvířat, že mi trvalo dvě až tři čtení v průběhu několika let, než jsem nalezl klíč, který mi objasnil způsob, jakým Tom viděl koně. Boone v knize popisuje jakýsi druh mentální telepatie mezi člověkem a zvířetem. To je jedna z věcí, pro kterou Tom používal slovo duchovní. Pochopení přišlo až s mou osobní zkušeností. Jednou jsem s rodinou navštívil známou, která žije osaměle, jen se svými psy a kočkami. Když jsme se blížili k domu, pracovala zrovna na zahradě. Na chvíli ale přerušila práci a povídala si s námi, zatímco naše dcery běhaly po zahradě, hrály si se psy a zlobily naši hostitelku. Brzy jsme se rozloučili, a jak jsme se vzdalovali od domu, ohlédl jsem se za ní a spatřil, jak se opět sklání nad záhonem. Náhle však zvedla hlavu a podívala se na mě a já zažil pocit, jako bych vše sledoval jejíma očima. Zcela živě jsem pocítil kombinaci pocitů velké úlevy smíšené s pocitem hluboké osamělosti. Poté, co jsem vše převyprávěl Tomovi, rychle jsem dodal: „To je to, co děláš s koněm?“ Podíval se na mě a asi minutu zůstal potichu. Nakonec řekl: „A tohle můžeš dokázat i na kilometrovou vzdálenost.“ A tak jsme horko – těžko sháněli autorská práva. Věřte, že na knihu vydanou v roce 1954 to není tak snadné. Lopotili se s překladem a do toho nám vletěla krize v tiskárnách, kde se vše pětinásobně zdražovalo. Obrázky a obálku dělala m

Kniha Strašidlo zvané horsemanship díl 2. , vychází s podtitulem Svět horsemanů. Vzpomínky, informace, historické souvislosti, autorské texty jednotlivých horsemanů, korespondence a 595 autentických fotografií. Nic podobného, se zatím nikomu nepodařilo dát dohromady. Na obálce knihy se dočtete: Vidíme to jako nějaký film, ve kterém jsme hráli. Roli sice malou, ale takovou, jakou si již nikdy nezahrajeme. Dnes normálně nemůžete zaklepat někde na ranči a říct: Ahoj, jmenujeme se Bára a Václav, budeme u vás tři týdny bydlet a chceme s vámi trénovat Kupodivu tehdy každý z horsemanů, kterého jsme přepadli, nás vřele přivítal. Nebylo to hrané. Možná ta naše viditelná touha po znalostech, objevování nových a nových technik, všechno to focení každé blbosti, natáčení a vyptávání se stále dokola na nejmenší podrobnosti nás sbližovalo. Nevím. Posílali nás dál, seznamovali nás s dalšími lidmi a už to jelo tak nějak samo. Světe div se, každoročně se na nás znovu těšili. Na posledním ročníku Californios už jsme byli v komunitě tak profláknutí, že se z reproduktorů v jednu chvíli ozvalo: Pozor, lidi, dorazila Barb a její parta. Sejdeme se všichni po skončení u stánku vpravo vedle vchodu. Časem nás přestalo překvapovat, že lidé, které jsme viděli poprvé, o nás již věděli vše a sami nás přišli pozdravit. Úžasná doba. Až po letech nám došlo, že někdo tam nahoře nás musel mít moc a moc rád. Byli jsme ve správný čas na správném místě. Téměř všichni horsemani byli ještě na světě, měli chuť a ochotu se scházet. Akce typu Californios, Fiesta či jen víkendová setkání někde na rančích byly plné jezdců, jejich rodin, přátel a všudypřítomných lasujících dětí. Po pár letech nastal zvláštní zlom a bylo znatelně cítit, jak vše pomalu mizí a odchází. Možná za to také mohlo počasí. V Kalifornii a přilehlém okolí došla voda. Přestala růst tráva, zmizely říčky, potoky a z kopců Sierry Nevady se ztratil sníh. Pak přestalo pršet v Texasu. Když jsme po čase zamířili do Montany v očekávání zelených plání, byla suchá i Montana. Začalo to být smutné. Lidé se stěhovali pryč, staří horsemani postupně umírali a nikdo po nich nenastupoval. Pravda, někteří chlapi z nastupující generace, kteří se hlásili k práci Toma Dorrance a Raye Hunta, mají dnes lepší vybavení, mají lepší koně, jsou lépe oblečení, mají úžasný marketing, knihy, DVD i peníze. Když budete chvíli studovat jejich práci, uvědomíte si, že jim většinou chybí jedna zásadní věc cit pro koně. A tak dnes děkujeme Bohu, že jsme mohli být těch patnáct let u toho, že jsme směli nahlédnout kousek za oponu, že jsme měli možnost ochutnat alespoň trochu té pravé jednoty mezi koněm a člověkem, jak o ní mluvil Tom Dorrance. Občas si říkáme, zda to velké množství práce, času a peněz, které jsme tomu věnovali, stálo za to. Pak nám ale jako vždy dojde, že pokud to naše bláznivé snažení pomůže alespoň jednomu člověku a všem jeho koním, stálo to za to. Navíc, i když si nejsme moc jistí, tak doufáme, že těch patnáct let ve společnosti těch nejlepších horsemanů světa snad trochu pomohlo i nám. Howgh.

Životní příběh jednoho z nejznámějších amerických horsemanů. Téměř každý týden v roce můžete zastihnout Bucka Brannamana na cestě mezi semináři, které pořádá pro majitele koní. Učí je lépe porozumět koním a založit svůj vztah s koněm na důvěře a respektu, oproti vžitému kultu násilí. Jeho metody jsou založeny na komunikaci s koněm, správném pochopení signálů, jež kůň vysílá, a vytváření pocitu bezpečí, který je nezbytný k dosažení pravé jednoty. Buckova znalost problematiky správného obsedání mladých koní a nápravy koní problematických se již stala legendární. Bucka poznáte i v hlavní postavě bestselleru a filmu Zaříkávač koní, pro niž se stal předlohou. Hlavním důvodem jeho správného chápaní je však vlastní životní zkušenost s tím, jak se cítí vystrašená a osamělá bytost. Buck vyrůstal v rodině, kde otec neváhal používat hrubého násilí na svých dětech, jejichž jediným přáním během bezesných nocí bylo dožít se rána. Bucka zachránilo umístění do pěstounské péče, kde pochopil, že jeho vykoupení a záchrana je práce s koňmi. V knize Za hlasem ztracených koní Buck vypráví příběhy ze své cesty životem, které jsou dojemné i humorné, ale především inspirující. Principy mé práce jsou o životě, o tom, jak žít svůj život, tak, abychom nebyli ve válce ani s koněm, ani s druhým člověkem, píše Buck. Tato bohatá a hodnotná autobiografie poskytuje návod na to, jak svůj život proměnit v pozitivní a harmonickou existenci, ať již v přítomnosti koní či bez nich.